literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

Kopec Mužský.

ZÁVIST ANEB PROČ JSEM SE ZASE JÁ JEDNOU FAKT DOŽRALA

Coby pražská studentka jsem si v roce 1966 vyjednala exkluzivní letní brigádu na tehdy sotva zahájených archeologických vykopávkách hned za humny města, na vrchu Závisti u Zbraslavi. Ovšem už ze zkušebního výstupu, chvílemi po všech čtyřech, od úpatí při železniční zastávce až po samotné temeno zmíněného kopce strmícího nad Vltavou, mi bylo jasné, že tady mě čeká pěkná makačka, navíc zostřená minimálně třemi hodinami únavného harcování mezi domovem a pracovištěm…
Ale co, byla jsem mladá, zdravá a nadšená. A takhle praštěných týpků se nás tam sešla celá banda. Po krátké instruktáži a nafasování kyblíků, motyček, lopatiček, škrabek, štětečků a podobného „pitevního nářadíčka“, jsme byli přiděleni do stálých sestav zkušenějších pokladohledačů a pod jejich dohledem jsme se pustili do díla. Pamatuji se, že jsem začínala na „hlavní bráně“.
Tedy, jenom jsem před fotografováním a zakreslováním nálezového pole „uklízela“ kolem řady opatrňounce vypreparovaných a černými uhlíky naplněných jamek po kůlech vztyčených v místech, kde prý mohutná, patrová a konstrukčně složitá přetínala valy a střežila nejfrekventovanější přístupovou cestu, dokud v 1. století n. l. nepodlehla paličské útočné praktice germánských nájezdníků.
Ano, vyžadovalo hodně fantazie představit si v okolním převážně bukovém lese na ploše zhruba 120 hektarů strategicky, ekonomicky, nábožensky aumělecky velevýznamné, bohaté a bytelně opevněné keltské oppidum, když jej po téměř 2000 letech od jeho přepadení a dobytí podstatně primitivnějšími Markomany prozrazovaly pouze tu a tam se v nepřehledném terénu nezřetelně rýsující valy. Přestože hradiště fungovalo i několik následujících staletí; rovněž prvním Slovanům na našem teritoriu přišlo vhod. Byť svou zlatou éru mělo dávno za sebou. V raném středověku opuštěné sice dále pustlo, avšak docela zapomenuto nebylo. Nemohlo být. Vždyť ještě v 17. století se zdejší impozantní ruiny staly předmětem obdivu Bohuslava Balbína. Jenže do poloviny 20. století se po nich zem více méně slehla. Čili jaká to příležitost pro současné ambiciózní archeology si do Závisti tak trochu rýpnout. Ať ukáže, co v ní vězí. I mě to zajímalo.
Proto jsem uvítala, že jsem byla záhy převelena na stěžejní a nejrušnější úsek výzkumu. Přímo na akropoli. Respektive na poměrně úzký, ale dlouhý průsek na svahu těsně pod ní. Odtud bylo zapotřebí odstranit mnoho tun zeminy. Což znamenalo postupně ji rozkopat, rozmělnit a prosít mezi prsty a prohmatat a bedlivě prohlédnout, aby nám neunikl ani sebemenší střípek keramiky či zlomeček kůstky či jiný velice důležitý předmět doličný, hlušinu nandat do přidělených kbelíků, odvléct ji na kraj placu a vyklopit na kaskádu běžících pásů, ženoucích ji do náklaďáků, které ji odvážely mně neznámo kam. Mravenčí lopota. Nálezy jsme, včetně mne, museli, byť s těžkým srdcem, odevzdat dozorujícím odborníkům. Se ví, že i já jsem přispěla vědě hrstičkou titěrných a nicotných kousků. Jelikož jsem to, žel, nebyla zrovna já, kdo za jisté dopolední směny vymnul z blátivé hroudy pravou a v podstatě neporušenou laténskou sponu! Ó, to bylo vespolek plesání! Ó, to bylo něco pro Závist! Vedoucí výzkumu dr. Jansová věnovala šťastné nálezkyni jakožto speciální prémii objemný pytel buřtů, zřejmě na skromnou soukromou oslavu v kruhu nejsilněji zainteresovaných.
