na další stranu
Eva Frantinová
Před domem číslo 4 ve Vozové ulici na pražských Vinohradech, kde jsme s Naďou žili v roce 1966 až 1968.
BÁSEŇ TKANÁ NA NOUZOVÉM STAVU
Košile nebo kabát?
řekněme poutko
prozatím
za okny noc vycházení zakázáno
hvězdy vyšly
vyšly si zavěšené do našich očí za okny
naproti mému bytu kdosi nemá záclony
možná sedí a píše
nebo maluje
vidím: je obklopen rostlinami
spisovatel malíř
za okny noc na papíře moc
až do devíti večer můžeš venčit inspiraci
nasadit si virtuální brýle
vracet se z výletu mořského horského
listnatého
namísto z hypermarketů kde akce visí na hácích
pro seniory brýle do domovů zdarma
dny zezlátly
čas popošel
však
jdeš a není kam
stojíš není nač
píšeš netušíš pro koho
básnictví je nevděčné povolání
nechoď blíž k slzám nebo to chytneš
a k lásce to už vůbec ne
nebal si zavazadlo do Umístěnky
pro básníka není místo v žádném orchestru
ale mně vyučil dědeček
a hrana stolu
mne vyučila tvář
kterou projížděl břitvou
a na stůl bubnující ukazovák
a oko označené v papírech o pohřešovaném jako „chybné“
nebylo možné se jinak
jinde
lépe
a dokonale zaměstnat
tam v horách
nebylo možné vyrůst z těch chvil
z okna do zahrady
od té doby mám tři oči
před sebou šňůru
na které vlaje tvá vesta
řekněme poutko
tvé tělo v nedohlednu
ale někdy ho zahlédnu díky světluškám cigaret Lípa
díky zasyknutí stříbrné přezky bačkor
o lino
zatímco – přiznejme si to – mé tělo se propadá
za okny noc vycházení zakázáno
na svět prší
tolik jsme si toho neřekli
Ema má mísu
učí se žáci za okny a distančně
je to maso
hovězí trasuje vepřové recept k vám letí
do mobilu
a zítra „musím na pracák“
prohodí nad mísou
čechiše mamme
ty drtíš dlaní hranu stolu
za básnictví není ani vindra
ale je to krásné žít na hromádce s rýmy
zpívat i vrzat
tkát báseň na nouzovém stavu
řekněme poutko
nebe nebude modřejší
covid je cedník procedí například počet automobilů
brambory na loupačku dostanou značku
možná už budeme dřepět na zadku
obcházet kovralovou poušť
v obývácích
ťukat do klávesnic Tam za řekou je Vina
snít o cestě do sklárny
jejíž výheň nikdo nezruší
k srdcím tisknout pohlednice
zmizel adresát
záchranář
a čekat až kamarád řekne
už pár let píšeš sračky
jsi starej
kdy to pochopíš
nejlepší jsi už přece byl
je pozdě
za okny noc vycházení zakázáno
a stále prozatím
tkát báseň na nouzovém stavu
řekněme poutko
možná ji nepřečte nikdo a zapálí s ní ohniště
kdyby jí šlukoval jeden jediný komín
v Čechách
kdyby spadla do jedné jediné náprsní kapsy
srdce
kdyby se otočila jako na obrtlíku
i v oku slepého
kterému je čtena kdesi pod lampou
ach rána pod zasněženou lampou
v mé ulici
kde neuslyším
jdeme domů
máš horečku
kde s ní zápasím sama
kdyby báseň
skočila pod tramvaj ve stanici Nouhau
poslední pohled
do zrcadla
zrcadlo zabořené v pilinách truhlárny
kam jsme chodívali
kde jsme sedávali
na březích skříní komod postelí
