literární časopis založený v roce 1964

Štěpán Kučera

Úsměv Mony Lisy

věnováno červené knihovně

Monna Lisa Gherardini, žena Franceska del Giocondo. Lidi mi obvykle říkají prostě Mona Lisa.

Moji tvář zná mnohem víc lidí než tvář jakékoli jiné ženy a všichni se diví mému úsměvu. Nevím, co proti němu pořád mají. Říkají, že jsem byla konkubína florentského vládce Mediciho, taky jsem zaslechla, že jsem vůbec nebyla a Leonardo vlastně namaloval sám sebe, protože měl radši muže než ženy. Freud z mého úsměvu vyčetl Leonardovu touhu souložit se svou matkou… Všechny ty dohady mi přijdou přinejmenším nevkusné.

Jedině já jsem v obraze.

* * *

Bylo mi teprve šestnáct let, když to všechno začalo. Hudba tenkrát hrála na celou Florencii, všude se válela spousta květin a opilých lidí. Rodiče byli bez sebe nadšením, že si mě za ženu vybral právě Francesco del Giocondo, nejbohatší florentský obchodník s hedvábím. Prodával látky i vládnoucímu klanu Medicejů, takže jsem se rázem ocitla v nejvyšší společnosti.

Francesco byl o čtrnáct let starší.

Trávil večery v pracovně nad listinami, sedala jsem za něj obkročmo na židli a objímala ho nahými stehny. Měl chlupatý hrudník, rozepínala jsem mu košili a jezdila prsty v té černé srsti, dokud mě neodnesl do ložnice. Někdy to vyšlo, ale většinou byl zavalený prací.

„Zatracení bourci,“ mumlal nad svými papíry.

„Pojedeme na podzim do Londýna?“ ptala jsem se.

„Nechtějí se kuklit! To si to hedvábí mám vycucat z prstu?!“

„Chtěla bych vidět Buckinghamský palác v říjnovém slunci…“

„Zítra u nás povečeří francouzský velvyslanec, musíš se celý večer usmívat a říkat mu Excelence.“

„Miluješ mě?“

„Zatracení bourci!“

Čekali jsme spolu dítě, holčičku, umřela hned po porodu. Myslím, že aspoň na čas nás to sblížilo.

„Produkce hedvábí klesla za poslední čtvrtletí o třetinu.“

„Četl jsi Dekameron? Já už jsem skoro na konci, je to docela hezké…“

„Pozítří jdeme na ples k Medicejům, musíš se celý večer usmívat a…“

„Miluješ mě?“

„Samozřejmě, že ano. Dneska jsem potkal Leonarda, pracuje v klášteře na náměstí. Přemluvil jsem ho, aby ti namaloval portrét.“

Skočila jsem mu do klína a dlouze ho políbila.

V té době se u nás odehrávalo něco úžasného — malířský souboj Michelangela Buonarottiho a Leonarda da Vinci, největších umělců své doby. Každý dostal jednu stěnu sálu vládního paláce a celá Itálie se zatajeným dechem sledovala, kdo stvoří velkolepější dílo.

Mezi mladými malíři, kteří přijížděli do Florencie sledovat oba velikány při práci, byli i přátelé Gianni a Raffael.

Po návštěvě u Michelangela se vypravili do kláštera Santa Maria Novella, kde svoje náčrty připravoval Leonardo. Nebyla jsem u toho, ale myslím, že to mohlo probíhat nějak takhle:

„Achmůjtybože, to je nádhera,“ spráskl ruce Gianni.

„Je to krásné,“ přikývl Raffael.

Leonardo se obrátil k nim.

„Právě vysvětluju kamarádovi, že skvostnější dílo ještě člověk nestvořil,“ spustil Gianni. „Víte, jsme mladí umělci… Raffaeli, ukaž mu svoje kresby… přišli jsme vás požádat… rádi bychom sledovali takříkajíce tentononc… váš tvůrčí proces… jsem celý nesvůj, Mistře… ta čest, přímo u Vás, s Vámi… no tak Raffaeli, nekoukej do zdi a vytáhni ty skici…“

Raffael, oněmělý nástěnnými črtami, podal Leonardovi svoje desky. Leonardo je otevřel, obracel papíry a pochvalně kýval hlavou. „Výborně, mladíku, znamenitě. U koho jste studoval? A jak že se jmenujete?“

„Raffael! A já jsem Gianni, Mistře,“ vyhrkl Gianni, „přišli jsme vás požádat, jestli bychom směli… chvíli… u vás čerpat… tentononc…“

„Tady pro dnešek končím. Teď jdu portrétovat jednu mladou dámu, pojďte se mnou, jestli chcete,“ řekl Leonardo a vedl mladíky přes náměstí k nám domů.

