|
na další stranu
Pavel Verner
Před měsícem vydal Pavel Verner (za hranicemi Divokého vína vždy jen prostý prozaik) svůj nový, tentokrát humoristický román Jak nezabít manžela. Četl jsem si ji po několik dní před půlnocí v posteli. Smát se před spaním u knížky po krutém pracovním dni je zdravé, mohu to doporučit. A tahle knížka je opravdu silný prášek na bránici. Hrdinka, sarkastická a krásná Marie Oblizová, je protipólem klasické divadelní Maryši Lízalové. Taky by se ráda vdala, ale rozumně, pro peníze, nikoli z lásky, jak ji k tomu nutí celé příbuzenstvo a různí ti Mrštíkové. Její vyvolený se ostatně taky jmenuje Francek a zloduchem jest básník (!) Vávra. K Židovi si pak nechodí jen pro kávu...
Našemu stálému autorovi tedy gratuluji, a pokud si vážení tu knížku přečtete a sdělíte mi, jestli se vám taky líbila (a nebo ne), uděláte mi radost. Ale co to povídám, radost uděláte autorovi, přece nebudu ješitný za něho.
Já vám teď z té knížky servíruji úryvek.
L. H.
úryvek z knihy Jak nezabít manžela
Stáli jsme u vchodu do hlavní klubovny Mysliveckého klubu pod vycpanou kančí hlavou.
"Jistě jste už slyšela vyprávět, jak kouzelné jsou námluvy celoevropsky chráněného jelena Ťápalského," pochvaloval si Francek Strnad.
"Neslyšela, budu za to popravena za úsvitu před krmelcem?" řekla jsem.
U stolků ve tvaru pařezů a v křeslech v podobě vykotlaných stromů posedávali členové klubu a četli si Mysliveckého hlasatele. Většinou měli plnovousy. Za roubeným barovým pultem rozléval barman v zeleném klobouku starou mysliveckou. U pasu se mu houpal lovecký tesák. V rohu místnosti se křenil vycpaný srnec a na stěnách visely flinty. Vonělo to tu jehličím, zetlelými houbami, kůrou borovic, střelným prachem a bažantím trusem. Možná jsem ještě zapomněla na zaječí bobky, ale těma si nejsem zrovna jistá.
"Lovu zdar!" pozdravil Strnad barmana a poručil pro nás dvě myslivecké, které nám vousáč nalil do vybitých patron. "To víte, Marie, sem se jen tak žena nedostane, protože myslivost je až na výjimky mužská zábava, a to zábava nejušlechtilejší. Není nic zdravějšího, když je člověk vystresovanej, zajít do lesa a složit si takových dvacet třicet bažantů, prostě. To se nádherně vyčistí hlava. Posadíme se do srnčí klubovny?"
V trochu menší místnosti stál krmelec naplněný lahvemi staré myslivecké a jalovcové. Ze zdí na nás shlížely srnčí parůžky a vycpané hlavy se smutnýma skleněnýma očima. Pařezy k sezení byly pokryty měkkým mechem a na každém pařezu, sloužícímu za stolek, stála coby popelník dřevěná urna se jménem a datem úmrtí. Strnad mi vysvětlil, že to jsou jména členů myslivecké jednoty padlých při lovu špatnou muškou svých kamarádů.
"Těch popelníků je tu málo," řekla jsem zklamaně.
"Však klub je také otevřen teprve rok, počkejte jen po letošní podzimní leči," uklidnil mě společník. "Tomu prostě nejde zabránit, když v loveckým zápalu jdete po stopě. To si pak spletete kamaráda s divočákem jedna dvě, to je riziko lovu, prostě."
"Myslivost má tedy i světlé stránky," uklidnila jsem se a usedla do mechu, "a helemese, támhle vidím televizi a video. Chystáte se mi ukázat choulostivé záběry z intimního života zvěře vysoké, nebo pernaté?"