jsme ještě nebo jsme se utrhli
anebo byli jako flastr utrženi
podívej trhací blok času
nebo kroužkový zápisník
milovala jsem
když zacvakal
a linkovaný papír odlétal do teplých krajin
prázdný
a přece plný mořských básní
chytám ty listy dosud
potetuji je inkoustem
na přání tažných ptáků
kdyby se báseň vrátila…
JDI A PIŠ
Jdi a piš: divizna velkokvětá
je tahle báseň o stavu světa
mého anebo tvého
kamenná něho
lásko čau byla jsi šálkem mého čaje
violou která nízko naladěná hraje:
„Když slyším nebe všechno se ve mně ježí
není nic a je to jako když zašlápnete mravence
to už jsem si dámo dávno vyřešil
tušil jsem a počítal s tím
že mi budete oponovat
ať nás nebe nevolá
ani pán na obláčku
není nic
záleží na vás
jaká bude
náplň života
co do něj vrazíte jak se srazí nebo nakyne
pane sundejte si roušku jste to vy
ano poznávám vás
podle fotky na občance
já si to nevymyslel tohle nařízení
máte volební lístky
stoupněte si až za tuhle čáru…“
Pro vás slza teče pro básníka kane
A tahle báseň je divizna velkokvětá
o stavu mého světa
co je moje není tvoje
letos nebude medu
nebylo ani včel
lípy šuměly jinak
ruce praotců sadily nářek
a kdosi další z volební komise vypráví
jak vezl do Krkonoš
cizí státní příslušnici
poprask na policii v horách
ještě než západ mezi nás zapad
nevysvětlil to
proč vezl cizí státní příslušnici ve svém autě
proto mu vzali řidičák
řadit a řádit je to jen jedna čárka
řadící zůstanou provždy v kleci
řádící v zahradách
byla jsem z těch druhých
sorta Udivených
umřu jako zvědavé dítě: a co je dědečku v poslední zásuvce?
všechno nebo nic
klíček nebo klíč
zaslíbená moc
potrhaná noc
naše vlastní kratičké dějiny pro nevidoucí
seschlá kulička rybízu 1970
vzkaz: přijdu hned
až dolítám
komu by seděla tahle klec
jeden před druhým zamčeni neunikli jsme zatčení
můžeš se ale napít zázračného moku
na Facebooku
já o přátelství žádám poezie tebe
vystoupám k tobě na horu
až zatroubíš
v Den Víření všech nesmířených
v den Hvězdných služebníků
zlatá klec tančí kolem světa
všichni dole mají na rtech prach divného strachu
a já se bojím zamknout ve sprše
stojí tam pořád stejný rozkročený Řváč
modlím se v němčině maminko mami
Řváč mírně svěsil koutky
nemá zbraň
a pro dnešek jsem zachráněná
a všichni kteří se mi tlačí na záda
Karle Michale Adélo Josefe
Kamilo Marto Regino Ivo Vladimíre Rudo
Trostinec nebude nikdy
před covidem
zavřený hostinec
čepují nepřetržitou smrt
už v lůně matek chrstnou nám ji do tváří
nežli jste se stali čísly
vylosovala vás smrt
ostříhali vás
utíkám do metra i s vaší hvězdou
padali jste jak písmenka z desek Živé abecedy
padáte ve mně
jsem vaše jáma
na okrajích podupaná
a ten dnešní vlak že jede kam?
na oběd ke stanici Staroměstská
k talíři s lososem
a hele proč tu jsem?
pouhá otázka?
veřejný výprask zapíraná pomlázka?
vyšisovaný stan?
Rouška z něho ušitá?
Početní příklad zhlouplého jitra?
