na další stranu
Slovo úvodem
Středem mého zájmu jsou novorozenci, prohlašuji zodpovědně. Abyste si totiž nemysleli, čtenáři milí, že žiju jen básničkami. Ale to víte — mám je rád, jsou součástí mého života přes čtyři desítky let. Leč v letošním roce 2005 oslavím taky třicáté narozeniny prvního u mne narozeného hříběte, sice narozeniny posmrtné, přesto o nic méně významné. A ve stáji stojí devět březích klisen, jedna kulatější než druhá. Chvíli píšu úvodníček, chvilku se okénkem z domu do stáje dívám, jak se první dvě z nich — Margaretka a Bonnie´s Froňka — chystají k porodu.
Druhou skupinou novorozenců, jimž věnuju velkou část svého každodenního programu, jsou mláďata lidská a z nich pak především ta odložená. Pro ty z vás, kteří tuhle moji aktivitu neznáte, vysvětlím, že jsem se rozhodl po Čechách zřídit síť dvaceti schránek umožňujících zoufalým matkám nechtěných dětí odložit je anonymně do schránky a neodhodit třeba do popelnice, jak se dost často stává. Taková schránka musí být na porodnici, aby se odloženému novorozenci dostalo okamžité odborné pomoci přivolané technicky dokonalou signalizací. Jednu takovou schránku Nadační fond pro odložené děti STATIM, jehož jsem spoluzakladatelem a ředitelem, už má připravenou. Měla být instalována na historické budově „Zemské porodnice“ v Apolinářské ulici v Praze. Ptáte se, proč tam tedy není, když je připravená, viďte? Všichni lékaři i sestry porodnice jsou pro, ale narazili jsme na Úředníky. Povídání o odložených novorozencích čtěte na www.statim.cz. A věřte, že ta hotová nenainstalovaná schránka, která by už mohla zachraňovat děti, mě dost trápí.
Nedávno jsem viděl v Divadle Járy Cimrmana Akt, prapůvodní hru z roku 1967 — o odložených dětech. V roli mamky básník Miloň Čepelka. Všechno mi to najednou zapadlo do sebe — odložené děti a jejich mamka — moje nadační téma. Navštívil jsem básníka a herce Miloně Čepelku, popili jsme spolu čaj a snědli chlebíčky připravené jeho milou manželkou. Při odchodu mi dal svoji poslední knížku veršů — Mandel sonetů a na moji prosbu připsal věnování. Na předsádce jsem četl slova napsaná úhledným rukopisem: „Příteli Ludvíku Hessovi ke 40. výročí naší známosti rád a s chutí M. Č. 17. 1. 2005“ Jednu básničku — Sonet s vážnou prosbou — poslal Miloň Čepelka čtenářům Divokého vína, v němž poprvé otiskl svoje básničky v roce 1965. Pravidelní čtenáři si možná pamatují — přišel jsem jako mladičký redaktor Divokého vína za Miloněm Čepelkou a Zdeňkem Svěrákem do Československého rozhlasu, kde připravovali pořad pro vojáky Polní pošta. A tak mě vojákům do Polní pošty hned napustili. I s pohorkami, které jsem měl v zimě z roku šedesátého čtvrtého na rok šedesátý pátý na nohou…
Divoké víno číslo 14 vzpomíná na počátek dramatického roku 1968 a přináší na svých stránkách básničky, texty a kresby dvanácti autorů, jež byly otištěny ve dvojčísle Divokého vína 1-2/68. A samozřejmě autory současné, z nichž tři určitě při listování nevynechejte. Eva Machalická-Tacchinardi se svými básničkami představila už v minulém čísle. Debut mají v Divokém víně Marcela Zengrová, jež je nejen básnířkou, ale i výtvarnicí, a Kristýna Fixlová, mladičká prozaička. Básničky a povídku mladých dam upřímně doporučuju k přečtení.
Výtvarníkem čísla je Miroslav Huptych, jenž je, jak všichni víte, samozřejmě i básníkem. Na stránky Divokého vína vstoupil poprvé v letech 1974 a 1975, kdy se už Divoké víno skrývalo pod názvem Almanach mladých autorů. Nikdy nezapomenu na literární večírek, který mladý Mirek Huptych uspořádal v márnici nemocnice Bulovka, v níž tehdy pracoval. Mladé básnířky a básníci recitovali svoje verše mezi mrtvolami v pitevně. Věřte nevěřte, skutečně se to odehrálo.
L. H.
Aktuality
Před čtyřiceti lety zemřel Václav Hrabě
Mužný věk Vítka Nováka
Jana Černá neboli Honza Krejcarová,
dcera Mileny Jesenské,
milenka Egona Bondyho,
černá lyra nebo bílá labuť s poraněnou perutí Bohumila Hrabala…
Honza se promítala do dcery Franze Kafky a možná jí i byla, napsal ve své vzpomínce na Janu Černou nadepsané Černá lyra Bohumil Hrabal.
