literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Dočkali jste se, čtenářové naši, miláčkové moji, patnácté číslo www.divokevino.cz je tady. Ti z vás, disponující dobrou pamětí, víte, že 19. březen jako datum, kdy internetové Divoké víno vychází, není vybráno náhodně. Slavím ten den narozeniny svých dcer Dory a Markéty, leč nikoli patnácté a šestnácté (holky se narodily rok po sobě na den přesně), ani dvacáté a dvacáté první. Od narození Dory, starší z nich, uběhlo třicet šest let, Markéta má let jen třicet pět. Hrůza, jak mám staré dcery, viďte. O to mladší mám vnuky a vnučky. Nejstarší Filip má šestnáct, Martina patnáct, Adéla čtrnáct, Samuel a Kryštof po pěti letech. Nejmladší v rodině je strýc mých vnuků Matyáš — ještě mu nejsou dva roky. Matyáš je zároveň bratrem mých dcer, to je jasné, že.

Když už jsem v těch číslech, seznámím vás se svým vydavatelským plánem. Vzpomínková internetová Divoká vína vyjdou ještě ve dvanácti číslech s pravidelností jim vlastní — každé dva měsíce. Dvacáté šesté číslo vyjde 19. ledna 2007 a 4. února 2007 vyjde číslo mimořádné dvacáté sedmé. Ten den skončí naše společné trápení. Přestanu vám nutit básničky, fotky a grafiku let šedesátých, další bude záležet na vás — mladíčcích a pannách. Na vašich veršovánkách, obrázcích a Umění současném. Proč hodlám vydat mimořádné číslo 4. února 2007 — neprozradím.

Dvacet sedm kapitol bude mít taky velkolepá kniha — Antologie Divokého vína. Ano, nechal jsem se přemluvit, vydám vaše básničky, fotky a grafiku jako knihu. A ne ledajakou. Bude čítat přesně čtyři sta stran formátu 200 x 270 mm, všechny budou vytištěny dvoubarevně, všechno tak, jak Divoké víno bývalo. Rozdíl ovšem poznáte v kvalitě. Kniha bude vytištěna na matové křídě 150 g/m², v celoplátěné vazbě s přebalem, prostě jak se sluší a patří. Návrh grafické úpravy připravuje Pavel Jasanský, jehož fotografie spolu s fotkami Pavla Hudce Ahasvera, Jana Reicha, Jiřího Andrle a dalších uměleckých fotografů knihu ozdobí. Samozřejmě, budou v ní fotky z let šedesátých i současné. Zrovna tak básničky — nejlepších autorů Divokého vína z let 1964 až 1972, respektive až 1975, kdy vyšla Divoká vína pod krycím názvem Almanach mladých autorů. Jiří Žáček, Karel Sýs, Jaroslav Holoubek, Petr Cincibuch, Daniela Hodrová, Zdeněk Rytíř — jak psali tehdy a jak píší teď. Jak psali nebožtíci Václav Hrabě, Ladislav Landa, Jana Černá-Krejcarová, Šárka Smazalová, Jan Čech, Josef Svoboda a bohužel i další. Ale zcela jistě budou otištěny i nejlepší mladé básnířky a básníci současné generace. Těšíte se? Já moc.

V editorialu minulého čísla jsem vás, milí čtenáři, seznámil s ideou Nadačního fondu pro odložené děti STATIM zřizovat schránky umožňující anonymní odložení nechtěných novorozenců. První schránka měla být instalována na pražské porodnici v Apolinářské ulici. Dnes už vím s jistotou, že v Apolinářské schránka nebude. Zřizovatelem Všeobecné fakultní nemocnice, jejíž součástí je i porodnice, je proslulé Ministerstvo zdravotnictví. Emmi schránku nedoporučila. Víte, komu říkají partajní druzi Emmi…? Píše taky básničky, jednu z nich uveřejnila na své webové stránce.

