literární časopis založený v roce 1964

Štěpán Kučera

O chrabrém Alonzovi a krásné Veronice

rytířský románek

„Co z toho kluka jednou bude,“ povzdechl si Alonzův otec. „Já v jeho věku jsem se učil latinsky, učil jsem se šermu a získával první styky v Barceloně. A on akorát čte ty svoje knížky... rytířské romány, ty bichle z Antiky...

„Taky píše básně,“ hájila Alonza matka.

„Kdyby aspoň psal znělky k oslavě krále, nebo o vítězství naší armády, když už nemůže dělat něco pořádného... Ale tuhle jsem na ty jeho veršíčky koukal a jsou to samé čuňárny...“

„Z toho vyroste,“ řekla Alonzova matka. „Taky jsi takové věci psával, pamatuješ?“

„Nezajímá ho politika, nezajímají ho naše polnosti... Jakoby nevěděl, že jednou zdědí všechno, na co jsem se dřel celý život!“

„Hlavně ho do ničeho nenuť... Víš, že teď máme ten humanismus.“

„Humanismus! To si Taliáni něco vymyslí a kluk mi kvůli tomu zvlčí.“

Alonzův otec byl zeman v jedné vsi ve východním Španělsku. Měl orlí nos, vinici a několik hektarů orné půdy. Alonzo měl taky orlí nos, dívku Veroniku a strach z dospělosti. Nechtěl jít cestou, kterou pro něj vyznačkoval otec.

Vybírat nejúrodnější půdu, starat se o výnosy, sledovat pšeničnou burzu. Vzít si ženu zemanského stavu, přivést ji do jiného stavu, mít syna a vyznačkovat pro něj tu samou cestu. Vydělávat peníze a říkat si, až budu mít plný měšec, budu konečně šťastný. S plným měšcem zjistit, že pořád nic. Zvyknout si. K rozptýlení si koupit loveckého chrta.

Alonzův otec už vybral pro svého syna nevěstu; byla to dcera zemana ze sousední vsi, taky měla orlí nos a několik hektarů půdy. Alonzo měl pocit, že se zblázní.

Veronika byla dcera hostinského z té samé vesnice jako Alonzova nastávající a roznášela v otcově podniku víno a fazole na špeku. Alonzo ji poprvé uviděl, když se cestou ke své nevěstě zastavil na pohár něčeho ostřejšího. Nakonec zůstal v hospodě až do setmění. Oběma jim bylo všechno jasné od prvního průsečíku pohledů.

Když hospoda zavírala, vyvedl Veroniku do rozpálené srpnové noci. Moc nemluvili, protože člověk se od slov stejně akorát ušpiní. Její tělo ladilo s krajinou okolo, jakoby tam lehala od stvoření světa. Krajina hořela tlukotem jejího srdce. Nechal v ní otisky svých prstů, spálených rozkoší, a noc byla k obloze přibitá stříbrnými hřebíky. Když Veronika vydechla, hřebíky popadaly a noc se na oba dva snesla jak sametová přikrývka. Rozbřesk se zbarvil do krvava a vůbec nikomu nevadilo, že je to klišé.

Následující dny byly čerstvě vytažené z pece a voněly. Často lehali uprostřed pole, Alonzo a Veronika, když bríza marně rozháněla odpolední horkost. Zatímco otec v jeho věku studoval latinu a šerm, Alonzo sledoval čápy na obloze a kouřil s Veronikou tabák od otcových známých z Barcelony. Chvíle byla jako píseň obtěžkaná sluncem a obilí se houpalo v bocích.

*

Jednou se Alonzo svěřil příteli Pedrovi. Alonzovi rodiče neměli Pedra rádi, protože byl syn obyčejného sedláka, mluvil sprostě a na předloktí měl tetování. Pedro nikdy nepřemýšlel o víře, životě a smrti, zato rozuměl pšenici a líbil se holkám. Alonzo mu říkal, jak marně hledá střední cestu mezi šťastnou budoucností, kterou pro něj vybral jeho otec, a skutečným životem. Vlastně neví, co by chtěl dělat, stát se pastýřem ovcí, toulat se světem jako potulný rytíř, psát básně...? Někdy má pocit, že z toho všeho zešílí.