Strnad se natáhl pro dálkový ovladač ve tvaru muchomůrky a zapnul instruktážní film. Předtím mi vysvětlil, že vzácný druh jelena, objevený členem myslivecké jednoty Václavem Ťápalským na Vysočině před třemi lety, se zatím nemůže stát ozdobou žádné sbírky trofejí. Nejdříve je třeba o ten skvost lesů několik roků pečovat, přikrmovat a chránit před pytláky, aby ho pak, dostatečně rozmnoženého, postříleli myslivci.
"Až to krásné zvíře zavraždíte, bude jeho vypreparovaná hlava viset v tomto klubu?" zeptala jsem se.
"Tajně doufám, že tady jako první bude viset trofej ode mne, prostě," zapýřil se myslivec Francek.
"A to vás nikdy nenapadlo postavit třeba támhle do rohu vycpaného, prostého myslivce, trefeného kamarádem přímo na komoru během podzimní genocidy koroptví? Bylo by to přece originální a příbuzní včetně sirotků by tu měli o Dušičkách názornou vzpomínku."
"Vy máte správný fóry, to se mi na vás líbí, prostě," rozesmál se, "jednou vás sebou vezmu, až budeme svoji, na poslední leč. Víte, humoru je mezi náma myslivcema strašně málo."
"Mezi zajíci ho asi bude ještě míň," usoudila jsem a soustředila se na video.
Jelen Ťápalského se od jelena evropského liší tvarem třetího žebra. Prostým okem to nelze rozeznat. Aby ho bylo možné druhově definovat, vysvětlil mi Francek Strnad, je třeba ho nejdříve zabít a stáhnout z kůže. Na obrazovce se začal odehrávat milostný příběh v podzimní přírodě. Laň Ťápalského se popásala v doprovodu jelínka nápadníka. Slušelo jim to, jak se tak pásli a něžně se dotýkali čumáčky. Jelen byl pozorný a měl na čele rozkošnou lysinku. Hned jsem mu dala jméno René. Evidentně spolu chodili, na to bych dala krk. Jakmile René natrefil na šťavnatý lísteček, na voňavou bobuli, nesežral ji sám, ale nabídl ji své milé.
"Teď dávejte pozor," řekl Francek napětím nedýchaje.
Na palouku se objevilo několik dalších jelenů, zvědavých samců. Chvíli okouněli a pak se začali přibližovat k milenecké dvojici. Hned jsem si všimla největšího z nich, dala jsem mu jméno Desátník, jemuž se chvěly nozdry a svaly na hřbetě měl napjaté ke skoku, a o chutnou travičku nejevil zájem. Bylo to jasné, šlo mu o krásnou laň.
"Objevil se sok v lásce," potvrdil mou domněnku zkušený myslivec vedle mne a zamnul si ruce.
Desátník zvedl hlavu a zabučel. René leknutím poodskočil, ale hned jako by se zastyděl, vrátil se k lani a rozhodně stanul po jejím boku. Statný vetřelec dvojici výhrůžně obešel. Jaký jen byl úplně jiný než subtilní a elegantní René, podle mne nejkrásnější jelínek českých hvozdů. Desátník měl hřmotné plece, těžký krok a kapánek hovězí hlavu, jeho přisprostlé nozdry měly daleko k ušlechtilosti a mohutné parohy připomínaly rafinované zbraně pretoriánů.
Hned mi bylo jasné, že s takovým křupanem se slušně vychovaná laň nezaplete. Tahle se tvářila, že ji nezajímá ani ta hora masa, ani lepý milenec, ukusovala trávu a s telecím pohledem ji žvýkala. Zprvu mě rozčililo, že si Desátník sebou přivedl bandu pomocníků, leč ostatní jeleni se k nim nepřibližovali. V klidu se pásli, jako by se tam nic nedělo. Byli to příserkové, obecenstvo.
"Už se to blíží, už je to tady!" tetelil se Strnad a položil mi dlaň na loket.
Smetla jsem nemilosrdně jeho ruku s poznámkou, že nejsem jelení samice, ale myslivec to nevnímal. "Není ta myslivost nádherná?" sténal rozkoší.
Desátník se rozkročil, začal hrabat předním během a hlavu sklonil jako beranidlo. Šlo do tuhého a příserkové se přestali pást, aby jim nic neušlo. Laň poodešla stranou a René osaměl ve své ztuhlosti. Po chvíli se taky rozkročil a sklonil hlavu k boji.