Patnácté číslo www.divokevino.cz, jež jste právě otevřeli, přináší vzpomínku na Divoká vína 3, 4 a 5 z roku 1968 — sedmnáct autorů v nejpřísnějším výběru. Podařilo se mi získat současnou tvorbu od Jiřího Oulíka, Zory Wildové, Karla Sýse, Jaroslava Holoubka a Jaroslava Kovandy — máte skvělou příležitost posoudit, jestli se za třicet sedm let zlepšili… A všechno vyzdobeno grafikou — suchými jehlami Ivany Pavlové z let šedesátých a obrazy soudobými.

Patnácté číslo přináší současnou tvorbu dvou desítek autorů! A co myslíte, kolik čtenářů přichází na stránky www.divokevino.cz denně? Věřte nevěřte, je jich stovka! V den, kdy číslo vyjde, přijde jich až stovek pět. Tak vás prosím, milí moji, připište na své navštívenky naši internetovou adresu, vnuťte ji kolegům, dětem, manželkám, rodičům, milenkám a milencům. Dejme si závazek — denní návštěvnost dvě stě čtenářů!

L. H.

Aktualita

Pozvánka na autorský večer Tramvaje Načerno

Fenomén Jiří Oulík.
Je Zora Wildová nejlepší česká básnířka?
Jak jsem obludil Zuzanu Čechovou.

Patnáctá kapitola vzpomínek na Divoké víno zahrnujících čísla 3, 4 a 5 z roku 1968 poslouží zároveň jako kapitolka o šéfredaktorově osobním životě. Na stránkách časopisu se v čísle 4 / 1968 sejdou příspěvky hned tří jeho partnerek — Heleny Pěkné, Nadji Stibitzové a Zuzany Čechové. Jsou vyjmenovány v chronologickém pořadí.

Zdá se, že šedesátý osmý pro mne nebyl jenom rokem vstupu armád Varšavské smlouvy. Do mého života vstoupila výtvarnice a básnířka Zuzana Čechová. Jak vidíte, vstoupila i na stránky Divokého vína. Zuzana poslala do redakce V Jirchářích 4 svoje básničky, lektorka Johana Kohnová jí odpověděla osobním dopisem, pozvala ji do redakce a tam jsem Zuzanu poprvé potkal. Vyslechnuv volání tušené lásky, vydal jsem se za jejím hlasem do básnířčina bydliště v malostranské Všehrdově ulici číslo 23. Ano, byl jsem velmi aktivní. Nezastihnuv ji doma, popsal jsem zadní stranu své navštívenky důležitým vzkazem a papírek nechal zastrčený ve dveřích. Dokonce jsem jí nabídl práci grafičky v tiskárně Klubu Mladá poezie.

A básnířka se ujala. Pozval jsem ji na oběd do své oblíbené restaurace Rottisserie v Mikulandské ulici.

text doprovázejí obrazy
Ivany Pavlové

O rok později se narodila Dorotka, má nejstarší dcera. Mezitím ovšem probíhala milostná i politická dramata. Čtěte o nich v kapitole Vyvolávám staré filmy.

Pročítaje po letech básničky vyjmenovaných mladých básnířek jistím, že pravděpodobně žádná z nich nebyla napsána pro mne. Snad jedna věta z textu Nadi Stibitzové by mi patřit mohla — Stojíš velkýma ošklivýma nohama bos na dlaždičkách.

Při čtení básní zjišťuju, že Zuzana Čechová se s kýmsi v šatech koupala na Střeleckém ostrově, se mnou to tedy jistě nebylo. Svoji druhou básničku dokonce věnovala jakémusi M. H. a já jsem přece L. H. Helena Pěkná se alespoň vyhnula konkrétnímu jménu, ale ani název její básně — Tobě — obávám se, nebyl adresován mně.

Nevím, zda Petr Cincibuch, jenž dojížděl za básnířkou Janou Rathouskou až do Benátek nad Jizerou, na tom byl lépe, zda její básně Odsouzení a Míjení otištěné v DV 3 / 1968 byly věnovány právě jemu. Nesporné je, že i po letech si vzpomíná, že básnířka zaměstnaná v tamní firmě Carborundum mu darovala brousek.

