literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Divoké víno číslo 37 vychází 19. září, tedy v den, který považuji za významný den svůj a za den výroční našeho časopisu. Přesně před 44 lety vyšlo totiž první číslo historického tištěného Divokého vína. Tři čísla té "nudle" jsou uložena v archivu mého domu na Hájku, otec spoluzakladatel Méla Machálek je uchovává stejně pečlivě.
Večer zářijového dne roku 1964 jsme se sešli v naší libeňské sklepní klubovně v domě číslo 4 v Krejčího ulici a pro kamarády a spolubásníky jsme uvedli pořad našeho "divadla poezie" z Michelangelových veršů a dopisů pod názvem Titan a člověk. Naši procítěnou recitaci doprovázelo kvarteto zobcových fléten vedené Kateřinou (Bachtíkovou?). Spolužáci Jarda Fiala a Robert Šmied promítali na tři plátna fotografie soch a reprodukce obrazů našeho renesančního idolu. Diapozitivy k promítání jsme pořídili v Klementinu východoněmeckým fotoaparátem Exakta, zapůjčeným z Pionýrského domu v Karlíně. Dokonalé! Kdykoli po letech se sejdeme s Mélou Machálkem, nezapomeneme zopakovat si verše:

Ty víš, že vím, že víš, můj drahý pane,
že jdu jen, abych u tebe se zhříval.
A víš, že vím, že víš, jsem, jak jsem býval.

Básně jsme čerpali z knihy vydané Evropským literárním klubem v roce 1941. Kniha osahaná a rozpadající se mnohým otvíráním se z mé knihovny před lety ztratila. Je to měsíc zpátky, co se mi podařilo získat v antikvariátu dokonce dva exempláře vzácné knihy najednou. Leží u mé postele a před spaním si předčítám z posledního Michelangelova dopisu:

Ruka mi již neslouží. Od nynějška dám dopisy psát jiným a já pod to
jméno své napíšu.

Za týden po Michelangelovi, 26. září 1964, uvedlo naše divadlo poezie pořad z básní Robinsona Jefferse . Pojmenovali jsme jej podle milované knížky vydané Klubem přátel poezie - Je čas opět políbit zemi. Vzpomínám, jak jsme s Mélou při školní brigádě fascinováni Jeffersovými verši vylezli v Kladské u Mariánských Lázní na skálu a recitovali kamenům a stromům:

Čas pro toho, kdo zpola promarnil
letní pasát, aby si hvízdl na zimní bouři
a na vysoké slepé útesy Terry incognity.

Zmateni mládím a dobou, milovali jsme renesanční lyriku, Františka Hrubína, Oldřicha Mikuláška, ale taky Jarmilu Urbánkovou, Františka Branislava a Louise Aragona a jejich verše nadšeně recitovali...
Jak jsme vypadali v roce 1965 si můžete snadno ověřit, kliknete-li na "Týžden vo filme z roku 1965" (27 MB). Záběry se podařilo najít díky laskavosti Barbory Wohlinové z Krátkého filmu, jenž je z nepochopitelných důvodů archivuje. Stojí za to! Jsem ten lehce ovousený mladíček s dýmkou v ruce. A s vlasy!!
Významným se pro mne stalo 19. září i proto, že se v mém chovu koní narodilo ten den první hříbě - klisnička Alma. Stalo se o jedenáct let později, v roce 1975.
A taky jsem dnes, 19. září 2008 ve 12 hodin, otevřel v příbramské nemocnici třináctý český babybox.
Na oslavu 19. září vydávám už šestým rokem novodobé internetové Divoké víno. Přináší tentokrát dvě desítky autorů, tradiční staříky Karla Sýse, Jiřího Žáčka, Jaroslava Holoubka, Michaela Lorence a Pavla Vernera proložené mladičkými básnířkami i veršomilovnými jinochy. Básničky jsem z laskavosti Viléma Stránského, majitele internetové aukční síně www.artbohemia.cz, proložil akty Oty Janečka. Jak jinak!

Ota Janeček

Pohádka devátá a poslední, pohádka současná

Lucie a Matýsek

Seděl jsem u svého psacího stolu v domě na Hájku. Oknem je výhled na dvůr a nepíšu-li zrovna a kouknu z okna, vidím, jak po dvoře pobíhá můj černobílý border coliáš Graham, občas přeběhne kočka nesoucí koťatům myš z loviště na poli, pomalu a důstojně se prochází bílý poník Lupinka, nejstarší kůň ve stáji, na jabloni proti oknu klepe do kmene strakapoud nebo ve větvích stromů ve vedlejší oboře skáče veverka, jež občas přeskáče i na zahradu nebo dokonce vstoupí až do předsíně, nechám-li dveře domu otevřené... Kouknu tedy zrovinka z okna a vidím, že do dvora vjíždí modrý forman. Z auta vystoupí vysoká blonďatá holka v modrém tričku a džínách a vesele se usmívá - Lucie! Přijela zásadně změnit můj život.
Zrovna včera jsme byli s Lucií a naším čtyřletým Matýskem na výletě. Máme rádi hrady, a tak jsme si vyjeli na hrad Šternberk.

Ludvík Hess