Pedro se zašklebil a řekl zdvořile: „Já být Jeho Milostí Vaším otcem, tak dám Vaší Milosti pěkných pár přes prdel a nechám Vás tejden pracovat na poli. To by ti ty vznešený chmury z hlavy vyhnalo. Zešílet může jenom pán, šlechtic, protože normální člověk nemá na takový blbosti čas.“

Alonzo musel uznat, že na tom něco je. „Tos někde četl?“

„Eště toho trochu! Fajnovější lidi čtou knížky, furt nad něčím hloubaj a stejně vyhloubaj houby. Že nebe je vysoko a ve smrti se potká vévoda s courou z putyky.“

„Pedro, ty seš rozený lidový filozof,“ řekl Alonzo.

„Prdlajs,“ řekl Pedro a plivl do trávy.

Asi týden po téhle rozmluvě přišel za Alonzem otec a povídá: „Děláš mi starosti, chlapče. V tvém věku jsem se učil latinsky, učil jsem se šermovat a získával první styky v Barceloně... Co děláš ty? Rosteš jako dříví v lese, pořád ležíš v těch svých knihách...“

Mluvil pak ještě dlouho, mluvil o politice, výnosech půdy a pšeničné burze, zatímco Alonzo chtěl mluvit o tom, že když si Veronika rozčesává vlasy, je to jako ráno v Sixtýnské kapli. (Alonzo nikdy nebyl v Sixtýnské kapli.) Chtěl mluvit o tom, že v jejích očích je Slovo, kolem kterého se básníci plácají v kruzích jak můry kolem plamene svíčky. Má strach, že jednou uhoří, ale ví, že to bude stát za to. Chtěl to slovo vykřiknout, aby otce probudil, ale řeč se mu s bolestným zaskřípáním vykloubila z pantů.

„Proč nic neříkáš?“

„Řekl bys, že to s tím nesouvisí,“ odpověděl Alonzo, protože znal svého otce.

„A měl bych pravdu!“ zavrčel Alonzův otec, protože znal svého syna. „Vlastně jsem ti chtěl oznámit, že tě posílám na univerzitu do Salamanky!“

„Kam?“ vyděsili se Alonzo a Veronika — ona až příští den, kdy jí to oznámil.

„Do Salamanky,“ řekl jí Alonzo. „Je to někde na západě... Asi u hranic s Portugalskem, nevím, pro mě je to španělská vesnice.“

„Na jak dlouho?“

„Na šest let.“

„...počkám na tebe.“

*

V Salamance Alonzo sekal latinu. Poznal dokonce pár lidí z Barcelony a spřátelil se s mladým básníkem Miguelem. Když měli peníze, opíjeli se v hostinci U Španělského ptáčka, když ne, sedávali spolu na břehu řeky; hádali se o tom, jak rozumět Vergiliovým veršům, jak chápat Lope de Vegu, jestli je správné číst rytířské romány...

Miguel se otáčel za každou sukní a Alonzo psal básně Veronice. „Tvoje šíje krásnější je, než perutě racků,“ předříkával si. „Racků, racků... Neznáš nějaký rým na ‚racků‘?“

„Zasloužil bys facku, klacku,“ odpověděl Miguel, „Salamanca je plná holek, co kroutí zadkem jenom pro tebe a ty pořád potíš sonety pro tu svoji holubičku. Seš cvok, víš to?“

„Kecy. Umíš taky něco jinýho než kecat?“

„Umím psát. Jednou o tobě napíšu knížku. Příběhy o bláznech, to se lidem vždycky líbilo...“

*

Když se Alonzo vrátil domů, den zas voněl jak čerstvý pecen chleba a Veronika byla zasnoubená s Pedrem.

„Stejně by sis mě nemohl vzít,“ říkala Alonzovi, „jseš šlechtic a já holka z hospody.“ Z jejích očí táhl průvan a všechny dveře okolo se s prásknutím zavíraly. Vybrala si cestu, kterou jí vyznačkovali rodiče, přidala se k stádu. Alonzo na ni křičel, ona taky křičela, vyhrožoval, plakala, psal básně na usmířenou...

tvoje šíje
krásnější je
než labutí perutě.
Tvoje dlaně
plaché laně
...ještě pořád seru Tě?