Opravdovými a velkými básnířkami, jejichž verše byly otištěny v DV 3 / 1968, ovšem byly Šárka Smazalová a hlavně Zora Wildová. Osud Šárky se tragicky naplnil o pár měsíců později. Zora Wildová s redakcí Divokého vína komunikovala pouze písemně a nikdy jsme se nesešli. Teprve po letech třiceti sedmi jsem básnířku vyhledal. Třicet sedm let jsem její básničky často a pohnutým hlasem recitoval, obdivoval ji… Se Zorou Wildovou jsme mluvili po telefonu. Bylo to v neděli 13. února 2005. V šedesátých letech se prý s nikým z Divokého vína osobně nesešla, myslím, že je „tajnosnubná“, ale nakonec měla — doufám — z telefonátu radost. Řekl jsem, že ji považuju za nejlepší ženskou v Divokém víně. Připomněl jsem její básničku Géricaultovi milenci — řekla mi, že ten obraz viděla jenom jako reprodukci. Já jej neviděl nikdy, o to větší fantazie — u obrazu i Zory Wildové. Vystudovala FAMU, ale nikdy filmy nedělala, pracovala v knihovnictví a distribuci filmů. Je v důchodu.

V Divokém víně 3 / 1968 jsme zakončili polemiku o pravosti autorství Ervína Hrycha ke Krhútské kronice. Zřetelně jsme stáli na straně Bohdana Šumavanského alias T. R. Fielda, jenž ji dávno dávno před Hrychem vymyslel. Z oslovených osobností literárního světa stáli mnozí na straně toho, jiní na straně onoho.

V témže čísle publikoval svoje kresby Jan Bernat, akademický sochař, jenž proslul tím, že popsal doslova celou Prahu třemi písmeny — FSN. Na všech zdech napsána křídou volala na Pražany tři písmena, jež nikdo rozluštit nedokázal. Nemýlím-li se, byla to zkratka slov FUNKČNĚ SMĚŠNÉ NEPŘÍJEMNO, jež vyjadřovala filosoficko-umělecké krédo Honzy Bernata. Jeho kresby jsem publikoval i v dalších číslech, protože se mi jednak líbí jejich surrealisticko-absurdní náměty, jednak mám Honzu rád. Náš vztah se pokazil, když mladý sochař podal na redakci žalobu o 10 400 Kčs, že prý jsme mu ztratili sedmnáct kreseb. Jsem si jist, že v pozadí žaloby stála naše lektorka Johana Kohnová-Vondřejcová, jež Honzovi Bernatovi dokonce vydala potvrzení, že od něj sedmnáct kreseb převzala. A skutečně, opravdu jsme se s Janem Bernatem sešli u soudu v Jagellonské ulici a při vyhráli. Po letech dávno odpuštěno, leč nikoli zapomenuto.

S Honzou se jednou do roka potkáme na ulici, zahrne mě svými nápady a projekty. On je totiž opravdu dobrý výtvarník. A tak www.divokevino.cz přinese i něco z jeho současnosti. Navštívil jsem jej v jeho karlínském ateliéru v Křižíkově ulici číslo 37. Projdete-li z chodníku prodejnou rybiček a křečků AKVA ZOO, jste u něj. Jan Bernat je mimo jiné skvělý realistický portrétista, pokud byste zatoužili po věrné podobizně. Malebné prostředí jeho ateliéru nadmíru vzrušilo moje srdce fotografa, a tak vám odtud přináším pár obrázků.

Dvě stránky věnovalo DV 3 / 1968 slovenským Osamělým běžcům. Já sám se dnes „osamělým běžcem“ cítím víc, než kdykoli před tím. V číslech 3, 4 i 5 / 1968 byly prózy Jany Černé i jejího manžela Ladislava Lipanského, staly se z nich v tom roce jakési pravidelné rubriky — v Malé růžové zahradě popisovala Jana Černá osudy zvláštních figurek, osobností významných i nevýznamných, mimo jiné Jiřího Ostermanna, zakladatele Violy. Ladislav Lipanský si zase dělal legraci z uznávaných autorů střední generace a z jejich časopisů — Tváře a Sešitů pro mladou literaturu. Jana Černá je více jak dvacet let po smrti, Ladislava Lipanského jsem našel, po telefonu mi nadiktoval pár řádek vzpomínek na Janu. Prý byla skvělá, ale žít se s ní nedalo.

