na další stranu
Jan Musil
Po cestě
Šlapu pořád pod sebe.
Stopy za mnou se hned
ztrácejí
a ty vpředu zase čekají,
až došlápnu.
Nejsem tam ani tam,
jen stále jako nad zemí.
Když vítr zafouká,
trochu se povznesu,
když zaprší,
spadnu zas do bláta.
A jen čekám,
kdo mně nohu nastaví,
kdo mne
k sobě přitáhne.
Místo pro čin
Už nechci nic slyšet.
Slova se ke mně kutálejí
jako brambory
z korby převrhlého vozu.
Co mně to tady vykládáš?
Servíruješ jak holoubata k večeři?
Od kdy jsem pro tebe kanibal,
který tě chytil do smyčky
a teď přemýšlí,
kdy si na tobě pochutná?
Přemýšlím, rozvažuji.
Snad méně trpné by to bylo
k večeru,
kdy se stmívá,
ale ještě není tma.
V horách
Když se díváš shora,
pod horou je člověk
vždycky malinký.
I obzor je trochu vlnitý.
Nezbývá,
než jít z gruntu do sebe.
Spočítat všechny ovce
a za ty, co chybí,
všechny vlky postřílet
a pro medvědy schovat med,
kdyby náhodou chtěli vyjednávat.
I když,
bača je vždycky koupený.
Už dost
Tak už dost.
Pojď,
lehneme si na záda
a budem se dívat do nebe.
Tam všem všechno odpouštějí,
chmury zahánějí.
Snad ještě slyšíš projíždět spřežení.
To se už vzdaluje,
podkovy utichají.
Kamení na cestě zas leží němé.
Pojď,
budem se hádat očima.
Co je v tobě,
je i ve mně.
Od stromu ke stromu,
na šňůry,
věšíme stále stejné prádlo.
Životopis
Čas kulhá.
Slyším to v hodinách.
Jednu kratší nohu
má každá druhá vteřina.
A když se pak celá odkutálí,
zůstává tady po ní
prázdná díra
na vzpomínání.
Stále se však nemohu rozpomenout,
jak to se mnou začalo.
Jak v pravěku je mé narození.
Nevím,
v třetihorách bylo peklo nebo ráj?
Pak někdo zapálil svíčku
na Hromnice
a já jsem se tady ocitl.
Jak dolů spadlý
z Měsíce.
|
