|
na další stranu
Pavel Verner
§ 36
červená v parku lká
Karkulka
jak ti myslivci ve chvíli
zvlčili
***
Začátkem listopadu vydá nakladatelství Akropolis další knihu Pavla Vernera, jednoho z prvních autorů Divokého vína. Tentokrát povídkovou. Bude se jmenovat Láska v cizím pokoji. O čem jiném by proto mohla být, ne-li o milování, přesněji o milování neřestném, poněvadž nevěrném.
Co lidí, tolik podob lásky a tolik variací na téma milostného víceúhelníku. Pavel Verner napsal šestnáct mimořádně vtipných povídek, ve kterých se lidé milují a zrazují a nemohou si od toho jakoby metafyzického údělu pomoci. Jemná hranice mezi milováním a ubližováním je prostorem, do kterého autor zasadil hrdiny své knihy v situacích, ve kterých cynický smích střídají slzy. Verner má dar ironie až černé, a umí ji zkušeně stupňovat. Dovedně užívá psychologické zkratky, překvapivé pointy a vtipných dialogů nesoucích napínavý děj. Úsporným stylem vypráví příběhy, které může každá čtenářka a každý čtenář ke svému překvapení zažít na vlastní kůži za rok, za měsíc, zítra. Na horizontu milostných havárií se rýsuje jak fantaskní, tak všední současnost. Autor na své hrdiny - stejně jako ve svých předchozích knihách - pohlíží s odstupem nezúčastněného vypravěče, tentokrát však s laskavým pochopením pro jejich slabosti, a s humorem, který chvilkami řeže, ale většinou hladí.
Pro čtenáře DV jsme s autorovým svolením jednu povídku vybrali. Abyste ji měli s předstihem.
L. H.
Srdce na dlani
Privátní lékař Boleslav Šiška se v sobotu rozhodl, že se manželce přizná k nevěře.
Koupil několik chlebíčků a dvě láhve suchého sektu, do vázy strčil několik frézií, hezky prostřel v obýváku stolek, a když skončil seriál, vypnul televizor a řekl: "My dva, Dášo, jsme k sobě byli vždycky upřímní, nikdy jsme si nelhali. A já chci, aby tomu tak bylo napořád. Věřím, že ty chceš to samé, mýlím se snad?"
Co jsem zase provedla, zalekla se doktorka Dagmar Šišková, dermatoložka z fakultní nemocnice, která se po seriálu chystala sledovat jihokorejské kung-fu. Pak si uvědomila to šampáňo na stole a uklidnila se. Určitě nic neprovedla. "My něco slavíme?"
"Dášo, těžko se mi to říká," začal Šiška a dojetím se mu zachvěl hlas, "ale já jsem tě podvedl. Byl jsem ti poprvé a jedinkrát v životě nevěrný. Tak a je to venku, miláčku, ani nevíš, jak se mi ulevilo. Nosil jsem to v sobě jako těžký balvan a už jsem to dál nemohl vydržet. Proč mlčíš?"
Šišková konečně sklapla pusu. Nikdy ji ani na okamžik nenapadlo, že by tahle zdevastovaná postava byla schopna milostného dobrodružství. A ono se to přece jen stalo. Určitě, tohle by si nevymyslel. Nelítostný svěrák jí zmáčkl vnitřnosti. Teoreticky to předpokládala, jako každá manželka, ale netušila, jak to bolí, když se to stane. "Mlčím ohromením. A na co tu je flaška, to abys tu úspěšnou kopulaci oslavil zrovna se mnou? Tak přece jen máš smysl pro humor."
"To jsem otevřel na usmířenou," zašeptal zdrcený manžel. "Dášo, věděl jsem, že to bude pro tebe těžké. Vím, že mě teď odsoudíš, protože si zasloužím být odsouzen. Věř mi, nebylo to lehké rozhodování se ti přiznat. Kolikrát mě napadlo, mlč hochu a dělej jakoby nic, vždyť se toho vlastně tolik nestalo, vždyť co je to soulož, pár prudkých pohybů, ejakulace, cigáro na uklidnění a v čekárně už se hromadí pacienti. Život kráčí dál bez ohledu na jednu vášnivou epizodu, ty by ses to nikdy nedověděla a dál bychom si spokojeně žili, ale řekni, bylo by to správné? Uměla by sis mě potom ještě vážit, měla bys ke mně nějakou úctu?"
"No, kdybych nic nevěděla...," zamyslela se Šišková, "ale je pravda, že teď, když ses mi musel svěřit, jsem samou úctou totálně v prdeli."
"Já bych si sám sebe vážit nemohl," pokračoval nevěrník vychutnávaje si svou upřímnost, "kdybych poté, co jsem se vyspal s jinou, chodil kolem tebe a předstíral, že všechno je v pořádku. Ty jsi totiž první, kdo má nezadatelné právo to o mně vědět."
