na další stranu
Zdeněk Marvan
Má kočka se toulá
(Stínová ruka stoupá k hlavě z ucha vylétá zlatá muška
stín se kácí do důlku moudrosti)
Starý básník na plechové střelnici
mi říká
Dobře miřte!
Ruka se mi nezachvěje...
Čekám na to slovo!
Rozstřílím jeho vlastnoruční sebevraždu
Bude to taková kadence ran
že na jejich počest tady jakýsi dobrodinec založí pouť
k panence Smuténce
...že má vycpaná kočka
co nenávidí noc
a pod falešným hřbítkem
nosí přítulnou lhostejnost
se napije z mé dlaně
a ztratí moc
Přestane se toulat
Ona se přestane toulat...
Ernest mi říká
Je mi
na sklonku dvaceti šesti let a čekám na první otištěnou báseň
a po prvních vlastních slovech v rozhovoru s Ernestem úmyslně
říkám Ernestem protože vím že to neměl rád a obzvlášť ne od přátel
i ti nejbližší tedy i já mu měli říkat Heme
a tak úmyslně říkám s Ernestem
aby
de facto i de jure
to byla lež
protože
nikdy jsem nebyl dál než za humny
a tak se poznalo koneckonců
po mých prvních slovech
jak jsem se zadrhával
už kdesi u krku
při malém čísle límečku košile nebo na šibenici
a Ernest mi pak řekl:
Nebudeš nikdy básníkem podívej se jak mluvíš
A podstatě lež a tak trochu bláznivina
Mám prostě fantastický nápad
Jak malý cikánský kluk běží po ulici
a bije psa
obyčejného kříženého Voříška s Voříškem
ucho na straně
kam bodláčí list otáčí
|