Vychází déšť
Bičuje tu naši říjnovou klec
Milovanou
Hodili jste ji přes naši hlavu jako los
Zavřené hranice
Od domu krok do domu míle
A všude rozzářené počítače
virtuální škola pro další Řváče
also
net
klec
v dědictví nám danou
prý smiř se svět už bude jiný
pevnost zvaná Poslušná a Velká
Bohumil skončil v Malé
a ta se rozpíná celým mým tělem
v mém těle běží výstava
panel zas panelem hoří
Bohumilův krám s látkami
Vlasta a Jitra dcery
Samet buď pohlazen i Mléčná dráha
rozdupaného brokátu
mě se smrt brokátu netýká
v prachu jsou ti které oblékl
je po plese
finito zpěvu
zelená běhu
ale básník buší na plexisklo: otevřete!
Byl to přece svět rozhovorů na ulicích
ryb v neotrávených vodách
chlebu se věřilo
nezadělával se v tuzemských nářcích a vydržel
neboť jsme byli chráněni
nejenom ti v prvních lavicích
v modrých rolácích pletených maminkami
(tý jó ručně…)
na klobouky se dávalo pozor
vlhké v předsíních vypínala je důvěra
služební andělé vysoušeli…
namísto Facebooku cítil jsi na rameni
ruku
skutečnou a ruku
nebylo komu rušit internetové rádio
zprávami zpráv šuměla Beseda
hledím tu dědečkovi do tváře
jaká je spotřeba klobouků za jeden život?
kolikrát se smekne?
kolik váží jedna vážnost?
kolem hrají příbory symfonii Cink
od génia co se nesměl narodit
starý světe
neprobuď mne
podala jsem si žádost
stačí jedno kliknutí
odpovíš
nebo mne zapudíš
nevstanu nikdy od tvého stolu
hle tajemství lásky
oříšek na který není louskáčku
možná ho vlastní ještě nezajatí zajatci
ti Z Korony
nepochopíš jak se dostali i do Jeruzaléma
obloženi plexisklem
i na ně buší pero básníkovu
ohnutý zobák vrány
copak by dnes psal Holan?
slyšíš jak zobák klove
plexisklo odolává
marná sláva
já myslím že to udělala příroda zlobí se
měla nás dost
copak někdo potřebuje deset aut a být pětkrát za rok v Egyptě
Hermínka lízala jenom smetanu
protože měla hrbíček
a byla předposlední z rodiny
litovali ji
předposlední v řadě kterou nezabili
v letadle nikdy neseděla
moře neviděla
zbožňovala kuřátka v české trávě
světadíl Radějovice tam u jarní stodoly
tam kde začíná Rákosové moře
a tebe její prkna nehřála už dost
Izrael Izrael
A taky Paříž Řím
pro básníka Svatá dvojice
takovou báseň vrána pera klove do plexiskla
vraťte se domů
čtěte Lesní roviny
kdo ale rozsvítí
i když rozsvítíš – tma
hodil bys hříchy do moře
co když se nestrefíš
starý světe
neprobuď mne
podala jsem si žádost
a nejsem sama
všichni to chtějí ale bojí se přitakat
to není sleva na tramvajenku
to není sleva to je zdražení zlevněné touhy
to proto covidový kašel
sestro jsem sama jsem sám
děsím se samot bez světa lesů
šuměnka samoty v každé sklence
naše objetí to nepřebije
tomu jsem věřila celý život
ale možná se objímají jen svaly a kosti
loučení s loučením
nevrací se už přes nás mladý hráč
bary zavřely
k jaru se blížíš s obavou
zarostla cesta
straší tě rakvemi na ulicích
v každé po jedné Manon
v každé dnes nejlevnější
a Manon je světice
kolik jí bylo
že jste ji odpojili
že jste dali přednost mladému páskovi
s tím tetováním
ventilujte to mimo ventilátor
shlédněte znovu na Izrael
Bibi chyby
Bibi chyby
a Nezval přestal existovat
není čas na písničky
odpískáno
finito
jak dlouho chci letět pryč
