literární časopis založený v roce 1964

Ludvík Hess

Vyvolávám staré filmy

Listuju Divokým vínem 6—7 z roku 1965 a hledám zapadlý negativ. Film, který bych vyvolal. Jednou jsem tak našel starý negativ a protože jsem zrovna kamarádil s fotografkou Dášou, poprosil jsem ji, jestli by jej nevyvolala. A představte si, co na filmu bylo! Nahá holka, docela pěkná, ležela v rozestlané posteli. Fotil jsem ji přes svoje nohy, taky nahé. Nic jiného tam ze mě vidět nebylo, jenom ty palce a kousek nártu, ale že mě Dáša znala dopodrobna, stačilo jí to. A byla si jista, že film pochází z doby současné a vůbec není starý, jak jsem jí tvrdil. Starý byl, dokonce tak starý, že i já sám jsem na něm poznal jenom svoje ošklivé nohy. Krásnou holku na posteli přede mnou jsem nepoznal a nepoznal. A dodnes nevím, která to byla.

Už jsem jeden obrázek našel. Je na něm datum 1965. Na fotce lektorka Divokého vína Johana Kohnová v parku pod okny pánských záchodků libeňského gymnázia Na Zámečku, kolem ní rozložená nejrůznější encyklopedická díla. A čeká, kdo z nás mladých gymnazistů, skládajících písemné maturitní zkoušky, bude potřebovat pomoci. Když je to na fotce, tak se to jistě stalo, věřte nevěřte. Mně samotnému se věřit nechce. Pak vidím fotku, sklání se nade mnou můj třídní profesor Jan Petr a kreslí mi na kousek papíru jakési tečny či řezy nebo rovnoběžky, které se zdaleka neprotínaly v nekonečnu. Asi jsem na potítku a za chvíli mě čeká ústní zkouška z matiky. Překresloval jsem snaživě z papírku na tabuli nic nedbaje, že kreslím čáry, jež měly vzniknout později na přeskáčku s těmi, jež byly zadány. Ale dopadlo to skvěle, prokázal jsem, že matiku umím dostatečně. Zato z češtiny a dějepisu jsem byl výborný, opravdu.

A už je tu fotka další. Koulíme sudy z Petřína na Újezd. Já a moji spolužáci jsme popili na maturitním večírku Na Nebozízku pivo a pak jsme naše těla kouleli jako sudy ze stráně. Dokouleli jsme se až do staroměstské vinárny v Melantrichově ulici a tam jsme se dorazili. Dnes bych musel váhat, zda si mohu dát Na Nebozízku jedno pivo, abych měl na útratu, a do staroměstské vinárny jít na šampus by znamenalo připravit koně o oves na týden.

Fotka z Barberiny, tak se vinárna tuším jmenovala. Je s námi i moje kamarádka Radana, vzpomeňte si na Sonet Radaně, vyšel hned v prvním čísle Divokého vína. Píše na účet ležící na stole vinárny báseň, vyznává se naší spolužačce Míle. Ano, Míle Mrňákové, nepletu se, mně ta básnička nepatřila.

A poslední fotka z té noci. Snímek z „pokoje“, kde jsem měl postel. Rozednívá se, do kuchyně (ona to byla vlastně naše kuchyně, ale mně sloužila jako ložnice i jako domácí redakce Divokého vína), tedy do kuchyně vstupuje moje matka a diví se. V pološeru vidí v posteli dvě nahé postavy, svého syna a kdože je to s ním…? Ale to je přece Méla Machálek! Kupodivu, po noci maturitního večírku neskončila se mnou v posteli Radana, ale Méla Machálek… S Mélou jsme byli jedna duše jedno tělo. Škoda, věčná škoda, že ta tři gymnaziální léta skončila.

Prázdniny s sebou přinesly prázdnotu a stesk. Toulal jsem se po silnicích směřujících na jih, rozumějte na jih Čech, těšil jsem se na vysokou, ale bylo mi teskno a pusto. V kuchyni libeňského bytu jsem už taky dlouho nepobyl, po prázdninách už jen pár měsíců. Jméno Mély Machálka v tiráži poprázdninového čísla Divokého vína sice ještě bylo otištěno, ale v číslo 8/65 už byla jenom jeho básnička.

(současná tvorba)