literární časopis založený v roce 1964

Luděk Krása

JSEM K ZBLÁZNĚNÍ ŽIVÝ

Navždy mne bude
víc o člověka,
z něhož břímě lásky
a smrti a břímě života
vyrazí zpěv.

              FRANTIŠEK HRUBÍN


Praha, Hradčany,
Vltava,
hovoří se mnou
a já s nimi.
Neustále se, lásko,
dotýkáme
polibky růžovými.
Kytice rozkvetlého vřesu
házíme pod pěnící jez
na památku utonulým.
Připijme si na
jejich zdraví,
ať žijí -
in memoriam.
Obloha nad Hradčany
se otevírá peklu.
Čarokrásný svlačec
z naší zahrady
při ohňostroji
slavnostně ovíjí
věže svatovítského chrámu.
Navždy mne probodnul
barevnýma očima.
Navždy!
Navždy se nezapomíná.
S tou smrtí to moje
žena nemyslela
vážně.
Nezemřela.
Byl to jen žert
táborských úřadů.
Je ovšem na druhé straně
nehynoucí fakt,
že jedna pohřební služba,
nebudu říkat jaká,
na pohřbu mé manželky
slušně vydělala.
To víte - co je doma,
to se počítá.
x
Zkoušel jsem si svou ženu
jak Hrubín svou Terinu
vypodobnit.
Jenže je
nevypodobnitelná.
Její ňadra
se vzedmula,
jak ostrým mečem
probodnula oblohu
nad Střeleckým
ostrovem.
Napodobuji zpěv života
za doprovodu
zrezivělých zvonů.
Loreta svou zvonkohrou
vyleštěných zvonků
zabíjí lásku a smrt.
Na pískovištích
a houpačkách
si hrají děti:
Vařil táta,
vařila máma,
vařily všechny děti,
sojka neuletí.
x
Miloval jsem ji
snad také proto,
že byla učitelkou.
I rodiče mé matky
byli řídícími kantory.
Farář, předseda
strany a učitel,
tím spíše řídící učitel,
byli nejdůležitějšími
persónami na vesnici.
V tomto pořadí
dostávali výslužku
z vesnické zabíjačky.
Ovar života
a jitrnice zadků
nacházely svou příchuť
v krvavé prdelačce.
Kroupy, kroupy,
samé kroupy,
jako když bubnují
na střechy domů
a odvádějí šohaje,
ňadra vyšívaná,
na vojenskou základní
službu.
Tramtaram, tramtaram
vybubnovávají
kapky deště
vyhlášku prezidenta
republiky
a císaře pána.
x
Praha, Hradčany,
Vltava a hučící jez.
Chtěl bych svou ženu
ještě jednou vidět
úplně nahou
a když ne, tak nahoře
"bez".
Spali jsme v údolí
pampelišek.
Spolu? Spolu!
Rozlétáme se
na všechny strany
i když stopy deště
jsou za námi.
Před námi je
mrznoucí zima.
Zapomínám všechno,
co nelze zapomenout.
Čím více jsem zapomínal,
tím více jsem se začal
radovat a odkrývat
hlubiny ducha.
x
Navždy nás bude víc
o tvoji lásku
a smrt.
Navždy se budeme
toulat a dopisovat
nové sloky k básni
o staré Praze.
Za obzorem
rostou paneláky,
které jak chlívky
pro králíky se pasou
na svěžím pažitu.
I chlívky jsou třeba
i paneláky jsou třeba.
Svými příděmi
rozrážejí mlhu
podzimního dne.
Jen stánek s cigaretami
nahmatáš
v nedohlednu.
x
Je mi smutno,
smutno samotnému
s Prahou.
Je mi smutno
s Hradčany, s Vltavou
a hučícím jezem
- BEZ TEBE!
Tak jako se přibližuješ
k uměleckému dílu,
tak, jako se přibližuji
k tobě,
setře čas
z tvého obličeje
vrásky,
stále se přibližujeme
k sobě.
Zabijem smrt i lásku
a konečně budeme
svoji.
Jsem živý ráno,
v poledne a večer,
jsem už dnes v noci
k zbláznění živý!