literární časopis založený v roce 1964

Zdeněk Rieger

ZRno 8

ZRno od jedenáctileté Anetky. Anetka žije u pěstounů a vždycky se moc zlobí, když na úřadě nebo u doktorů či ve škole říkají a píší, že je v "náhradní rodinné péči". Anetka totiž zásadně odmítá, že její máma a její táta jsou náhradní rodiče: "Proč jim pořád říkáte náhradní," zlobí se, ",jsou to moji rodiče - moji, ať si tvrdí psycholouši a sociálky cokoliv!" "Takže?…" "Takže nějací biologičtí rodiče nejsou rodiče - to jsou výrobci, to ano - ti, co mě vyrobili a dali mě pak mámě a tátovi. Mé mámě a mému tátovi, mým skutečným rodičům. Naštěstí. Rodiče jsou přeci jenom ti, s nimiž jsme u nás doma v naší rodině…"

Zrnko 12

Zvěst o Anetiných slovech se v těchto dnech donesla k jednomu patnáctiletému klukovi - také v pěstounské péči. Je to chytrý kluk, zajímající se o dění ve světě. A navíc má pěstouny, s nimiž si může o svých zájmech bez obav popovídat. Zamyslel se nad tím, co slyšel o Anetce - a podal zprávu, kterou si sezobněte na závěr tohoto ZRnobraní: " Já mám - tak, jako pan Jan Švejcar - dvě občanství: u rodičů, u kterých bydlím a s nimiž žiji - a u rodičů, kteří mě vyrobili. Obě ta občanství jsou moje rodina - obě… Tak." Tak!!! (Co myslíte - je tohle ZRno vymyšlené nebo pravé???)

ZRníčko 10

Už vás někdy napadlo, čím byste chtěli být, kdybyste nebyli člověkem? Schválně - než sezobnete toto Zrníčko - řekněte si: Čím??? Čím bych chtěla/chtěl být, kdybych nebyl/nebyla člověk??? Já - poté, co jsem měl tu čest se seznámit s pojetím čtrnáctileté Nikoly, s níž jsem se setkal v jednom dětském diagnostickém ústavu - se na to tu a tam pro potěšení a inspiraci ptám (a to i kolegyň a kolegů). A dozvídám se, že by tázaní chtěli být sluníčkem, hojivou melodií, rentiérem, bezpečím, posilující energií, svým psem, klidem a… a… a… a to už si můžete doplnit svojí vlastní odpovědí… Nikoho nenapadlo to, co Nikolu, která do slohové práce na téma "Čím bych chtěla být, kdybych nebyla člověkem" napsala:
"Strašně moc bych si přála být sloupem. O sloup se může každý opřít a o mě též. Sloup bude stát hodně dlouho, dokud ho nikdo nezničí, já též vydržím dlouho, dokud mě nikdo neublíží. Sloup může být na okrasu, já též můžu být na okrasu. Sloup může být historický, já též můžu přicházet a odcházet do historie. Sloup vydrží všechny roční období, já též vydržím všechna roční období. Sloup tu bude na věky, já též bych tu chtěla být na věky. Já a sloup toho máme hodně společného, a proto jsem si vybrala sloup, oba budeme a zároveň nebudeme."
Tak. Takhle to ví čtrnáctiletá obyvatelka dětského diagnostického ústavu. A já to tady uvádím s jejím souhlasem. A děkuji jí za to: být obyčejným sloupem je - pro mne - neobyčejný nápad!