"Zmlať toho hnusnýho vidláka," poprosila jsem obrazovku.
"To není vidlák, to je dvanácterák," opravil mě můj společník.
"Je to balík a buran, na víc nadávek si teď nevzpomenu," řekla jsem sveřepě a držela Renému pěsti.
Jeleni proti době vystartovali a srazili se parožím. Bylo to jako když trabant nabourá do tanku. René odletěl a udělal na zemi kotrmelec, vzápětí se statečně zvedl a znovu se habánovi postavil. Buch a prásk, znovu odletěl a tak tomu bylo asi pětkrát. Obdivovala jsem statečnost jemného milence. Tohle přece té lani musí imponovat, že ač slabší, je ochoten bránit svou lásku do posledního dechu. Po pravdě se mi z robustního Desátníka zvedal žaludek. Začala jsem si ho představovat jako jelení guláš.
Náhle boj skončil, bez krve, bez fanfáry. Příserkové se začali pást, laň povytáhla krk, aby dosáhla na větvičku plnou bobulí, oba sokové se otřásli a poodešli každý na jednu stranu, aby se také věnovali pastvě.
"To je konec?" zeptala jsem se.
"Kdepak, tohle je začátek," odvětil Francek Strnad.
A pak jsem nevěřila očím, teda fakt. Krásná laň najednou vykročila doprostřed palouku. Oba sokové se přestali pást a zvedli hlavy. Celý les teď měl právo vidět Reného morální vítězství, triumf lásky a krásy nad hrubou, agresívní silou. Jenže laň, aniž by se ohlédla, přešla klidně k Desátníkovi. Milostně přiblížila svou hlavu k jeho, něžně mu čumáčkem přejela po nozdrách, ze kterých ještě dýmalo násilí. René se na to díval, příserkové se na to dívali, Francek vedle mne vzrušeně oddychoval a já měla zlomené srdce.
Novopečený milenecký páreček odešel do lesa a bylo snadné si domyslet, co bude následovat. Co René? Nic, pásl se jako debil.
Vrátili jsme se k mysliveckému baru a já vděčně přijala krapet kořalky. "Lovu zdar," pozvedl Francek svou patronu.
"Prolité bažantí krvi nazdar," připila jsem mu. "Víte, já to představení nechápu, nerozumím myšlení té laně, která na palouku zanechá nádhernýho, milujícího jelínka, kloučka k nakousnutí, a dá přednost takový odporný mašině na trkání."
"Já vám to vysvětlím," pravil spokojený myslivec.
Usedli jsme na mechové stoličky, zálesák nám donesl pivo a Strnad mi začal vysvětlovat, jak je příroda nekonečně moudrá. Ta laň by pochopitelně ráda strávila tuto plodivou sezónu s Reném, jenž jí určitě ze všech jelenů voní nejlíbezněji, ale nemůže, poněvadž tisíciletý zákon zachování druhu, pevně zakotvený instinkt jí to nedovolí. Příroda opovrhuje ve své moudrosti a neomylnosti romantickými city. Odmítá je a svým dětem, s výjimkou lidí, je přímo zakazuje.
"A to jako proč?"
Protože v přírodě přežije jen nejsilnější, poučil mě můj nápadník, jen takový tvor včas pozná, že se blíží dravec, jen takový zažene nepřítele na útěk, ubrání loviště či pastvinu, jen takový dokáže zplodit potomky se stejnými vlastnostmi coby záruku pokračování rodu. Vždyť smyslem života je přežít jeho nástrahy. Nádherná laň dobře ví, že když bude mít mladé s krásným René, budou to jeho kopie, útlé, mazlivé, neschopné vítězného boje, něžní jeleni, kteří neubrání rodinu před brutalitou všedního dne.
Ať už se jí v duši děje cokoliv, odpovědnost všechno přehluší a ona se nechá zodpovědně oplodnit od nositele síly.
"To jste řekl moc pěkně, pane Francku, jelen by to nezabučel líp, ale my jsme naštěstí lidmi a ti to mají zařízený jinak, ti přivádějí své děti na svět z lásky, ne z vypočítavosti."