Dagmar Šišková chvíli přemýšlela, jak asi vypadá právo zadatelné, a slabým hlasem pravila, že by to opravdu snad nepřežila, kdyby ji někdo připravil o nárok dovědět se o manželově bočním pichu. Takže ono to bylo vášnivé, podívejme se, ještě že jí to nezapomněl sdělit, takový důležitý detail. Chodila by po světě šťastná a spokojená, duševně vyrovnaná, pravidelně by trávila, a vůbec by netušila - hrůza a děs pomyslet - že Boleslav Šiška si někde švihnul. Zaplaťpámbu že se přiznal, takhle se jí už nemůže stát, že by umřela v nevědomosti.
"Chci ti vyprávět, jak k tomu došlo, miláčku."
"To bude pěkné, hlavně nic nevynechej, ať nejsem ochuzena o něco důležitého," odvětila.
"Dášo, je mi, jako bych řezal do vlastního masa," řekl Šiška a hrábl do misky s bramborovými lupínky. "Tobě teď taky působím bolest, já to vím, vždyť pro podvedenou ženu to musí být hrozně ponižující, nezdá se ti?"
"Ty jsi měl, Bolku, vždycky dobrý postřeh."
"Ty mě za to třeba teoreticky nenávidíš, že jsem na chvíli podlehl skvělému sexu, a máš na to právo, tady máš kapesník a utři si ty slzy, ale aspoň, a to uznej, se k tomu přiznávám, protože Dášo, to je jediný způsob, jak zachovat našemu manželství tvář, a jak vyjádřit lásku, kterou k tobě cítím."
"Takže lásku," hlesla doktorka Šišková a myslela na to, za jak dlouho asi dostane hysterický záchvat.
"Všechno ti řeknu, Dášo, nic nezamlčím, a až to bude za mnou, budeme spolu stát opět na začátku. Začneme s čistým stolem, jako by se nic nestalo. Ty budeš vědět, že jsem jednou selhal, ale neuměl jsem vedle tebe žít s podvodem v srdci. Budeš mít jistotu, Dášo, a každá takovou jistotu fakt nemá, že kdykoli se mi stane něco podobného, vždycky ti o tom řeknu."
"Opravdu? To mi vylítl špunt z aorty, já už se bála, abys někdy v budoucnu nezatloukal. A jak často to bude, netušíš?" řekla Šišková.
"Jak já jen miluji ten tvůj sarkasmus," usmál se dnes poprvé provinilec a nasypal si zbytek chipsů do pusy.
Příběh Šiškovy nevěry byl neuvěřitelně fádní. Když mu minulý měsíc onemocněla jeho zdravotní sestra, půjčil si jednu od kolegy, který měl dovolenou, Marii Bukanovičovou, zkušenou zdravotnici na prahu čtyřicítky, s odrostlými dětmi, černovlasou, s hlubokýma očima a ochraptělým hlasem. Za všechno vlastně mohla její chůze.
"Jsme doktoři, tak to nemusíme balit do frází," ponořil se Šiška do příběhu své nevěry, "ona ti prostě chodí, jako by ho v ní v noci někdo zapomněl, promiň mi tu metaforu. Umíš si, Dášo, takovou chůzi představit?"
"Neumím, přede mnou tak sestry ve špitále nechodějí," řekla ztuha.
Bukanovičová musela vědět, co to s panem doktorem dělá. Nejen chůze za všechno mohla, taky ten zastřený, zhrublý hlas, který muže přitahuje, neboť zní jako lechtivý příslib. Den co den se nedočkavě řítil do ordinace a v hrudníku mu bušilo. Rozuměli si beze slov, Šiška a Bukanovičová, oba věděli, že k tomu dojde a že se to stane v ordinaci, kde je lůžko a sprcha a chladnička na nápoje. Možná by k tomu ale nedošlo, kdyby mu jednou ráno nebouchlo v hlavě a nekoupil jí květiny.
"Hleďme, květiny, byly to taky frézie?" zeptala se Šišková a ukázala na vázu.
"Bílé karafiáty."
To už nezvládla a rozplakala se. S bílými karafiáty si ji kdysi namluvil v jednom penzionu na Bukové hoře. On tam přijel s jinou a ona s jiným. Odjížděli už spolu. Bílý karafiát je jejich posvátná květina, jak si to mohl dovolit?
Počkal, až se uklidní, a otevřel zatím sáček s arašídy. Pak pokračoval ve vyprávění. Bukanovičová si vzala květiny a neřekla ani slovo, jenom se na Šišku dlouho dívala. Nevěděl, co by k těm květinám ještě dodal, byl to jen takový nápad, nesmělý milostný návrh, kvůli té její chůzi, jak se tak houpala v bocích a vrtěla zadkem. Odnesla květiny do laboratoře. Když se vrátila, chvilku před ním beze slov stála a pak najednou shodila bílý plášť. Pod ním byla nahá.
"V té chvíli jsem byl ztracený," vysvětloval Šiška, "to bys ji musela vidět nahou, Dášo, to se nedá vyprávět."
"Škoda, obávám se, že přede mnou se nesvlíkne," řekla a měla pocit, že stojí před barákem, který puká ve zdech a v příštích vteřinách na ni spadne. "Mimochodem, nemusíš jít ve svém záchvatu upřímnosti do úplných podrobností, mám celkem slušnou představivost."
