literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

Koupe se v Chýňavském potoce.

BOTA

Na nevelikém sídlišti, nedaleko městského parku, jsou vždy za několika bloky domů malé betonové plácky, kde ledabyle postává několik barevných kontejnerů na odpad. Každá barva symbolizuje druh odpadu, který je pak určen k recyklaci. Dnes jsou všechny kontejnery přeplněné. Bývá to tak často. Většinou po prodlouženém víkendu. Jakoby lidé místo relaxace pouze utráceli, jedli, a co nespotřebují, nebo se jim omrzelo, vyhodí. Dnes je to ještě umocněno povánoční dobou. To je tu všude opravdu plno. Všude okolo se válí různorodá směsice „od všeho něco“. Kousek za žlutým kontejnerem, hned vedle rozbitého dětského náklaďáku a plyšovým medvědem bez levé tlapy, se válí stará, obnošená, pánská bota. Druhá z páru je bůhví kde. Na kontejnery, rozházené odpadky i ležící botu, se snáší mokrý sníh. Se sněhem drobně prší. Nasupená bota hlasitě kleje nad osudem i rozmary počasí. Po chvilce se unaví a přechází plynule do lítostivého vzpomínání. Vyrobili ji v jedné světoznámé továrně na výrobu obuvi. Musí se trochu pochlubit, spolu se svým dvojčetem je vyrobená přesně podle předlohy jednoho uznávaného designéra. Odsud putovala rovnou do jednoho módního salónu, kde obě zastupovaly nejvyšší třídu pánských prestižních bot. Kdysi se botám říkalo střevíce, moc hezké pojmenování. Úcta člověka k těm nejlepším služebníkům je dnes holt mizerná. Taky si vzpomíná na jednu dámskou lodičku, kterou nosila jedna z přítelkyň jejího pána. Rozkošný, malý červený střevíček na vysokém podpatku. Od špičky kolem nártu se elegantně klenula. Za prsty malý zlatý šperk. Nad kotníkem byla zakončena rozpustilým řemínkem. Byla z toho láska na první pohled. Sníh se změnil, ve vytrvalý déšť. Do boty prší. Není na to zvyklá. Je tu už druhý den po dlouhé věrné službě. Její pán dostal pod stromeček jiný pár bot. Prý hezké. Tuctové boty z obchoďáku! Pán se mnou ani nerozloučil. Milá panička nás obě vzala a praštila s námi na zem nedaleko kontejnerů. Stýská se jí po dvojčeti i po pánovi. Pomalu se začíná stmívat. Osamělý chodec vrávorá z nedalekého hostince. Z ničeho nic vztekle nakopne ležící botu. Ta obloukem odletí někam do přilehlého parku. V parku se jí zmocnil malý toulavý pejsek, který ji odnesl kdoví kam.