Moje odhodlání zapsat se do dějin archeologie podobným kapitálním úlovkem mi ale, k mé upřímné lítosti, překazili komáři. Onoho léta dost pršelo, v provlhlém lesním porostu se přemnožili a já byla na jejich plivanečky alergická. Když po měsíci hrozilo, že otokem prasknu ve švech, brigádu jsemk 31. červenci odpískala. A zase nikoliv sama…
Než jsme se však poslední pracovní den na Závisti se Závistí rozloučili, dostalo se nám srabům mimořádného poděkování: exkurze se zevrubnou přednáškou o minulosti území, jež jsme vcelku zanedbatelně pomáhali odtajnit. Informace jsme hltali a ani nedutali. Nicméně mně se obzvlášť do paměti vryl obraz akropole. Holé planiny, po níž jsme bez zábran kráčeli a při tom šlapali po obnažených vrchních kamenech zdí staveb, které dosud zcela zaneseny vězely v hloubce pod námi a čekaly na svoji exhumaci, na svoje vrstvu po vrstvě trpělivé a obezřetné vyproštění z půdních nánosů a na představení svého ubohého torza světu prahnoucímu po omračujících senzacích.
Přesně za třicet let, v červenci roku 1996, jsem se na Závist vypravila znovu. Kulaté výročí a dotěrné vzpomínky mi nedaly pokoj. Výzkum probíhající mezi lety 1963 a 1990 byl již 6 let uzavřen a já byla zvědavá, jak taková archeologicky u nás vytěžená lokalita vůbec vypadá poté, co se z ní badatelská cháska stáhla a ona se vrátila do područí přírody. Chtěla jsem vidět na vlastní oči morální i fyzické zajištění její budoucnosti. Zejména, byla-li jako Závist prohlášena národní kulturní památkou.
Ke spoluúčasti na akcijsem přemluvila svoji o generaci mladší kolegyni ze zaměstnání, rodilou Zbraslavanku, která nepřehlédnutelnou dominantu regionu na protějším břehu Vltavy kdysi navštívila, ale dojem si odtud odnesla povážlivě matný.
Takže jsem jí slíbila, že se mnou v roli zasvěcené průvodkyně bude zírat, jakou atrakci má na skok přes řeku. A že stačí si to od silnice za mostem střihnout rovnou vzhůru a …
Tentokrát jsem pochopitelně už v polovině toho děsného krpálu málem duši vypustila. Lečm nohem horší se ukázalo, že nahoře ne a ne se zorientovat. Naprosto jsem to tam nepoznávala. Během výkopů odlesněné úseky opětovně zarostly a já jsem se neměla čeho chytit. Bloudily jsme a bloudily, až jsme, kde se vzal, tu se vzal, potkaly houfec asi třiceti různě starých dětí plus jejich tří bezesporu mladých stařešinů. Budili zdání skautského oddílu při plnění bojového úkolu. A že se tu vyznají. I zeptaly jsme se jich, kudy na akropoli. Ochotně nás nasměrovali a my posléze hupky dupky úspěšně doklopýtaly k cíli. Jo, a tam mi to už bylo povědomé.
A rázem jsem si vybavila svůj závěrečný vjem z konce brigády. Abych jej vzápětí mohla zkonfrontovat s aktuálním stavem. Mírný pahorek, ve který se akropole věky proměnila, teď vystavoval na odiv své nitro. Z jeho útrob vyčnívala změť nepříliš vzhledných zídek ohraničujících tvarově rozličné a poměrně stísněné prostory. Ze své úrovně jsme na dno leckterých nedokázaly dohlédnout. Přesto zdi dostupné našim pohledům vzbuzovaly podiv. Kdyby pro nic jiného, tak zaručeně pro svou soudržnost, stabilitu a výdrž, neboť do původně několikametrové výše byly vyskládány z plochých a nepravidelně přitesaných kamenů tzv. nasucho, tudíž bez použití malty. A nyní jejich odhalené zbytky byly bez jakéhokoliv zabezpečení a ochrany vydány napospas slunci, větru, dešti a permanentním teplotním výkyvům a zároveň vlivu nadmíru kreativní veřejnosti.