Jen co nás představil, usadil mě a začal malovat. Leonardo k nám chodil vždycky odpoledne, byl vážný a já se snažila tvářit co nejdůstojněji.

Toho dne jsem se ale dívala na Raffaela.

Nemohlo mu být víc než dvacet let, měl jemné ruce a štíhlé, skoro dívčí prsty. Vždycky se mužům dívám nejdřív na ruce, Raffaelovy ruce byly něžné, ne jako Franceskovy kupecké tlapy.

„Raffael je nadaný malíř, Liso,“ řekl Leonardo zpoza plátna, „jsem přesvědčen, že o něm ještě uslyšíte.“

„O tom nepochybuji,“ usmála jsem se a Raffael se začervenal.

„Co si myslíte o tom obrazu, kolego?“ zeptal se Leonardo konverzačně.„Achmůjtybože, to je nádhera,“ spráskl ruce Gianni.

„Netroufám si soudit,“ řekl Raffael, „ale mám pocit… řemeslně je to samozřejmě dokonalé… hra světla a stínu… ale mám pocit, že tomu chybí život. Je to strnulé… s tím se peru i já, jak do svých obrazů vdechnout jiskru… myslím, že to není věc, která se dá naučit…“

Leonardo se zamračil.

„Podívejte na Lisu, to ona je bez života, ne můj obraz! Včera jsem jí vyprávěl svoji vlastní anekdotu Ospalec a slunce a ona stejně zůstala vážná.“

Znáte Leonardovu anekdotu Ospalec a slunce? „Bylo řečeno jednomu člověku, aby vstal z postele, že už vyšlo slunce, a on odpověděl: Kdybych měl vykonat tolik cest a práce jako ono, i já už bych vstal — protože však mám urazit tak krátkou cestu, nechci ještě vstávat.“ Moc k roztrhání to teda není… A mně bylo čtyřiadvacet, nebavily mě Leonardovy filozofické vtipy ani Franceskovy nářky nad neplodností bourců!

Vzpomínám si, že ve mně všechno vzkypělo, rozčilením se mi rozbušilo srdce a Leonardo, jakoby nevěřil vlastnímu štětci, maloval moje oči, lesklé, snad trochu zvlhlé, s nepatrně se chvějícími řasami.

„To je ono,“ zašeptal Raffael spíš sám pro sebe.

* * *

Pozvala jsem oba mladíky, aby k nám přicházeli pravidelně, a Leonardo mě začal přemalovávat, obtahoval staré rysy jasnějšími barvami, rty mi protáhl do úsměvu. O přestávce odbíhal do kláštera pracovat na svých náčrtech a my se procházeli po zahradě. Raffael vyprávěl o svých Madonách, namaloval jich snad desítky, říkal, že malovat Madonu je svým způsobem očista, že vždycky cítí, jak ho při práci prostupuje křesťanská láska, bylo to nesmírně zajímavé. Při chůzi se mě občas jakoby náhodou dotkl konečky prstů. Všimla jsem si, že Gianni je čím dál zamlklejší. Občas jsem v okně zahlédla Franceska, seděl v pracovně nad svými bourci, bylo mi ho líto.

Leonardo byl hodně vytížený, dopoledne maloval stěnu vládního paláce, odpoledne můj portrét a po nocích montoval létací stroj… na tom stroji se později zabil jeho spolupracovník… rozběhl se z kopce s Leonardovým postrojem na zádech, mával křídly a našli ho rozlámaného v lese na úpatí… Leonardo z toho vyvodil, že ptačí let je pro člověka nemožný… ale to je vedlejší, trochu jsem se zapovídala… tak to dopadá, když ženská píše povídku… Chtěla jsem jen říct, že jindy vnímavý Leonardo byl hodně vytížený, takže ani nepozoroval, co se děje mezi mnou a Raffaelem.

Tenkrát jsem si to aspoň myslela.

Uběhlo několik měsíců a jednou v noci — Francesco byl zrovna tuším v Bologni — mě probudily kamínky, které někdo házel do okna. Vyšla jsem na balkon, dole stála tmavá postava a přidušeným hlasem začala recitovat nějakou milostnou báseň. Chvíli trvalo, než mi došlo, že báseň je Petrarca a postava Gianni.

„Pusťte mě nahoru,“ zavolal nakonec tlumeně.

„Pustím psy!“ zavolala jsem docela nahlas.

Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Nepokládala jsem za nutné zakázat mu vstup do domu, takže dál přicházel s Raffaelem a dál vykřikoval „achmůjtybože“ při každém Leonardově tahu štětcem… Procházek zahradou se přestal účastnit sám od sebe.

Uběhlo několik měsíců a jednou v noci — Francesco byl tuším zrovna v Miláně — mě probudily kamínky, které někdo házel do okna. Vyšla jsem na balkon, dole stál Raffael a po divokém víně vylezl do patra. Vstoupil do mě, jako se vstupuje do chrámu, s pokorou a úctou, byl pozorný a citlivý, pomiloval mě třikrát za noc.

Ráno jsem se probudila, lůžko vedle bylo prázdné a zastlané, balkon zamčený zevnitř. Komorná mě ujišťovala, že v noci do domu nikdo nepřišel, že se mi muselo něco zdát.

„Včera se mi o tobě zdálo,“ řekl Raffael při procházce zahradou.

„Co jsme… co jsem dělala v tom snu?“ zeptala jsem se ohromeně.

Neodpověděl, jenom se začervenal a sklopil oči.

„Dneska ráno mě napadl obraz,“ promluvil za chvíli. „Už žádné Madony, žádní Ježíšci, namaluju Tři Grácie… nahé dívky, navzájem se dotýkají a ve volných rukou drží jablka… vlní se jako řeka, ňadra, boky, hýždě… Namaluju je podle tebe, všechny tři!“

„Ty čuně,“ špitla jsem mu něžně do ucha. Na tváři mě zalechtaly jeho chlapecké vousky. „Francesco je tuším v Miláně… Vchod pro služebnictvo nechám na noc odemčený.“

V noci do mě vstoupil, jako se vstupuje do chrámu, s pokorou a úctou, skoro se strachem, byl pozorný a citlivý, pomiloval mě jenom dvakrát, ale stejně to bylo krásné. Ráno v mé ložnici začal skicovat Tři Grácie.

Když Francesco přijel domů, nikdo si za něj nesedal obkročmo na židli a nikdo ho nelaskal nahými patami v tříslech, nikdo se neptal „Miluješ mě?“. Zavírala jsem se do pokoje s knihou a věčně mě bolela hlava — to na muže platilo už v šestnáctém století.

Francesco zašel za Leonardem podívat se na můj portrét. O umění se nezajímal víc, než bylo společensky nutné, ale bylo vidět, jaký dojem jsem na něj z plátna udělala. „Jako živá,“ užasl, „skoro bych se vsadil, že se jí teď zachvěly koutky. Jak jste to dokázal?“

„Rozptýlil jsem Lisu vlastní anekdotou Ospalec a slunce,“ řekl se skromným výrazem Leonardo.

„Vypadá… vypadá spíš zamilovaně,“ Francesco vrhl na Leonarda zkoumavý pohled.

„Zkušeností je dokázáno, že ten, kdo nikdy nedůvěřuje, bude podveden,“ řekl Leonardo tajemně. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že o mém vztahu s Raffaelem věděl hned od začátku. Vlastně ještě dřív, napadlo ho to už v klášteře, když za ním Raffael poprvé přišel s deskami v podpaží… Seznámil nás, protože ve mně potřeboval něco probudit.

* * *

Uplynul asi rok, Leonardo si pořád hrál s mojí tváří, ale vypadal nespokojeně, jednou mi řekl, že cítí, jak oheň vyhasíná. Někdy mluvil tak hluboce, že mu nebylo rozumět. Raffael domalovat Tři Grácie a zase se vrátil k Madonám.

„Malovat Madonu je svým způsobem očista,“ vyprávěl při procházce zahradou, „úplně cítíš, jak tě prostupuje křesťanská láska…“

„Hm.“

„Dneska ráno mě napadl obraz. Namaluju Madonu se stehlíčkem.“

„Hm.“

„Ten ptáček bude symbol — nevinnost, čistota a tak, chápeš, to ještě nikoho nenapadlo!“

„Miláčku, bojím se Gianniho, má takový nenávistný pohled, když myslí, že ho nevidím…“

„Kompozice toho obrazu bude geometrická, jako to dělá Leonardo.“

„Miluješ mě?“

„Samozřejmě, že ano. Kdy tvůj muž odjíždí? Necháš zas odemčeno…“

„Jako vždycky.“

Francesco se změnil. Trávil víc času doma, v noci do mě vstupoval, jako se vstupuje do obchodu s hedvábím, byl něžný a ohleduplný, pomiloval mě třikrát za noc. Koupil mi papouška a náhrdelník a před spaním mi občas četl z Petrarcova Zpěvníku.

