na další stranu
Václav Hrabě
Ty
To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s mrtvou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě
a svatební kytice
Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řeka: „Já si tě najdu.“
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako
tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Händla
slyšíš
„Voní hudba“
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?
Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem
Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích
Pak si řekne že jsou tím
stejně vinni komunisti
„Podolí není Montmartre“
upozorní mě jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět
kouřem
Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák
* * *
Po špičkách couvaje
vytáčel jsem se z lásky
jako poslední cigarety hubený kouř
k nebo které zatím nezná
a uprostřed Velkopřevorského náměstí
rozplakal mi vlasy sníh
A mne se zdál ten sen jak jsem se
skamarádil s Botticellim který sem přijel
s Čedokem
a chodili jsme spolu na drštkovou
do jednoho kostela v podolským přístavu
kde kvetli moruše a obsluhovali
samí švarní
husarští důstojníci
a jednou jsme se tam opili pivem
a objímali jsme se a tykali jsme si
a všechny krásný bonový holky
nás měli za buzeranty
a Sandro mi pak vyprávěl
co měl s tou bleďoučkou
florentskou slečnou
jenomže než došlo k tomu nejlepšímu
tak jsem se vzbudil
sníh tál do černohněda
a Vánoce byly na krku
POTOM
a teď a
POTOM
Kde všude leží trosky našich dětí???????
vlažné jak tichý průvan v nasycených hlavách
zažloutlé v hebkosti
prastarého hedvábí jakubských jablek a laciného
vermutu řezaného chlorovou vodou velkoměsta
Kde všude leží trosky našich dětí
vlažné
a zažloutlé
a třaslavé
jak archandělské heslo
kterým je ze sebe vyháníme
na věčnost
nebo na nikdy
Ano náš bílý zelený a žlutý pláč
vyhnán řve žízní v poušti laňtouchů
a my až po krk ve zpocené kůži
lapáme ze vzduchu tu vůni začínajícího
hnití
které provází
naši zdvojenou samotu
|