Při obchůzce po okraji kráteru prokopané části jsme narazily na pár vyhaslých ohnišť, stop po včera či před týdnem opulentně živených táborácích. V jejich záři za noční tmy a na pozadí přízračně osvětlených pozůstatků prominentního sídla našich pověstně umných předků, to tu musela být paráda pro každou společnost. Ovšem nevěřím, že by se tyto seance omezily pouze na uctivé duchovní vzývání autentického důkazu hmotné a kulturní vyspělosti někdejších Bójů. Že by si svou pochybnou daň nevybral například svůdný a imaginativní genius loci či pokušitelské keltské geny v nesčetných nás, když jsme se i za dne bílého maně přichomýtly k výjevu, jenž měl k povinnému respektu a pietě vůči veškerým, a především unikátním, historickým pamětihodnostem značně daleko.
Když se totiž na akropoli, opět kde se vzala, tu se vzala, vyrojila tatáž organizovaná skupina, která nám před slabou půlhodinkou tak správně poradila. Bujné honičce rozdováděných holátek po protilehlé straně vykopávek jsme zprvu nevěnovaly valnou pozornost. Zbystřily jsme teprve, až se účel toho pobíhání stal zjevnější. Děti rozdělené do pěti šesti družstev závodily, které dřív postaví věž z materiálu, jehož jim zde pilní předkové zanechali, a volně loženého a nadosah, habaděj, jenom se pro něj shýbnout k nejbližší zídce, popadnout a rychle dopravit na nově určené stanoviště. Brzy se vedle starověkého zdiva pyšnilo nejméně pět nejméně metr vysokých kuželovitých věžic profilem připomínajících střechu moderního ještědského hotelu, samozřejmě bez té charakteristicky protáhlé špice. Jakmile jejich zhotovitelé provolali slávu vítězům, ztratili se mezi stromy jako pára nad hrncem. Avšak výtvory malých hravých učedníčků vandalismu zůstaly.
A můj fotoaparát na 35 mm si je zaznamenal.
Doma mě pak napadlo tenhle skličující zážitek podrobně popsat a svoje písemné svědectví i se všemi k tématu se vztahujícími fotografiemi a negativy odeslat do redakce Mladého světa, abych upozornila na problém, jemuž by bylo záhodno se pověnovat. Jenomže časopis se již nejspíš potýkal se svým v onom čase vyhroceným dilematem být či nebýt…
A uteklo dalších pětadvacet let. Za tu dobu mi věc Závist poněkud vyvanula z mysli. Leč zhruba před čtvrtrokem mi ji připomněl Český rozhlas, z něhož jsem se doslechla o právě vybudované rozhledně nad centrem bývalého hradiště a o chystaném výtvarně pojednaném betonovém zakrytí mezitím opět zasypané akropole. Z velmi emotivně formulované a podané zprávy moderátorem Janem Kovaříkem jsem vyrozuměla, že zatímco rozhledna tam, kde je, no tak dobře, no tak budiž, ale beton na akropoli je nabeton zrůdnost, kterou nelze připustit. Rozhořčeným hlasem za sebe vyjádřil nesouhlas s dotyčným záměrem a vyzval posluchače, aby se taky zapojili do tímto odstartované „debaty“, aniž by je však aspoň letmo zasvětil do důvodů, jež osnovatele a konzultanty projektu přivedly k navrhovanému řešení, aniž by aspoň stručně zmínil, jak by měla vyhlížet jeho realizace, aniž by uvedl jeho eventuální alternativy, prostě, aniž by -bez alibistického odkazu na internet -dodal fakta, fakta, fakta a nic víc než fakta kompletní aobjektivní neboli pravdivá, jak by se na médium veřejné služby v České republice 21. století n. l. slušelo. Zdá se mi to nefér; cítím v tom nedovolenou snahu jednostranně ovlivnit názor případných respondentů…
A to jsem se zase já jednou fakt dožrala. A ještě k tomu na konto „své“ Závisti, která mi ani dnes není lhostejná. Jakkoliv se na ni už nikdy, nikdy, nikdy (na to můžu vzít jed) nevydrápu… Ani kdyby tam natáhli lanovku. Až ze Zličína.