Byly chvíle, kdy si přál, aby ji dokázal nenávidět, a toužil po ní víc, než kdykoli předtím. Místo medových pláství nosila pod jazykem střepy, ale bylo to vlastně jedno, protože už se stejně nelíbali. Srdce obuté španělskou botou.

„Co má on, co já nemám?!“ útočil na ni. „Teda kromě toho hnusného tetování.“

„Je to opravdovskej chlap...“

„No jestli opravdovské chlapáctví spočívá v sprostých slovech a plivání na zem, tak bych s tím snad zvládl něco udělat.“

„...a nesnaží se bejt za každou cenu vtipnej jako ty!“

„Napadlo tě někdy, že ten můj humor je akorát maska, co za ní skrývám svoje zoufalství?!“

„Napadlo tě někdy myslet taky na někoho jinýho než na sebe??“

A další křik a další pláč a další básně na usmířenou. Přál si stát se kamenem u cesty a ani by mu nevadilo, že na něj čurají psi. Byl by to krásný život, necítit, netoužit. Ale stačil pocit jejího dechu a Alonzo ze sebe oškrábal všechen mech a psům hrozil pěstí. Opíjel se vínem a cestou z hostince budil pohoršení a sousedy. Rodiče byli nešťastní. V té době hodně četl, protože knihy mu nabízely výlet někam hodně daleko. Přečetl spousty rytířských románů a ty mu nakonec vnukly nápad, jak to všechno vyřešit.

Půjčil si oba otcovy rapíry, matčinu rukavici a vydal se k hospodě. Veronika roznášela víno a fazole na špeku, Pedro seděl na lavici a občas si dávali mlaskavé pusy.

Alonzo došel až k němu, Pedro se postavil. Měl ruce dlouhé a silné jak lopatky větrného mlýnu. Alonzo měl oči podlité krví, Pedro na něj opile mžoural. Hospoda ztichla. „Vyzývám tě na souboj,“ křikl Alonzo a praštil Pedra rukavicí. Pedro Alonza praštil pěstí a tím byl souboj ukončen, protože Alonzovi se spustila krev z nosu a nešla zastavit.

Pedro ho posadil na lavici, přiběhla Veronika a opilí sedláci se předháněli v zaručených receptech, jak mladému zemanovi pomoci.

„Položte ho na záda.“

„Já vždycky chroupu syrovou cibuli, to pomáhá na všechno.“

„Nejlepší je něco studenýho na hlavu.“

„Přinesu mokrej hadr,“ řekla Veronika.

„Prdlajs,“ oponoval Pedro, „chce to strčit mu něco do frňáku, jinak to nepřestane.“ Veronika zacpala Alonzovu nosní dírku cípem svého kapesníku a krev za chvíli přetala téct. Alonzo se zvedl, bílý kapesník mu z nosu visel jako kapitulace. Sebral ze země rapíry, a když vycházel ven do srpnové noci, snažil se neslyšet výsměch rozvrzaných cikád. Sedláci se pomalu vraceli k svým pohárům.

Ušel jenom pár kroků a dohnala ho Veronika.

„Počkej.“

Stáli proti sobě jako kdysi.

„Pozítří se vdávám.“

„Slyšel jsem.“

„Chci, abys mi řekl, že mě aspoň trochu chápeš.“

„Trochu tě chápu.“

„Nikdy na tebe nezapomenu, věříš mi to?“

„Dej mi svůj kapesníček, na památku. Budu ho nosit na srdci, nebo ho zavřu do truhly a posypu plátky růží.“

„Máš ho v nose,“ připomněla mu šetrně.

Usmál se, ona taky.

„Měj se hezky, Veroniko.“

*

„Všímáš si, jak se Alonzo poslední dobou činí,“ pochvalovala si matka.

„Vždycky jsem ti říkal, že z toho kluka jednou něco bude,“ řekl pyšně otec.

„Každý si nakonec zvykne,“ pokývala hlavou. „Vzpomínáš, jak se tobě nechtělo převzít otcovo hospodářství? Chtěl jsi dobýt svět.“

„To jsme byli ještě děti,“ řekl Alonzův otec a pohladil Alonzovu matku po ruce. „Koupím mu loveckého chrta. Bude mít radost.“

Alonza napadla hrozná věc. Co když celou dobu viděl všechno vzhůru nohama? Všední mravenčí život vždycky pokládal za nedostatek odvahy, ale co když právě k němu je potřeba ta největší odvaha? Toulat se, psát sonety a mít noční můry, na tom nic není. Hrdinství je rozedřít si dlaně pluhem.

