na další stranu
Jan Musil
V bílém
Harfa, fagot, viola,
snad v dálce i klarinet
si hrají v říčce
pod ledem.
V závějích,
v tom věčně bílém utajení,
s tíhou
i s nadlehčením.
Jaké to osvobození
neumět, nesmět dohlédnout
k žádnému konci!
Snad kdysi dávno
jsem také ležel
v podobných peřinách.
(23. 12. 2007)
Řeka v zimě
Řeka leží v březích
jako ryba pstruh,
místo vln šupiny
jak po kamenech běží.
Sklíčená je,
mlčí,
z obou stran ji studí sníh.
Ale kdo jiný se umí
svlékat tak do naha?
Svůj stud věšet
po stromech
a přitom se plně oddávat
počestnosti?
(25. 12. 2007)
Stesk
Stesk,
jenž ničemu jinému nerozumí
jak spadaná jablka na zahradě.
Padlé jsou pokusy
na zítřek se rozpomenout.
Všechno je pryč.
Už hřeje jen loňský smích.
Jen ten ještě čeká,
až rosa ho orosí.
Až s loďkou pustí se po vodě
koupat se v představách,
že všude hluboko je.
(26. 12. 2007)
Kudy kam
V roklích, ve stromech,
kolem kterých jdu,
nebydlí ani hlásek.
Jen v dálce datel
tluče palicí
umíráček.
Až večer dozvoní,
rozvážím si,
kam se dnes uložím.
Na seník, do peřin,
k tobě na zapřenou.
Ale ten výběr se stále jen
kutálí z kopce.
Až k ránu se zarazí
o zeď.
A já se zase trochu
polituji.
(5. 1. 2008)
Sprška
Je to mlha
či už déšť,
co v dálce šedne na obzoru?
Vítr,
ten zná jen otazníky.
Zatočí se, zafičí
a je pozdě někam doběhnout.
Takže k tobě zase přijdu
celý mokrý.
Zas bez odvahy
dupnout:
On nebo já!
Kdo by pak po mně utřel
všechny louže
a přitom se nezmáčel?
(20. 1. 2008)
Odchod
Stojím stále na místě
jak připíchnutý k podlaze.
V místnosti ze čtyř stěn.
Dveře se otevírají,
dveře se zavírají.
Někdo vchází,
někdo odchází.
Hledím
do oken protějších domů
a přemýšlím,
jak se odtud dostat ven.
A nemohu se rozhodnout,
zda stropem
nebo podlahou.
Každý odchod je tak těžký.
(24. 1. 2008)
Cestovní
Ležím tady na zádech
jako ukřižovaný.
Přemýšlím,
zda se mám vznést rovnou do nebe
nebo chvíli počkat,
zestárnout, ztrouchnivět
a teprve pak,
jako duch čistý,
se pustit do putování.
Ale mé možnosti jsou tak omezené.
Vybírám, stále jen vybírám,
ale vybrat nic nedokáži.
(31. 1. 2008)
|