Tomáš Kučera

Ranní procházka

Byl jsem vysmátý, vlekl jsem za sebou do lesa na vodítku uškrceného psa. Šli jsme spolu na procházku. Lesem prostupovala vůně jehličí a čerstvých hřibů. Roztočil jsem svého nejlepšího přítele nad hlavou a vyhodil ho do vzduchu. Vždy rád létal po lese. Přistál na větvi v koruně borovice. Usedl jsem na pařez a nohy vložil do mechu. Zkoumal jsem čísi vývržky a čekal,

až se pořádně vyběhá, aby doma spal a neotravoval. Smůla mi stékala na hlavu a působila lépe než gel na vlasy. Vydoloval jsem z hlavy jeden veliký chlupatý kámen a odhodil ho do včelích pláství. Mravenci si z mé nohy udělali kousací stezku, rozkopal jsem jim na oplátku mraveniště. Schylovalo se k bouřce. Volal jsem: „K noze!“ Řval jsem jako na lesy. Hlas se však tříštil o větve stromů, můj kamarád stále nešel. Nepomohl ani na dálku ovládaný obojek, který mu dával elektrické šoky. Lezl jsem tedy za ním, vyplašil sovy v hnízdě, které otočily hlavy na druhou stranu a postupně, jako ve frontě na placení, vypadávaly z hnízda.

Zvedl se vítr, pes se konečně rozhoupal, letěl splašeně ze stromu, slyšel na povel: Zůstaň!

A čekal až slezu za ním. Když jsme došli domů, spal jako zabitý.

Byl jsem vysmátý, vlekl jsem za sebou do lesa na vodítku kostru psa.

Už nikdy víc!

Rozhodl jsem se, že už nikdy nepozřu maso nějakého zvířete. Dost bylo požírání ostatních. Tak jsem si k obědu naservíroval sebe. Tedy, vlastně jsem si uřízl jen jednu nohu, nemá cenu se zbytečně přejídat. Mezi prsty mi ještě zůstaly kusy z ponožky, ale vláknina je zdravá, nechal jsem to být. Jen jsem z prstů vytrhal nehty a vložil svou končetinu do trouby.

Krev jsem vycedil do hrnce jako základ pro omáčku. Potom jsem vzal jehlu, nit a zastavoval krvácení.

Když se vše dodělalo, usedl jsem ke stolu a jedl. Nebylo to špatné, alespoň něco v mém životě bylo sladké. Teď, po několika dnech mi však zůstal už jen zažívací trakt a nejdůležitější orgány. To neustále jedení mě jednou zabije.

(současná tvorba)