Alonzo obrátil všechnu svoji rytířskost k péči o rodinné hospodářství. Když pracoval, nemyslel na Veroniku. Každý třetí rok vybíral nejúrodnější půdu, jak to dělali jeho předci odpradávna, staral se o výnosy obilí a pečlivě sledoval pšeničnou burzu.

Nakonec se z toho zbláznil.

Pak teprve mohl prožít věci, o kterých slušný člověk v noci sní a ráno je stele pod přikrývku. Byl to „vlastně docela moudrý blázen a bláznivý mudrc,“ napsal o něm Miguel ve své knize.

Alonzo Quijano, důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

(srpen 2003)

Třísky z červené knihovny

Poslední dvě věty téhle povídky jsem ukradl z prózy Adély Irmy Miencilové Láska.

„Víš, kdo vymyslel model atomu? Niels Bohr. A víš, jak? Zdál se mu ve snu... Takže celá moderní fyzika vlastně vychází ze snu,“ řekla Nina a štíhlými prsty listovala v tlusté knize.

„Mně se v noci zdálo o tobě. Milovali jsme se,“ neřekl Mirek, protože by to k ničemu nebylo.

„Rozhodně nesmíme podceňovat titánský význam, kterého mohou nabýt sny,“ řekl H. P. Lovecraft z tlusté knihy na jejích kolenou.

I.

V té době si Mirek myslel, že už se všechno naučil. Byl ještě malý chlapec, když se poznali. Učila ho jíst příborem, přecházet silnici a snít. Ptala se, jaké čte knihy. Řekl pár jmen z čítanky. Poznala to. Vyprávěla mu o očistné funkci umění (tenkrát poprvé slyšel jméno Lolita) a do vlasů mu pletla větvičky. To léto bylo tříska, která se odštípla od stromu času a zaryla se Mirkovi do dlaně.

Když se Nina nedívala, učil se od ní, jak nosit masky, aby nikdo nic nepoznal.

Jednou večer se v koupelně zapomněla zamknout a Mirek ji poprvé a naposledy uviděl bez masky. Stál tam a koukal na její oči v zrcadle, kvetla v nich černá krajina. Nebe poraněné vichřicí kleslo skoro až na zem, uprostřed vichřice stál starý anglický dům a v něm mladá dívka mrznoucí u krbu. Nocí křičely divoké kočky a v té tmě Mirek spíš cítil než viděl kostel z desátého století a zvon s hořícím srdcem. To všechno měla v očích. Mirek pomalu vycouval z koupelny, netroufl si vstoupit do té krajiny, kde se po zemi jak kusy masa válelo potrhané nebe. Nikdy o tom spolu nemluvili.

Ale to bylo dávno. Teď si Mirek myslel, že už se všechno naučil, položil si na kolena tlustou knihu a dával Nině přednášky. Napodoboval nářečí intelektuálů, říkal paradox a respektive, vysvětloval jí, jak musí proškrtat svoje básně, aby dostaly ten správný švih (Mirek sám nikdy básně nepsal), říkal, že snít je blbost. Předčítal jí z mudrosloví národa slovanského, „škoda lásky, která padne vedle“. Poslouchala ho s laskavým úsměvem, jako když byl ještě malý chlapec a vyprávěl, že se stane kosmonautem. Pak to ale přišlo, víření bubnů, válečné barvy a mučení u kůlu.

Nikdo neví, kdy přesně to začalo a proč už nešlo přestat. Snad jí tenkrát neměl svazovat ruce tím páskem od županu...

Bylo jaro a milenci na Petříně se k sobě tiskli poplašení skřípavým zvukem, co se nesl nad Prahou. To Mirek s Ninou brousili čepele. Bez nože už k ní do bytu ani nechodil a z každé návštěvy se na něj do zrcadla šklebila nová rána. Hlavně kolem hrudníku, tam Nina tušila jeho duši. Pak si, polomrtví, vzájemně hladili rány.

Pěkně to Mirek napsal, dokonce před ní klečel na kolenou (Nina je jediná dívka, před kterou si klekl). V noci ji ze spánku pořezal na zádech.

