na další stranu
Jan Musil
VRANÍ
Utekl jsem,
když jsi jak černá vrána
křídly začala mávat
a všechny mé řeči
od sebe odhánět.
Jak holá ptáčata,
co se rána nedožijí.
Teď se i má duše bojí,
že začne krákorat.
PŘÍLIŠ
Všeho je moc,
jen blech
je akorát.
Už ani nevím,
jak blecha vypadá.
Všeho je příliš.
Příště bude hůř,
až padneš na čtyři
a já tě budu
z dálky dohánět.
V POVĚTŘÍ
Pozdě je na jaro,
brzy na léto.
Co tady uzraje,
když vítr jen fouká?
Kdo tady zůstane,
kdo odejde?
Nikdo tu nemá stání.
Jen motýli housenkám
šťastně ulétají.
KDE LEŽÍ
Kde leží to podstatné,
kolem kterého se všechno točí?
V očích,
které po věcech jen sklouzávají
jak bezděčný smích bláznů?
V citech
bodajících do kůže,
dokud nevytryskne z těla krev
pro lačné nasávání?
Který pramen je tady k pití?
Kde leží ten bod,
ve kterém se protínají
odvaha a strach?
ZDÁ SE
Strom, co tady usychá.
Slyším, že na mne volá.
Nebo se mi to jenom zdá?
Probudím se
a bude zase košatý.
Probudím se
a budu jinde.
A podivím se,
že jsem tady někdy
vůbec byl.
KDYŽ
Když fouká vítr
a listí v stromech se zachvívá,
když k večeru je,
začne se doufat na zítřek.
Však dnes je už konec tomu vychloubání,
že času je nadbytek.
A i kdybys ještě přišla
a zůstala až do rána,
ten vítr kolem
to všechno rozfouká.
|