"A právě to je největší chyba," pravil smutně.
"Chyba? Jděte k šípku s moudrou přírodou! Kdyby se lidi chovali přírodně, kam by se poděli Radúz a Mahulena, Romeo a Julie, Petr a Lucie, Nikola Šuhaj a Eržika, Oldřich a Božena? Jak by byl ten svět ubohej a chudej, kdyby nebyl ozdobenej jejich příběhama! Člověk se naštěstí přírodě postavil a proti krutosti přirozenýho výběru postavil lásku. A tak tomu bude, i kdyby v lese šišky zpívaly hymnu!"
"Kampak to lidstvo se svou romantikou dopracovalo, kam, jen řekněte," odporoval Francek, tváře se, jako by malé dítě učil přecházet ulici, "tím, že lidský tyhle, prostě samice, račte teda prominout, se vdávají za slabochy, neschopný postarat se o rodinu, a zase si to teda neberte osobně... "
"Jak bych jenom mohla."
"A tím pádem přivádějí na svět další slabochy a v celoplanetárním měřítku tím prostě znehodnocujou populaci. Kdežto příroda by každýho nýmanda eliminovala tím, že by se nemohl rozmnožovat, prostě."
"Rozumím, nýmand by vyšel na palouček, od životaschopného, i když jinak prostého samce by dostal nakládačku, slečna by se zahákla do vítěze a šli by spolu zplodit dalšího mistra světa, prosťáčka, jako jeleni."
"Co by na tom bylo špatnýho? Vám by se nelíbilo žít s mužem, kterej by se o vás dokázal postarat, co by vás nenechal se udřít, se kterým byste žila v bezpečí, bez strachu z budoucnosti, bez starostí kde vezmete zítra na nájem, kterej by vám udělal kluka jako buka, co by vás pak na starý kolena uživil?" zeptal se Francek.
"Nelíbilo," pravil můj vzdor.
"Ale líbilo," ujistil mě Francek a podal mi svou navštívenku, "a kdybyste se někdy chtěla podívat na moji vilu, tam kde bydlím, tak se zastavte, prostě."
"A vy si pane Francku trhněte nohou," řekla jsem a zvrátila si do hrdla zbytek piva.
Dosud nepublikovaná básnická tvorba
§ 3
lívanec touhy na parketu
zřízenec tlapkou netopýří
rozdává noty flašinetům
tak skvěle střílel – tak zle mířil
§ 16
kolena ňádra hýždě stehna
kde to má ale rychle sehnat
když po něm neštěkne ani pes?
Viléme! Jarmilo! SOS!
§ 18
hledě na sebe zpovzdálí
vidím se v kůži pardálí
nebo je to kůže králičí?
jak to mám poznat dopiči
§ 19
nad jeho kolébkou sudička ožralá se smála
teď z noci sálá rybí píseň neurvalá
pro tu co přezrálá či aspoň kormoutlivě zralá
ho kdysi šťastně nezralá s nadějí kolíbala
§ 20
když verše slovíčka roztomilí vrazi
co občas nezabijí občas neurazí
spolehlivě zamrazí
to se k tvé sibiři plahočím a plazím
§ 21
ve stínu jejího hrudí
beznaděj se mu vloudí
v nezaměstnané moudí
a studí
§ 22
za sedmero skunky a sedmero tchoři
sedm havranů míří k sedmi mořím
vykrákat zprávu o těžkém hoři...
tu sedmou v pořadí nepokořil
§ 23
artrózní muka v koleně
krutá a nesmyslná
zahnala touhu po ženě...
touha jest ženy plna
§ 24
nestávají se věci stálé
stávají se věci nestálé
rozprostřeno nad kraválem
ticho s kondicionálem
§ 25
v rakvi písničkou děťátko vítali
v kolébce na márách sunou starce k žehu
proč taky měnit tak často obaly
porod a pohřeb – mezitím vločka sněhu
§ 26
zrána princezny vypelešené
zvečera matrony vypelíškované
ráno je hulvát z domu vyžene
večer ho prosí Vezmi si nás pane
|