Honza Krejcarová neboli Jana Černá jistě nebyla dcerou Franze Kafky, ale určitě byla dcerou Mileny Jesenské, Kafkovy přítelkyně. A Milena Jesenská je podle průzkumů prý druhou ve světě nejznámější Češkou hned po Martině Navrátilové.
Janu Černou do Divokého vína přivedla Johana Kohnová, za což téhle prazvláštní znalkyni pražského literárního světa i uměleckého podsvětí vzdávám čest a chválu. Janu jsem poznal v roce 1968 jako životem hodně ztrápenou nicméně nezlomenou ženu. Ani si nemyslím, že by její texty byly světobornou literaturou a asi mě ani neokouzlila tolik, jako Egona Bondyho, Iva Vodseďálka či Bohumila Hrabala.
text doprovázejí koláže
Miroslava Huptycha
Určitě okouzlila moji tehdejší ženu Naďu Stibitzovou, protože ta se k ní po letech ve svých vzpomínkách vrátila. Počátkem devadesátých let přijela z daleké Vídně, kde žije, a natočila o Janě vzpomínkový film, jehož název překládám podle nálady Skleněný dům, Skleník nebo taky Seděla ve skleníku a házela kameny. Pochlubím se, že kromě Johany Kohnové jsem v cenami a filmaři oceněném filmu dostal roli i já. Leč už bez Oskara. Mimo jiné jsem ve filmu nesl před sebou na břiše opřenou velikou dřevěnou bednu, praštil s ní na pokyn režisérky Nadji o zem a německy odříkával text jejího scénáře: „V téhle truhle mám povídky Jany Černé. Ale ztratil jsem od ní klíč…“ Německy proto, že se jednalo o film rakouský. Trapičem se mi stal zvukař filmu, jemuž se nezdál můj německý přízvuk a trval na tom, abych jej zaměnil za rakouský. Žertuju, chápete? Ale moje žerty nejsou od pravdy daleko. Jezdil jsem ve filmu taky na koni, chvíli na bělouši, chvíli na vraníkovi. Tak si to totiž režisérka filmu představovala. Nemaje bělouše, půjčil jsem si jej ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Opravdu.
Na premiéru filmu do Rakouska jsem sice pozván nebyl, ale dostal jsem nahrávku na videokazetě. Dnes už bych video neuměl ani zapnout, tehdy jsem se ale usadil v křesle s dálkovým ovládačem v ruce, připraven vracet si obrázky zpět a film si v klidu vychutnat. Seděl jsem před TV sám, obávaje se, abych si svým hereckým debutem neutržil ostudu.
A dobře jsem udělal. Dálkový ovladač jsem nakonec použil k rychloposuvu vpřed. Videokazeta zapadla mezi archiváliemi a pravděpodobně Matýsek svého otce jako filmového hrdinu nikdy neuvidí.
Chtěl jsem psát o Janě Černé a píšu o sobě, to je mi podobné. Leč film zmatených vzpomínek na Janu Černou je taky výpovědí o zmatku, který svojí existencí a nešťastným celoživotním osudem Jana působila.
Její matku Milenu Jesenskou Němci zatkli, když Janě bylo jedenáct. Jestli ji někdo vychovával, tak to byl asi dědeček profesor Jan Jesenský, známý pražský zubař. Milena Jesenská zemřela v Ravensbrücku a dědeček Jesenský zemřel brzy po ní, dva roky po válce v roce 1947. Jana jeho nemalé jmění rychle rozpustila s přáteli bohémy a během jediného roku se ocitla v bídě. Oslnila zřejmě mnohé muže. V prosinci 1948 poznala v pražské kavárně Slavie Egona Bondyho, vlastním jménem Zbyňka Fišera, později PhDr. CSc. Vzpomíná na ni: Honza Krejcarová byla duší mého mládí. Nikdy nepochopím, že je mrtvá. Nikdy tomu neuvěřím. Ale uletěla někam až na konec galaxie, neboť tolik v ní bylo síly a elánu — a je tam někde asi nějakou kometou, která se nikdy nevrací.
Nevím, zda bych neurazil váš jemnocit, milí čtenáři, kdybych přepsal i pár řádků z pozdějšího milostného dopisu Jany Černé Egonu Bondymu. Předpokládám, že o milostných praktikách, jež Jana popisuje, jste slyšeli a většině slov byste rozuměli, leč možná ne všichni, ne o všech a ne zcela všemu…
Jana se ovšem v roce 1949 provdala za jiného muže, s nímž se po roce rozešli. Vzala si Miloše Černého, měli čtyři děti, z nichž pravděpodobně jen tři byly jeho. Manželství s Černým se brzy rozpadlo. Jana Černá píše, dokonce publikuje v časopisech a vydala dvě knihy, jejichž literární úroveň nemohu posoudit (povídky Nebyly to moje děti a Hrdinství je povinné). Páté dítě porodila počátkem šedesátých let a pravděpodobně to se jí stalo osudným. Za špatnou péči o děti byla odsouzena a v roce 1963 a 1964 strávila dvanáct měsíců v ženské věznici v Pardubicích. A právě Otisky duší, její literární reportáž o pobytu ve věznici, jsem otiskl v Divokém víně 1-2/68. Tehdy nám text připadal šokující. Možná i byl.
