literární časopis založený v roce 1964

Klára Bílá

Podzim je tady...

...a ústa mlčí, prsty bolavé. Oči vidí jen to, co chtějí. Desátý měsíc už se taky pomalu začíná skrývat za mrakama a někdo možná marnivě hledá zbytky paprsků letního korálku. A co děláte vy? Sedíte jen tak zamyšleně ve svým novým sofa, který je naprosto dokonalý, ale co naplat, když ho ještě nikdo neviděl. Nebo jen brouzdáte bolavejma rukama po internetu a hledáte něco, co by vás z chmurnýho počasí mohlo vyvést. Co třeba zkusit tu jógu, říkáte si. Nebo nemám konečně odletět do tý Dubaje? A co třeba začít se učit japonsky...
Ne, zkrátka říkám ne. Podzim není jen o počasí a i kdyby byl..Podívám se na červený listí a najednou si uvědomím, že ta barva k tomu podzimu patří. Je to něco jako kontrast. Něco mezi zimou a jarem. No jasně, pomyslíte si, je to logický, všechno je o kontrastech. Podzim nemůže být zima. Nebo ano?
Zoufale koukám po bytě a hledám něco, co mě zaujme. Bohužel je to jen tahle věta. Věta, která šimrá mojí mysl a vzpomíná. A vůbec. Podzim je na přemýšlení výbornej. A na vzpomínky taky. Vyndám svoje album. Není velký, možná větší než menší, ale ne zas tak moc. Co se asi děje venku. Prší? Na fotkách je teplo. Mýmu srdci víc.
Umělý billboardy v metru. Podzim je tady, nemyslíte? Všichni vás lákaj do nákupních center, kde je víc než dvě stě obchodů, víc než padesát kaváren a vy sedíte v metru, koukáte na lidi a myslíte si proč zrovna já? Je to logický. Stejně jako červená barva listů. Najdete je na zemi, podotýkám, už to všechno padá. Vítr fouká a mě mrazí v zádech. Co třeba ta jóga...
Už nemačkám trávu, na který před chvílí byla rosa. Miluju podzim. Je tak chaotickej. Je mi akorát divný, že stromům v zimě není zima, když se svlečou. Je to logický, pomyslím si. Kontrast?
Ještě nepadá nic bílýho za okny, ale brzy už se stmívá. Mám okolo sebe deku, v hlavě zmatek. To ale není tou dobou. Mění se mi pocity, myšlení. Stárnu, ale je mi líp. Nacházím sama sebe? Podzim je tady, odpovídám si. To ale není omluva. Pššt, okřiknu své druhé já. To je vždycky nějak horší. Možná zajdu do té kavárny v tom centru, ale nebude ten Louvre přeci jen stylovější? Voní to tam Paříží. Udělám si kavárnu doma. Už se mi vaří voda. Slyším něco jako hudbu. Něco? Vždyť to je chanson. Ne, ničeho nelituji. Ani toho, že je všechno jinak a v hlavě pomateno. Je přeci podzim a listy lítaj......