literární časopis založený v roce 1964

Klára Bílá

Kdyby nebylo kdyby

Její stáří bylo znatelné. Bílé nitky čouhaly ze silnějších provazů. Dvě dřevěné tyčky na obou stranách byly nalomené a dva vysoké stromy (myslím, že to byly hrušky) odkvetlé. Popadané listí se válelo kolem nich. Vítr jím šustil a proplouval a zbytek denního světla prosvítal skrz zamotaný nitky.
Jasmína seděla opodál, zahalená v tlustým svetru. Sledovala jak se houpačka kinklá a přála si, aby se zhoupla i ona. Jen na malou chvilku chtěla být tou věcí v parku nebo na zahradě, tam, kde má a nemá místo. Chtěla se zhoupnout.
"Na". Řekl Jonáš a podal Jasmíně čaj.
"Kuju."
"Na co tak civíte madam?"
"Na tu houpačku."
"Myslíš vážně na tu starou houpací síť?"
"Hm."
"A?"
"No nic, asi mám ráda houpání."
"Aha."
"Jonáši?"
"No?"
"Myslels někdy na to, co by kdyby?"
"Kdyby co?"
"Nevim, třeba, co by se stalo, kdyby…jsi mi třeba nepřinesl ten čaj."
"Cože?"
"No prostě, co by se stalo?"
"Asi by ti byla zima. Nevim."
"Ne, myslim, třeba bys ho nepřines, protože bys na to zapomněl."
"No to je taky možný, a co?"
"Třeba bysme se kvůli tomu rozešli."
"Kvůli čaji?"
"No asi bysme se pohádali, protože mně by to bylo líto, žes na mě zapomněl."
"Ale já na tebe nezapomněl."
"Já vim, říkala jsem kdyby."

Bylo to hloupý a rouhavý. Jasmína držela hrnek oběma rukama a foukala do té obarvené vody. Zavřela oči a před sebou měla svou novou síť. Houpačku, do který chtěla chytat životní chvíle, kratochvíle. Posledních pár minut světla. Nevadilo jí to. Stejně měla zavřené oči. Slyšela, jak se Jonáš zvedá za židle a prochází kolem ní.

"Jdu zkusit tu houpačku Míno."
"Co blbneš?"
"Chci vědět jestli to praskne."
"Jsi trhlej nebo co? Vrať se zpátky."
"A co kdyby to prasklo? Co bys dělala?"
"Nechala bych tě tam ležet."
"Fakt?"
"Jo, fakt. Tak nedělej machra, nechci, aby to prasklo."
"No to já taky ne." Jonáše malinko píchlo v hrudi. To bylo asi to kdyby.
"Mám ráda houpačky."
"Jak to s tim souvisí?"
"Tak, že mám ráda tebe."
"Příště mi řekneš, miluju tě."
"A co kdybych ti to řekla teď?"
"Kdyby , furt nějaký kdyby.Kdyby je nanic."
"A co kdyby kdyby na nic nebylo?"
"Tak fajn Jasmíno, chceš kdyby?"
"Hm, třeba."
"Co máš ráda?"
Zamyslela, co má ráda? Čokoládu, hodně pod hlavou, filmy, hudbu, houbovku, Jonáše..
"Tebe."
"A co kdybych nebyl?"
"Byl by někdo jinej."
"A kdo?"
Usmála se, zavřela oči..Tadeáš, Filip, Petr.
"Nevim, kousek z tebe by v něm určitě byl, vždyť vy jste si tak podobní."
"Stejně jako vy.
A co bys dělal kdybych ti dala kopačky? Jen tak hypoteticky."
"To co teď."
"Jak to co teď?"
"Šel bych na houpačku a čaj bych vařil ňáký jiný."
"A co kdyby jiná nebyla?"
"Jak to myslíš? Vždycky někdo je. Jedna, dvě."
"A tři ne?"
"Ne, to už je moc."

Teď Jonáš zavřel oči, Jasmína se na něj dívala s lítostí, došlo jí, co tím myslel.
Pomalu se stmívalo a jemu bylo tak příjemně. Kdyby pominulo. Houpačka se v pohybu zastavila, přestože vítr se rozfoukal. Na síť spadlo pět hrušek a mozaika z nitek praskla. Jasmína se polila čajem.
"Sakra." Zašeptala.