na další stranu
Jiří Korbel
Narodil jsem se 11. 9. 1980 v Litoměřicích, v současné době studuji obor česká literatura na filozoficko-přirodovědecké fakultě v Opavě.
antiblues 1998
až budeš ležet v posteli
povlečení čerstvé
ukážeš mi možná
jak se ti prohýbá strop
když se ho očima snažíš dotýkat
a až se probudíš
pondělí koupel káva toust
tak těch let co přečteš bílou barvou
od posledního setkání na starém kodrcavém letišti
můžeme všichni litovat
(snad jen slunce může těšit že svítilo
a vítr že se rozfoukal)
v rádiu nás budou svolávat zasnění radioamatéři slov
s dietní radostí nikdo je neuslyší
že někdo snad přeci? ty ne
tvé rádio jsem včera nikdo nebyl doma rozšlapal
máš ho ve skříni s povlečením pro hosty
a až uslyšíš obrysy potulného kytaristy
drnká falešně se svými odřenými rty
věnuj mu z okna pár prožitých pohledů
jako když jsi se snažila dotýkat se stropu
o jednom ti zazpívá
a i když jsi holka bláznivá
nejsem václav hrabě abych ti psal blues
zastav se až někdy až navlékneš si pravé bílobílé šaty
soucitná sestřička pošeptá ti oddělení i římské číslo pokoje
vždyť nemáš se čeho bát přijdeš-li bílém
znáš přece ty dobrovolně potracené obličeje
odložených stárnoucích žen z domácnosti
po vybrakování domácí lékárničky
co chuděrky čekají jestli stejně jako v pohádce
přeci jen i u nich nezazvoní zvonec...
* * *
někdy se kynklám domů
jako jackson pollock
třeba zrovna včera
nebo předevčírem
...je to sranda táhnout se
pozdě dopolední ulicí
až i poslední spáči
v sobě dávno mají
druhý kafe a půl krabky...
...ve starym ošoupanym
manšestrovym saku
šmouhavě zelenym
od vyváleného mikrospánku
v klášterní zahradě...
...v křivě nalomených
ukradených slunečních
brýlích co chrání
neviditelně miniaturní
celonočně fernetový
sedřený oči...
...se zhrublým hlasem
a mumlajícími slovy
se šťastným výrazem
mladé intenzivní
pozitivně procítěné
perspektivní trosky...
někdy se prostě kynklám domů
jako jackson pollock
třeba zrovna včera
nebo předevčírem
srpnový obraz (opava)
přistál
skoro živý holub
na římse cihlově rudého kostela
podprůměrný igráček z peří
nafoukaný a majestátně se naparující
ušlechtile zasviněný bohém z maloměstských ulic
z nad pěší zóny
odrazy dlaždic z kočičích hlav
miniaturních nedořešených fontán
s dětsky roztříštěným
protočeným vodopádem
a taky banky a obnoveně zastaralé kavárny kolem
do makety prahy už chybí jen golem
a skoro živý holub odlítá hlavou dolů
volným pádem k zemi — je srpnové odpoledne
a zrovna dopadl
skoro živý holub
pod římsu cihlově rudého kostela
nedokončená
jsi duté torzo krásné
ženy — jen
jedna ze sérií co byly
vyrobeny
seděli jsme dvě hodiny
bez pohnutí namačkaní
v papírové krabici
čtyřicet krát padesát
centimetrů neviděl
jsem čas odchodů ani
příchodů v místnosti
jen jsem občas zaslechl
kroky takové klap klap
každopádně mi z toho
bylo špatně možná že
dneska bych na to
nahlížel jinak ale
tenkrát když slunce
vyštvalo ty bílé
obličeje proti sobě jsem
byl šťastný z chvíle
kdy s ní budu zavřený
v malé krabici alespoň
ze začátku než začala
potit slzy ze svých
mrkajících ňader slzy
co hořce vsakují
natužené bradavky a
ptal jsem se jí i sám
sebe jaké to asi je
plakat bez hlavy a dívat
se na své oči jak
kortmelčí po hrbolaté
zemi...
|
