na další stranu
Zora Wildová
Ani náhodou
Škoda, že neumím jiná slova
než zrovna ta nevýslovná.
Ta, která nechtějí v písničkách rámusivých
hlučnému bubínku přizvukovat.
Jako by nevěděla,
co žádá doba.
A že taková ani u stánku se slevou nelze prodat.
Ba, ani zadarmo je nikdo nechce.
Ačkoliv já jsem k nim nepřišla zas tak lehce.
Brýle
Nejzvědavější z mého já
jsou na mém neprůbojném nose
podnikavě nablýskané brýle.
Neboť ony první musí všechno vidět.
A shledat přinejmenším za velmi překvapivé.
To ony vybírají mému pohledu i životu ty správné cíle.
To ony se na mé tváři tváří tu moudře, tu pošetile.
A když na to přijde, rovněž se rády něžně orosí a popláčí se zjihle.
Zatímco oko, krčící se v jejich stínu
a o obraz světa tak vcelku málo zasloužilé,
mžiká provinile
a hýčká spíše vnitřní vize.
A čeká, až co na něj zbude.
Až co mu k prohlédnutí přenechá milostivě
jakési sklíčko arogantně uhrančivé
a přehánějící přesně podle
lékařem předepsané dioptrie.
Samota
Moje samota se zpravidla skládá
ze mne a ze světa.
Ze světa bez jednoho jediného člověka.
Moje samota je celým městem obydlená,
městem podivného jména.
Moje samota s klidem a bez rozpaků
nadrápe listovní tajemství rovnou na obálku. Na obálku, jež nepotřebuje žádného listonoše
a žádnou schránku.
Ovšem za případnou odpověď všem vděčně
poděkuje už k nejbližšímu svátku.
Upřímně.
Na památku.
Zkušenost
Podzim je jako křtění ještě nenarozeného.
I jako prorokování osudu dávno minulého.
A taky ode všeho dobrého
trochu zlého.
Jelikož mám dobře vyzkoušeno
po cestách z vršku skrznaskrz smíchovského, jak to zpropadeně klouže na zlatém dláždění listí spadaného
v přívalu deště do záklonu vichrem vrhaného.
Zazdání
Noc hlučně rozkřesala den
kamenem o kámen.
A tma zakřičela jako havran vykrákaný
za moje černé vlasy.
A mně se náhle zazdál o snu sen.
O snu, jenž byl právě ze spánku probuzen.
I nastalo ani tenkrát, ani teď,
ani na okraji, ani uprostřed.
A ani slast,
ani lůžko zcuchané nebylo třeba vymýšlet.
Stejně jako sen,
který se mi zazdál odcházet...
v tvých trepkách a v tvém županě...
Zimy
V mžiku se večer v zimě vytasí
s tmou a hvězdami.
Jako mě moje duše ihned smutkem zavalí,
kdykoliv si zamane
se světem mě znesvářit.
Proto až se mi dva
opět v pět
tam venku na smluveném místě setkáme,
rychle mi podej teplo svých rukou.
Nebo aspoň jím vyhřátou rukavici.
Za mrazu se mi bude hodit,
zdrží-li nás nákupy na ulici.
Nutné pochůzky městem jsou pro mne
poslední záchranou před cestou domů. Kvůli tomu tolik utrácím v obchodech,
věřil bys tomu?
A tak se naše nejlepší léta stávají
našimi nejlepšími zimami.
Brzy bude zase svátek ten a ten,
bože, už aby byl za námi!
Polibek
Kořím se tvému důlku na bradě
jako roznícení vesmíru
tajuplné záhadě.
Ač jindy netuším,
ani co je nasnadě,
teď s tebou vřele souhlasím,
tedy aspoň v zásadě,
abys mi každý svůj polibek předložil
k rovnocenné úhradě.
Mžení
Tento déšť, jenž o střechy města ledva poštěrchává,
se dnes ve slušnosti přímo překonává, když si mě jen tak mživě přes promáčený kabát oťukává.
A já, také ke zdvořilosti vychovaná, se mu za to klaním, záda dohrbata.
Déšť jemným sítem prosívaný,
padá na svět z božích prstů ledabyle vyluskaný.
Vlastně pouhopouze poprchává.
Každá kapka vody
z nebe pomaličku, bolestivě vyhnisává.
Aspoň tak
Pokolikáté už ti tenhle lístek posílám!
Až je z toho celý zprohýbán.
Píšu na starou známou adresu, ale pro jistotu ho na určené místo sama zanesu.
A tam ho hodím do poštovní schránky, aby se opět,
jak ty tvrdíš,
beze stopy ztratil.
Avšak podle některých neklamných známek,
podle tvých čerstvě ovázaných ran, poznávám, že byl čten
a ťal do živého, byv správně pochopen.
Koncert na Bertramce
Nad cestou, v jejímž dláždění jsem si za ta léta
beze stopy vyprchalá
vlastní cestičku prošlapala,
javorová klenba k jenom tušenému nebi
prsty střemhlav vzpíná.
A v nich vyhrává něžná Mozartova okarína.
A tahle melodie, ihned přítulná
a rozkošnicky samolibá,
se ke mně už dole pod schody poněkud
troufaleji připojila,
zřejmě doufajíc,
že jsem jejího doprovodu žádostivá.
Jenomže já chci být sama a ukrutně nevraživá
jako se po zklamání v lásce bývá.
Avšak zvláštní, že někdo jiný,
někdo, kdo mě vůbec nezná,
ani na okamžik nezaváhá
a na mě marně svým štěstím plýtvá.
Dům s čapkou z mědi
V tom městě,
o něž se s tebou dělím
a v němž nic mého není,
brodí se řekou most,
kámen kamenem ozdobený,
a pro nás jediný,
a proto bezejmenný.
A od něj dál
neznatelně doleva,
uhýbá ulice jako po vymření,
kde si každé jaro dopřává ažaž času
na rozmyšlení,
a v ní dům s čapkou z mědi
a s číslem z posloupnosti
mysticky vyvrženým.
A uvnitř sedím já v zatraceném roztesknění
a vím všechno, co je k nevědění.
Kočka
Proč kočku každé pohlazení
tolik rozruší?
Protože jí chlupy rostou přímo na duši.
Nikde se nestulí tak blažená, jako když dřív, než se od oběda zvedneš,
ti zalehne kolena.
Rázem mezi vámi není rozporu
v něžného ujišťování
nekonkrétním hovoru.
Ale jakmile jí laješ a něco hrozivého říkáš,
nevěřícně ti k ústům čichá.
A že je toho právě akorát,
že by ses té dolezy nedovtipné zbavil rád?
Té trapičky s pazoury necitelně sekající
v neviňoučkých potyčkách?
Shodit ji rozzlobeně na zem, to zdaleka nestačí.
Leda jí tak za ocas vynést z domu
až na zápraží.
Čímž ovšem riskuješ noc nesnesitelného kočičího mrouskání.
Čímž také ty máš po spaní.
A ráno zdrchaný ji najdeš svěží, napruženou a brutální
u svých dveří jako na stráži.
A když jí stojíš zato,
ihned si tě zase přivlastní,
jen co dosedneš
ještě polonahý
k snídani.
A má se k tobě ostovíc,
sápajíc se opět na tvůj klín
pro tu slanou mlsůtku,
kterou ti smí lízat v podpaží.
|