Ráno si nic nepamatoval, ještě spala, potichu seběhl schody, šel pro rohlíky do krámu naproti. Trochu mrzlo, ale do asfaltu už se opíralo nedělní slunce a krásně se dýchalo. Minul pár lidí, ulicí projela poloprázdná tramvaj. Přál si, aby ještě ležela, uvaří kafe a přinese jí snídani na podnose... Vrhla se na něj, hned jak otevřel dveře. Pustil rohlíky na podlahu, ruku s nožem chytil v poslední chvíli. Loktem vysklil knihovnu, smýkl jí do kuchyňského koutu, srazila varnou konvici, teprve teď si všiml, že má pořezaná záda. Zápasili několik hodin, než se vyčerpáním rozplakala. Oddychovali.

„Musím do práce,“ řekla trhaně, „dneska mám odpolední.“ Mirek se odplazil pro lékárničku, potom si zapálili cigaretu, uklidili střepy a mlčky odešli na tramvaj.

V dubnu odjela do Anglie; válečnou sekyru hodili v metru pod přijíždějící soupravu. Nina se k Mirkovi přitiskla, ze zvyku sáhl po noži, ale včas si všiml, že ona má drápky zatažené. Ta vteřina byla další tříska, kterou Mirek ukradl času pro lepší představu věčnosti. Pak Nina ukončila nástup, dveře se zavřely, příští stanice Shotteswell, England.

Mirek vyšel z metra a rozběhl se. Když utíkal dostatečně rychle, splývalo mu okolí v narůžovělou šmouhu, v mlhu, a v té mlze neviděl, že běží sám.

II.

Zastavil se, až když už nešlo utíkat dál. Mlha se rozplynula a Mirek viděl, že stojí na vrcholku hory. Létali tam jen sokoli a občas vrtulníky. Mirek sestoupil trochu níž do lesa, našel jeskyni, vymetl kosti posledního poustevníka a usadil se.

Bylo léto. V jeskyni našel spoustu starých knih, četl je a přemýšlel. Ve vousech mu hnízdily včely. Nevadilo, že kolem nejsou žádní lidé, poslední dobou si s nimi stejně nerozuměl. Koukal na ně dolů, do údolí, a pohlaví mu zarůstalo mechem. Člověk je divný pavouk, můžeš mu tisíckrát vysvětlovat, ať zahodí kudlu, že je to dobré i pro něj... Je to pověra, že války vznikají v hlavách králů, potřeba nenávidět je u člověka stejná jako potřeba milovat, odi et amo, píšou v jedné bichli z jeskyně. Nina se mu to kdysi snažila vysvětlit, ale Mirek si zacpával uši a křičel na ni paradox! a respektive! jak nějaké zaklínadlo.

Nina psala z Anglie, že chodí zvonit do kostela a je šťastná, bohužel pošťáka roztrhali medvědi už na úpatí. Nesl taky dopis z Vatikánu, chtěli Mirka blahoslavit, Mircus Magnus, a Mirek seděl před jeskyní a živil se knihami.

Člověk potřebuje najít nepřítele. Když ho nenajde, hledá ho sám v sobě.

Člověk může být trvale šťastný, jedině když se odpoutá od všech vášní.

Člověk může být trvale šťastný, jedině když přestane být člověkem.

To je dobrá věta, však se k ní Mircus Magnus prokousával celé léto. Zrovna když ji tesal do kamene, zaslechl z lesa dívčí křik.

Rozeběhl se mezi stromy a uviděl Lolitu. Třásla se, schoulená pod skalním převisem a nad ní se rozpínal a kypěl medvěd. Mirek se na medvěda vrhl holýma rukama (nůž hodil tenkrát pod metro spolu s válečnou sekyrou) a zápasil s ním sedm dní a sedm nocí. Nakonec ho uspal četbou Tomáše Akvinského.

Potom vyhnal z vousů včely, vykoupal se v horské tůni a sestoupil s Lolitou do údolí.

III.

Pracně vzpomínal na lidskou řeč ze staré doby. Otočil se k Lolitě a zatroubil jako kamzík v říji. To nebylo ono.

„Paradox, respektive,“ řekl váhavě. Taky ne.