Jana Černá žila v tu dobu se svým několikátým manželem Ladislavem Lipanským, doktorem filozofie, jenž pracoval jako vrátný v Národním technickém muzeu na Letné. Na pracoviště doběhl snadno, protože bydleli v domě číslo 32 v Korunovační ulici. Z jejich chudobně zařízeného bytečku byl výhled na sovětské velvyslanectví a na Stromovku. Asi třeli bídu s nouzí, a tak se Jana Černá stala jedním z nemnoha honorovaných autorů Divokého vína. Otiskl jsem za honorář i několik textů Lipanského, v čísle 1-2/68 jeho překlad básně Ogdena Nashe a jeho vlastní dlouhou báseň se shakespearovským motivem a s názvem Lebka v louži. Snad se na mne Ladislav Lipanský, žije-li dosud, nebude zlobit, že jsem z ní přepsal jenom část. Dal jsem si ale tu práci s přepsáním celé reportáže Otisky duší, je-li to ovšem vůbec reportáž. Strávil jsem opisováním toho textu, jenž s ilustracemi zabral šestnáct stran Divokého vína, několik nocí. Nu, snad si jej někdo z vás, čtenáři milí, alespoň přečte. Vím, že Otisky duší nikde jinde k mání nejsou, a tak jsem Janě Černé prokázal posmrtnou službu. Texty Jany Černé vycházely i v následujících číslech Divokého vína a nakonec jsem vydal i její knihu vzpomínek na maminku pod názvem Adresát Milena Jesenská. Kniha vzbudila velký zájem i ve světě, ostatně jako všechno, co se nějak dotklo Franze Kafky. Vyšla později v překladech i v dalších českých vydáních. Na Milenu Jesenskou ve svých knihách vzpomínají i její německá spoluvězenkyně Margareta Buber-Neumannová a Jaroslava Vondráčková, která byla s Milenou Jesenskou také vězněna v Ravensbrücku. Jsem rád, že jsem tu dámu měl ještě možnost poznat.
Proslulé jsou samozřejmě Kafkovy Dopisy Mileně.
V Divokém víně 1-2/68 byly otištěny tři básničky Václava Hraběte na dvojstránce s ilustracemi Jana Šmejkala, jehož surrealistické kresby ostatně prolínají celým číslem. Další dvojstránku zaplnila svými verši Vladimíra Čerepková, představitelka pražské beat generation. Přepsal jsem pro vás i básničku manželky Jardy Hutky Zory Růžové přezdívané Myš a pár veršů Lubora Jeníka, Jany Oličové, Václava Špoka a přemlouval jsem Petra Cincibucha, aby mi dodal v elektronické podobě Noc s Holanem, jež zabrala čtyři stránky dvojčísla. Petr nakonec přepsal jen pár slok na ukázku. Dvojstránku zaplnily obrázky Honzy Vyčítala.
Samostatnou kapitolou je polemika kolem Krhútské kroniky, knihy Ervína Hrycha vydané v roce 1967 v Československém spisovateli. Hrych si do jisté míry přisvojil nápady stařičkého zakladatele Prakršna T. R. Fielda neboli Bohdana Šumavanského a Divoké víno se na doporučení Johany Kohnové rozhodlo vnést do případu jasno. Otiskli jsme varovnou báseň starého básníka T. R. Fielda na adresu Hrycha, náš komentář a několik starých Fieldových básniček. Následovala aférka, jíž se Divoké víno věnovalo v dalším svém čísle. Mnozí spisovatelé se postavili za Hrycha, mnozí zase naopak.
Nad Divokým vínem 1-2/68 pociťuji dodnes jistou vydavatelskou pýchu. Bylo dobře dvoubarevně vytištěné v grafické úpravě Pavla Jasanského. V tiráži se opět objevilo jméno Johany Vondřejcové-Kohnové a Zdeňka Plačka jako technického redaktora.
Jméno Jany Černé se bude objevovat v následujících číslech Divokého vína častěji. Ale vzpomenu dnes na naše setkání poslední, krátce před její smrtí při autonehodě 6. ledna 1981…
V obnošeném tvídovém kabátě, s odřenou nákupním taškou a s francouzskými buldočky na vodítku jsem ji potkal na Klárově. „Luďku, vy jste toho pro mne tolik udělal, nechcete štěňátko?“ řekla mi stará žena.
Ludvík Hess
Pokračování vzpomínek — Vyvolávám staré filmy
|