„Zatracení stehlíci,“ mumlal Raffael, „lítají jak blázni, člověk nestačí ani vytáhnout skicák.“

„Francesco mi koupil papouška, je hrozně roztomilý…“

„Madona s papouškem je nesmysl.“

„Miluju ho.“

„Tomu rozumím, jako kluk jsem taky měl papouška…“

„Miluju svého muže.“

Ten den ráno přišel Francescovi dopis. „Tajný přítel“ mu sděloval, že za Monou Lisou dochází „ten mladý mazal“ — vetřel se do přízně Mistra Leonarda a „za jeho zády, takříkaje jako had na prsou“, s ní udržuje milostný poměr. Francesco mi to dal číst až mnohem později, toho dne zarytě mlčel a já po obědě sešla do přízemí jako obvykle. Leonardo, Raffael a Gianni už na mě čekali.

O přestávce jsem šla s Raffaelem do zahrady a vysvětlila mu, že už se nebudeme dál scházet. Řekl, ať ho nechám chvíli o samotě. Cítila jsem se provinile, šla jsem zpátky do domu a omluvila se Leonardovi, že mě bolí hlava, že si půjdu lehnout. Vtom do pokoje vtrhl Francesco.

„Had na prsou!“ zvolal trochu divadelně a zamířil k Giannimu.

„Ale to ne já,“ breptal Gianni, „to je tentonoc… omyl… já jsem váš tajný…“

„Měl bych tě dát zmrskat, ale chci to vyřídit osobně,“ Francesco vytáhl meč a sekl Gianniho přes ucho. Nebyl čas vykřiknout ani padnout do mdlob, stála jsem s otevřenými ústy, nemohla jsem tomu věřit, Gianni jako zvíře zahnané do kouta strhl ze zdi jeden z mečů a rozehnal se proti Franceskovi. Francesco jeho ránu odrazil a rozpáral mu košili až k límci. Gianni kolem sebe začal divoce švihat, Leonardo zvolal některý ze svých aforismů, Francesco vyrazil Giannimu meč z ruky, Gianni zakopl a upadl. Ze zahrady přiběhl Raffael, Francesco se rozmáchl a Raffael s Leonardem ho odtrhli v poslední chvíli.

Francesco dosedl na židli a koukal do prázdna, jakoby vůbec nevěděl, co se právě stalo. Gianni seděl na podlaze a vyděšeně krvácel z ušního boltce.

„Sokol loví vždy jen velké ptáky a raději by zemřel, nežli by se živil malými,“ řekl Leonardo, aby přerušil ticho. Co se aforismů týče, pobyt v našem domě byl pro něj celkem podnětný.

„Děkuji vám, mladý muži,“ obrátil se Francesco k Raffaelovi, „byl bych ho zabil.“

Vzala jsem Franceska pod paží. „Pojď, půjdeme.“ Teprve teď jsem se rozplakala.

* * *

Raffael a Gianni odjeli z Florencie, slyšela jsem, že Gianni se živil jako nájemný portrétista, Rafael se přestěhoval do Říma. Leonardo mě zase začal přemalovávat, vznikala už třetí Mona Lisa. Lehce ztlumil barvy, divokost v mých očích přetřel měkkým štětcem. Francesco se někdy chodil dívat, seděl na židli trochu stranou, mluvil hlavně o hedvábí, já se na něj dívala a usmívala se. Jistě, byl to trošku shovívavý úsměv, ale zároveň plný něhy. Všimli jste si někdy mých rukou? Jsou klidné, mírné, plné dobroty, žádná záhada v nich není

Konečně jsem to byla já.

Když Leonardo skončil, otočil plátno a my se s Lisou poprvé spatřily. Usmály jsme se na sebe.

„Jak se vám líbí?“ zeptal se Leonardo mého muže.

„Je krásná,“ vydechl Francesco.

Večer trávil Francesco v pracovně nad listinami, sedla jsem si za něj obkročmo na židli a hladila mu nohy nahými lýtky. Rozepnula jsem mu knoflík u krku a jezdila mu rukou po hrudníku.

„Produkce hedvábí klesla za poslední čvrtletí o třetinu,“ mumlal.

„Naučila jsem papouška říkat bourec.“

„Slyšel jsem, že Raffael maluje fresky v papežském paláci.“

„Hm.“

„Zítra u nás povečeří můj bratranec, přepíšu na něj svoje bourcové farmy, abych mohl být víc s tebou.“

„Budu se na něj usmívat,“ slíbila jsem.

(9/2004)

Leonardovy aforismy pocházejí z knížky Jaromíra Pečírky Leonardo da Vinci (vyd. Odeon v r. 1975)