píchlo mi to míč
vsadila jsem na toulání
že v něm utopím koťata tisícovek
když nemám dědice
toulání mám v krvi jako kotvu
jo milá zlatá postříbřete si život
z každé strany jinak
nemusíte psát na mořském kameni
nikdo to nečte
prosolené básně
nikdo to nekoupí
ty vaše dvojkolejné básně
hrajte hry se souvěrci
člověče halmu
hrajte na housle dokola to
co už umíte
co hrají miliony jiných
hraje se o všechno
hodně spěte
to je přístav
starý světe
odklikni mi žádost o přítele
a nech mne sedět u stolu v Besedě
než se
ubrousky změní na roušky
roušky na zkoušky
zkoušky na nás
my na čas
jednou jsi tu
porouchala se kamera u vstupních vrat
firmy Smrt
škrtlo se datum
v docházkové knize
nějak jsi proklouzla a loktem škrtla o Mrtvé moře
na světě se tomu říká štěstí
vrávorající zachytil
před pádem fantas
a některým z nich prší dodnes básně za krk
nádherně prší jak dnes za okny
říjen 2020 prožiju přes výdejní okénko deště
vidím přes něj nádraží na něm dvoukolejné básně
večer krásně svítí jak skutečné vlaky
stojící vlaky na nádraží
Praha-střed
mé dvojkolejné verše
připomínají člověka
do kterého nastupují
vystrašení cestující
támhleten s berlemi támhleten s plenou přes pusu i nos
támhleta s košíkem
nikdy jsem tě nechtěla vidět takhle mami
spuštěnou do klece
jak polekaného ptáčka
kterého jsem první dny v ulicích Covidu
sotva poznala
jsi nějak jiná to mně děsí
jako stažená roleta
jako přidušená zápalka
neznámým prstem
nastupuješ do svítícího vlaku mých veršů
mají dluhy pod očima
prosím vás jede to do Českého Brodu
a není zavřená i cukrárna
ten punčák zhltneš na ulici
tak praví zákon
jeho desky stokrát slepované
a kde nás zhltne poslední vteřina
lepidlo poslední vteřiny
přilepí tě
doma nebo v nemocnici
nebo ke sklepnímu okénku
kterým lezl domů spolužák houslista
v ulici U družstva Život
a takový to byl talent
taková to byla naděje
já se bojím
nechci mít kolem sebe cizince
štěstí vystav mi vízum
podruhé
proč necháváš spadnout strom na kočárek
a matku opodál
mluvíš nepřeložitelnou řečí
úřaduješ distančně
pondělí středa
tak rozbij podruhé svůj stan
ten déšť je krásný i když přestal
skla oken dostávají smysl
zas sedím v kuchyni
žárovka rozlila světlo
z kropicí konve
šustí tu kroky a noviny
rybízové keře se klaní zahradě
a jsem tu nejmladší z rodu
píši aniž držím pero
zabořená do tváří
kterým na sobě záleží
které po sobě budou plakat
s úctou
nakonec se všechny slijí do sebe
fouknou z nich jména
Chanson triste
kdo by na to myslel
jsme měchy
které šlape Štěstěna
ještě dvacet let se to nezmění
dvacet skleněných let
dvacet skleněných tyčí v zahradách
zelené modré rubínové bílé
Helenko teto
přidej mi
trochu strouhaného světadílu
ten s rodokmenem
myslím tu s dědou na dálky
náš oceán dřevník
dědeček štípe dříví
skučení vln
schránkou proklouzl dopis z Prahy
tam rostou palmy a pinie
a já jsem zde a tady
píši
aniž držím pero
báseň nechodí po horách po turistech
kteří sbírají dřevěné známky Tamjsemužbyl
báseň chodí
po návštěvnících
ten déšť je krásný
i když přestal
báseň se ptá: naučíš mně písmenky?
chytneš se mně?
můj slib zní ano
povede nás noc
zahalené v oblacích
přihlaš se!
znáš heslo?
Dnes prý zemřelo třicet lidí
s češtinou
a zítra…
Básni zhasni!
|