Potom ale sešli až k městu a stará řeč si Mirka našla sama.

„Nemáš cigáro... to nevadí, já mam, dáš si se mnou... co chceš dělat po škole, vejšku... víže tu zejtra hraje Mišík... láska je jako večernice plující noční oblohou... pudeš tam se mnou... co vlasně posloucháš za muziku... fak píšeš básničky... to mi musíš dát přečíst, já básničkám rozumim... než sem byl poustevnik, byl sem umělec... Švejka sem čet ve štrnácti... vyšla mi povídka v časopisu... chodíš s někym... to víže čeština má dva tisíce výrazů pro dámský přirození... no fak, japonština štyry tisíce... já rozumim všemu, od sochařství po bejzbolovou ligu... no a jak to vidíš s náma dvěma... nechci spěchat na tebe ani na sebe... ale příde mi, že teď je ta vhodná chvíle... neřikej nic, stačí, dyž mi dáš pusu —”

Lolita měla nehty popsané taháky na fyziku, a když se smála, zblblé vlaštovky se vracely z teplých krajin, přesvědčené, že zas přišlo jaro. Mirek jí vysvětloval, že je podzim, čas melancholických procházek a že vypadá dobře, když má člověk občas depresi, ale ona se smála bezstarostným smíchem nymfiček a zežloutlé stromy začaly nekontrolovatelně kvést. Zamiloval se.

Učil ji jíst příborem, jezdit tramvají a balit jointy, snít uměla sama. V noci si tajně zkoušela jeho masky. Leželi spolu a ona mu z jizev vybírala smotky babího léta.

„To máš od toho medvěda, ty rány?“ zeptala se.

„To mám ze starý doby, eště než sem byl poustevníkem. Kdysi byl nad Petřínem vyhlášenej výjimečnej stav,“ usmál se.

„Musí to bolet...“

„Už ne, teďkom to spíš hřeje. V těch jizvách se drží slunce, víš.“

„Co je to Petřín? Chci tam.“

Vzal ji do Prahy o podzimních prázdninách. Seděli na schodech ve Zlaté uličce a čekali na jednoho literáta, co s ním měl Mirek dělat rozhovor pro časopis. Pod nimi Malá Strana, nad nimi Hrad, slunce zapadalo a pod schody hrál slepý houslista tklivé melodie. Jednu ruku měl Mirek obtočenou kolem jejích sotva rozkvetlých boků, tou druhou hladově loupal další třísku neumírání.

„To je fakt kýčová romantika,“ řekl, aby se neřeklo.

„Eště by moh bejt úplněk,“ zkusila si jeho masku.

„A na palouku by se pářili jeleni.“

„Umíš si představit dva teplý jeleny, jak si do dávaj před Pražským hradem?“ vyprskla. Smála se navzdory smogu a gotice všude kolem a Mirek ji radši rychle políbil, protože od jihu se blížilo hejno vlaštovek.

Lolita byla o sedm let mladší než Nina, ale někdy měl Mirek pocit, že jedna je za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. Jako Nina v dobách míru, i Lolita občas na ulici začala zpívat. A zdálky už bylo slyšet víření bubnů.

„Víš... v tom lese tenkrát, já tam nebyla sama... byla sem tam se svym klukem... on se šel akorát vyčurat a pak ztratil cestu... ale už mě zas našel... miluju ho... to on mě všecko naučil, jíst příborem, Petřín a tydlety věci... já dělala, že to neznám, abys měl radost... mám tě ráda, ale... nebuď smutnej... mrzí mě to... jinak seš vážně cool...“

„Cool v plotě,“ řekl Mirek polohlasem, když mizela zpátky v učebně výtvarné výchovy, nehty zmalované od vodovek. „Vrať se,“ řekl školní chodbě, „snesu ti k nohám slepého houslistu, jeleny i Pražský hrad. Co bys cítila, kdybych tě teď políbil?“

„Záleží, co si snídal,“ řekla by možná. Nebo by se jenom unaveně usmála, cizí, něčí Lolita. Z výtvarky byl slyšet smích, jakoby přišlo jaro, a do oken pleskaly zblblé vlaštovky.

IV.