DV 4 / 1968 vyzdobil svými kresbami Pavel Vršecký, v následujícím čísle 5 / 1968 vstoupila do Divokého vína grafička a malířka Ivana Pavlová. Poznal jsem ji na Hanzlberku, kde jeden čas bydlela. O něco později přijala v redakci angažmá jako lektor a tajemník redakce. Sedala v malinké redakci V Jirchářích 4 s Petrem Cincibuchem. Do komůrky velikosti 3,5 x 2 metry vedly čtyři strmé schody a uzounké dveře. Vybavení tvořil psací stolek, konferenční stolek, lavice, na níž se dalo i lehnout, tři židle a regály na korespondenci. Místnůstku bez vody a bez WC nám pronajala Maruška Štěpánková, letitá družka Honzy Vyčítala, jež v tom domě získala byt s touhle komůrkou. Klíče od své toalety nám Maruška nepůjčila. Petr byl vždycky pojízdný, a tak na WC zajížděl do svého vršovického bytu, Ivana mu prý záviděla a obcházela okolní restaurace.

Navštívil jsem s Pavlem Jasanským Ivanu Pavlovou v jejím bytečku a zároveň ateliéru v krčském paneláku. Pořídil jsem u ní dvě stovky fotografií a pár jich přikládám. Ivanin byt je plný obrazů. Přijala nás královsky, s chlebíčky, s koláčky a s bublinkami. Když jsme s Pavlem odcházeli, nabídla nám, ať si každý vybereme obraz darem. Sáhl jsem po portrétu Vladimíra Jiránka. „Ten ti dát nemohu,“ prohlásila Ivana nesmlouvavě, s Vladimírem Jiránkem ji pojilo osmileté důvěrné přátelství. Portrét najdete v galérii obrazů Ivany Pavlové pod názvem Vladimír. Vybral jsem si tedy portrét Bohumila Hrabala. „Bohouška ti daruju…“ řekla Ivana. Portrétů Bohouška Ivana namalovala několik. Vzal jsem si ten nejsmutnější, jakýsi posmrtný. Nejvíc se mně i Pavlovi líbil portrét Bohuslava Reynka s kočkou namalovaný podle Pavlovy fotografie. Reynkovy básničky, grafiky a fotky z jeho domu v Petrkově vyšly poprvé v Divokém víně 8 / 1968 a Ivaně Pavlové za to patří dík a chvála, neb právě ona návštěvu u básníka a grafika domluvila.

Z Divokého vína 5/ 1968 přebírá www.divokevino.cz verše Jaroslava Kovandy Strýc Jan (film). Ten dobrý muž, básník a sochař, na počest Divokého vína vydává v dalekém Zlíně časopis Psí víno, jež se hlásí k odkazu našeho časopisu.

Dvoustránku věnovalo DV 5/68 básničkám Jiřího Žáčka pod shrnujícím názvem Pověsti z klubu od pana BUBU věnovaným Christianu Morgensternovi. Jirka mi k nim napsal: Luďku, k těm svým hříčkám v DV 15 můžu dnes dodat jen to, že mladý autor může být hračička, ale pro většinu takových hříček je správným uložištěm šuplík a nikoli časopis kalibru Divokého vína. Škoda zabírat prostor spanilým poetkám.

Ve stejném čísle zazářil jako úchvatný fenomén Jiří Oulík se svými sadistickými verši shrnutými na dvoustránce pod názvem Songy z pásma láskyplnost. Jsou v absolutním rozporu s jemným básníkovým zjevem a celoživotním seriózním vystupováním. Jiří Oulík, dnes úspěšný pražský advokát, mi pro vás poslal i několik svých veršů současných. Jeho básně jsme všichni znali a dodnes je mohu recitovat zpaměti. U nás ve spořitelně v Uhříněvsi na návsi je vedoucí paní Zdeňka Pomikáčková, milá dáma, jež si verše Jiřího Oulíka recituje dodnes. Je pilnou čtenářkou www.divokevino.cz, jež doma rozmnožuje na barevné tiskárně a nosí do spořitelny k přečtení svým kolegyním.

Ludvík Hess

Pokračování vzpomínek — Vyvolávám staré filmy