NOSTALGICKÁ

Spíš. Ve spánku jsi opět ta slečna, co jsem ji tenkrát potkal v parku. Přišla jsi domů těsně před rozbřeskem. Spánek ti ještě nestačil vyhladit kruhy z probdělé noci. Vějířky vrásek kolem očí mají jasnou, snad cosi naznačující linku. Ostrou i neúprosnou. Dýcháš klidně, tvůj dech je cítit alkoholem, a? Neříkala jsi, že už několik měsíců nekouříš? Drahé šaty, dráždivé prádýlko a střevíčky se válejí všude kolem. Obligátní sklenka od šampusu stojí osamělou stráž u tvého lůžka. Ta tě nikdy nezradí. Jenom řetízek na krku doplňuje tvou bezbrannou nahotu. Tenkrát jsi ho dostala od táty. Je s tebou celou tu dobu. Možná je to opravdový ochránce. Než si usnula, tvá pusa na mne spustila vodopád slov. Ruce se míhaly ve snaze doplnit gesty. Cože jsi to vlastně chtěla říci? Nemám to ve zvyku jen tak někomu sloužit. Přesto shrábnu tvé svršky na hromádku, kterou položím na noční stolek. Přitáhnu ti deku až k bradě a otevřu okno. Do místnosti vnikne šum z ulice. Dobře vím, jak umíš tvrdě spát. Uvařím si silnou kávu, tak jako každé ráno, a drze dopiji zbytek z láhve, kterou jsi přinesla bůhví odkud. Objevila ses náhle jako vichřice. Neustálé zvonění na domovní zvonek probudilo část obyvatel našeho domu. Tak jsi tu. Mezitím se sbalila jedna z těch, co mi chtěli zničit budoucnost. Říkala, ne neříkala, vykřičela věci, které jsou o tobě možná pravda. Nevím, neřeším to. Vzpomínky ve mně vyvolaly touhu nacpat si dýmku a v klidu ji vykouřit na balkoně. Dýmka už neměla tu chuť, co tenkrát. Ale již s druhou kávou to šlo. Nostalgie umí pohladit po duši. Stále spíš, nyní na zádech. Tvůj fungující dech prozrazuje slabé vrnění. Někdy i silnější. Tak připravuji jakýsi oběd z toho, co dům dá. Najíme se oba. Moc mi to nejde, nikdy jsem neuměl dobře vařit. Zachrání to koření a prázdný žaludek. Soustředěný si ani nevšimnu, že jsi proklouzla do koupelny. Po dlouhé době se vracíš a usedáš tiše ke stolu. Způsobně jíš. Na otázku, kde ses tu vzala, nemám kloudnou odpověď. Jenom úsměv. Nalíčená mi připadáš sebevědomější. Přesto většinou mlčíme. Čas nás dovedl k rozloučení. Stojíš u dveří mého bytu, kousek od výtahu. Pak ta otázka přišla:“ Stalo se něco?“ Mám chuť tě potrestat, nebo spíš pozlobit. Přesto to neudělám. Vždyť to byla docela zábava. „Ne, nestalo se vůbec nic“, řeknu popravdě. „Jsi opravdový přítel“, zaznělo už z výtahu. „Nebo možná víc, já nevím.“ „Ve čtvrtek budu odpoledne v galerii.“ Výtah ji pomalu odvážel dolů. S sebou odvezl i vůni jejího parfému. „Čtvrtek říkala?“ Asi tam půjdu.

NEJSI TADY

Světýlka domácí elektroniky, která se zdá být v této době nezbytná, mají jednu velmi užitečnou funkci. V noci ukazují, kde se co nachází. Miniaturní majáčky dávají místnostem zcela jinou podobu. Ostatní je ukryto v hluboké tmě. Já vím, stačilo by v oknech vytáhnout rolety. Světelný smog města, vždy místnost malinko přisvítí. Jenže to by se jeden už vůbec nevyspal. Mnoho z nás se v noci probouzí. Vědci, nebo samozvaní chytráci na sociální síti, vědí proč. Každý říká to své. Na výsledku to však vůbec nic nemění. Stejné to je tuto noc. Na hodinkách je jedna hodin po půlnoci. Chvilku ležím a snažím se opět zabrat. Jenže je takové ticho, až jsem lekl, že jsem už umřel. V nastalé panice nemohu pohnout rukou. Je to tady! Ale ne. Ruka začíná nepříjemně brnět. Přeležel jsem si ji. Žiju! Paži pomalu rozhýbám, pak vstanu a bosý se vydám brouzdat tmavým bytem. Připadám si, jako bych plul prostorem. Světýlka určují trasu. Jsem opuštěná loď, kterou nikdo nevidí. Siluety nábytku se mění v nebezpečné ostrůvky, číhající na kormidelníkovu chybu. Cítím vůni slané vody. Vítr za okny vyvolá obavu z bouře. Podvědomě přidám do kroku, loď v bouři pluje také rychleji. Světýlka spotřebičů se slévají v nejednotné čáry. Bouře mi nahání strach. Vždy, když se bojím, zjevíš se ty. Jenom se díváš. Máš ten laskavý úsměv, vedle kterého jsem vyrůstal. A já mám na vteřinku tu ohromnou sílu. Sílu, jakou dávají jenom matky. Zbývá jen doplout do bezpečí přístavu. Slaná chuť v ústech není od moře, zdrcený sedím na jednom z křesel. Rázem vše utichlo. Rozeznávám jednotlivé kusy nábytky. Tvůj obraz zmizel. Maminko!… Konečně jsem se vzpamatoval. Lehké opláchnutí vodou a malý šálek čaje vždy pomohou. Bude půl druhé ráno, ulehám do ještě teplé postele. Vím, že nyní budu spát tvrdě. Nejsi tady. A přesto Jsi…