Přišla zima. Pole za městem připomínala černobílou pohlednici nebo smuteční oznámení. To Mirek neviděl, běžel v růžové mlze, chtěl zmizet v horách. Ale i teploměru bylo od desíti k pěti a přišel mráz, že se nešlo ani nadechnout. Lesní stezku lemovaly zmrzlé sochy mladých poustevníků. Mirek radši zamířil na druhou stranu, k děrám, kde hořely ohně.

„Co chceš?“ zavrčeli vlčáci.

„Přicházím v míru,“ řekl Mirek a na znamení přátelství před ně položil láhev ohnivé vody. „Co umíš?“ cenili tesáky dál.

„Jsem umělec... Švejka sem čet ve štrnácti a vyšla mi povídka v časopisu...“

„LITERATURA JE LEŽ!“

„Jasně, ale záleží na tom, jak se ta lež pomenuje.“

„A eště inťouš,“ zavyli.

„Byl sem poustevnik. Vymyslel sem větu, tesal sem ji do kame—”

„Větu si strč do prdele!“ Vrhli se na něj, někdo sekl tlapou a roztrhl Mirkovi svetr i s tričkem. Objevily se jeho jizvy, v nich odlesk plamenů z ohniště a smečka oslepená posvátnou bázní o krok ustoupila. „Ty vole, ten musel projít demonstrací... a fízláren... a kriminálů...“

„Co nabízíš?“ zeptali se vlčáci ještě trochu nedůvěřivě.

„Žluč. Spoustu žluči,“ řekl Mirek a byl přijat do smečky. Hledali smysl Vesmíru, a když ho nenašli v chlastu, vyšli do ulic, převraceli auta, dívali se do kanálů, dlažebkou do výkladních skříní, někde To přece musí bejt. Mirek se rychle učil jejich jazyk. Mrzlo a kostky jim z dlažby samy skákaly do ruky, aby se trochu zahřály, prokřehlé město se třáslo nedočkavostí při pohledu na zápalné láhve. Ale oheň v Díře pomalu vyhasínal. Když už poštípali všechny lavičky v parku, řekl Mirek: „Je hodně knihoven... hodně knih... hodně papíru,“ a sám přiložil rozepsaný dopis —

— papír se zkroutil v rozpálené nic. A Mirek řekl: „Je hodně kostelů... hodně křížů... hodně dřeva...“ A za ten nápad byl zvolen vůdcem smečky, Mirek Moriarty.

Koncem roku jeden výtvarník pověsil nad Pražský hrad neonové srdce, aby Mirkovi připomínalo starou dobu, kdy ještě nebyl vlčákem. Dost se o tom psalo v novinách. „To srdce musí pryč,“ zavyl Mirek a posílal svoji pohublou smečku na Prahu, proti palisádě plexiskel a slzného plynu.

„Nestačí vymlátit pár výloh?“ kňučeli uštvaní vlčáci.

„Musíme zbořit všechno, celou starou dobu, a v rozvalinách vytvořit něco pevnějšího!“ štěkal Mirek Moriarty. Kecal, tvoření ho nezajímalo, ale z tlamy mu létaly zmrazky pěny, tak mu uvěřili. Našel nepřítele, i když ke klidu mu to moc nepřidalo.

Na Svatého Silvestra se vlčáci v horečce z hladu a z dělobuchů obrátili proti Mirkovi. Skočili po něm s vyceněnými tesáky a zježenou srstí, křičel hrůzou ve všech jazycích, co se kdy naučil, někdo sekl tlapou a roztrhl mu tvář, vyhodili ho z Díry ven do závěje. Byla poslední noc a tmu trhaly ohňostroje.

*

Ráno se Mirek probral, ani nekrvácel. Dotkl se obličeje, rozervaná byla jenom maska. Svlékl ji, bolelo to, ale ne tak moc, jak čekal... Mircus Magnus... Mirek Moriarty... Mikimaus... splývalo to. Zapálil si cigaretu, ale vypadla mu ze ztuhlých prstů, byla hrozná zima. Přemýšlel, jaktože v noci neumrzl. Otevřel dlaň, hřálo tam pár třísek. Stačilo to. Byl Nový rok a nad Prahou svítilo neonové srdce. „To je fakt kýčová romantika,“ neřekl.

Rozběhl se. Ještě nikdy se mu tak dobře neběželo.

(listopad 2003, Jablonec nad Nisou)