"Ty mi nerozumíš, já se tím trestám, když na to takhle vzpomínám."
"Jo tak, ty trestáš sebe," řekla hluše, "promiň, to mi nějak uniklo."
Šiška pokračoval. Poté, co Marie Bukanovičová shodila plášť a osvítila ordinaci svou nahotou (přesně takhle to řekl), lehla si na lůžko, jednu nohu nataženou, druhou pokrčenou, natáhla k němu ruku a řekla Pojď ke mně, ty můj bejčku.
"Prostě si dělala iluze. Ale předpokládám, že ty jsi šel," tipla si plačky Šišková.
"Představ si, že já jsem šel," potvrdil její manžel tragicky s pusou plnou oříšků. "Nevím, co se to se mnou dělo. Zachoval jsem se pak jako sobec... "
"Někdy při tom opravdu zbytečně spěcháš," přikývla.
"Tak to nemyslím, ten sex sám o sobě byl slušný, a musím uznat, i když tě to zabolí, ale chci být Dášo k tobě co nejvíc upřímný, že jsem něco podobného nikdy předtím nezažil. Chtěl jsem říct, že jsem si v té chvíli na tebe vůbec sobecky nevzpomněl, ani na chvilku, žádné svědomí, žádné výčitky, byl jsem jako zvíře, to všechno utrpení přišlo až potom, během milostné dohry, však to znáš... "
"Z praxe nikoli," řekla Šišková a tváře jako by se jí propadly.
Vychládající Šiška si už v ordinaci uvědomil, co právě udělal. Že podvedl svou ženu, které se večer bude muset podívat do očí. V představách mu defilovaly ty nejhezčí zážitky z historie jejich manželství. Dopisy, které mu Dáša psala, když ležel v sanatoriu v Tatrách. Pozdní večer ve španělské Taragoně, kde je na ulici přepadl přívalový déšť a oni se brodili mezi chodníky města s vodou nad kolena a jeden druhého vzájemně léčil ze strachu. Ten hrozný večer kdy Dáša potřetí samovolně potratila a on u ní pak seděl držel ji za ruku a věděl, že tu ruku nesmí pustit, protože by mu umřela od žalosti. Šiška si vzpomněl na to nedělní odpoledne, kdy zastavili na silnici u havárie a zachránili první pomocí životy třem mladým lidem, jak potom v tom vzruchu všem uprchli a večer šli do vinárny a zpili se zážitky a vínem. Pamatoval si, jak ho Dáša dostávala z depresí v době, kdy mu v poslední chvíli utekl primariát, na který s nadějí čekal několik let, pro který se tolik dokázal ponižovat. A když byli mladší a milovali se každý druhý den, brávali si do postele láhev bílého a obložené housky, aby nemuseli opouštět vůbec ložnici.
Tohle všechno zradil. Kvůli ženské jménem Bukanovičová, se kterou nemá jedinou vzpomínku, kvůli které mu zítra slza neukápne, kdyby ji přejel autobus. Souložit bez lásky, kam až se to zřítil! Rozhodl se, že sám před sebou se nesmí stydět, a aby se nestyděl, musí svůj podvod negovat, a to se dá jen přiznáním viny, jako u soudu. Člověk může chybovat, jednou i víckrát (kdoví jak dlouho u něho ještě bude Bukanovičová pracovat), ale muž za své viny musí umět nést odpovědnost Hlavně už nikdy nepodvádět, nezrazovat, jinými slovy to před milovanou ženou zbaběle netajit.
"Vím, že mě budeš soudit," řekl Šiška, "ale já teď mám konečně čistý svědomí."
"A co mám já?" zeptala se jeho žena.
"Nerozumím ti."
"To vím, že mi nerozumíš. A co ode mne čekáš?" řekla a utřela si červený nos.
"Pravděpodobně trest," řekl Šiška, když si zapřemýšlel, "ale v koutku duše taky čekám, vím že na to nemám nárok, to je jasné, ale přece jenom, prostě čekám odpuštění jako odměnu za upřímnost."
"Ty čekáš opuštění?"
"Ne opuštění, ty moje popletená lásko, čekám od-puštění," řekl Boleslav Šiška a něha mu zalila oči slzami.
Doktorka Šišková si nalila sklenici a naráz ji vypila. Nalila si druhou. "Tu záhybnou kopulaci ti Bolku od-pouštím už dnes, fakt. A o-pustím tě zítra."
"Dášo, co je to zase za píčovinu, proč bys mě opouštěla?" vykřikl doktor Šiška.
"Vlastně máš pravdu, proč bych tě opouštěla, když je to můj byt. Ty opustíš mne, a to fofrem, zítra do šesti do večera!"
"Ty zničíš naše manželství kvůli mé jedné nevěře?" řekl s nevírou.
Vypila sklenici do poloviny. "Ne, kvůli té nevěře opravdu ne, na to ti můžu přísahat," řekla hlasem bez naděje.
|
