literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

PROLÉZAČKA

V blízkém parku, který se nachází na hranici dvou rozdílných městských částí, protéká bezejmenný potůček. Naproti němu park jméno má. Nevím, koho napadlo dát parku takové jméno. Oáza. Oázu si přestavuji jako krásné, úrodné místo uprostřed pouště. Poušť mi připomíná v létě předzahrádka nedaleké restaurace s línou obsluhou. Takovou mívám žízeň. Proto tohle přirovnání. V parku je umělé jezírko, doplňované vodou z onoho potůčku. Má nepravidelný tvar a ti mladší si myslí, že to je starý rybník. V nejdelším místě měří asi tři sta a nejširším asi dvě stě padesát metrů. Je to jen odhad, jezírko má nepravidelný tvar. Z jedné strany parku stojí panelové moderní sídliště, z druhé strany pak stará domková zástavba. Za ní je průmyslová část města. Z parku ji vůbec nevnímám. Park je svojí rozlohou velkorysý, má dokonce i dva malé lesíky. No, lesíky, jsou to takové shluky stromů. Přes den jsou vyhledávané pro stín, večer patří tento úkryt cumlající se mládeži. Oáza je protkána mnoha pěšinkami, které lidé vyšlapali, aby si zkrátili cestu mezi oficiálními chodníky. Všude je mnoho laviček. Ještě nikdy jsem neviděl, že by byli všechny obsazené. A prolézačky, těch tu je dost. Vyrobené z kvalitního dřeva a moderních materiálů, včetně kovu. Lákají dětské návštěvníky z celého města. Také houpačky, klouzačky, různá šplhadla, i malý dětský srub. V létě sem moc nechodím, je plno. Dávám přednost turistice. Mé období je začátek jara, jako dnes. Nebo podzim. Skoro nikdo sem nechodí a tak mám park jen pro sebe. Hrozně se mi líbí taková ta prolézačka co má nahoře rám z leštěné oceli. Rám se na slunci leskne a vysílá do okolí světelné paprsky. Na rámu je umístěný malý zvon, na který může zazvonit úspěšný lezec. Je vysoko, z jedné strany se k němu dá dostat po provazové síti, která navazuje na několik volných tlustých lan. Z druhé strany je jakýsi tunel, za ním skluzavka s úchyty, dále několik zakroucených schodů bizarního tvaru. To, aby byl výstup co nejtěžší. Dostávám se konečně k tomu, proč jsem dnes tady. Jako maskování mám s sebou pár rohlíků, kterými krmím kachny v rybníčku. Pouze však do té doby, než je park prázdný. Nastává moje doba! V loni se mi podařilo vylézt stranu s lany a sítí. Nyní se pokusím vylézt složitější stranu se skluzavkou. Je to můj třetí pokus. Musím to zvládnout, jsem přeci ještě chlap! Zdolávám jednu překážku za druhou, jde to pěkně. Tady pozor, skluzavka je ještě vlhká, po nočním deštíku. A je překonána. Ještě ty složité schody. Tady uchopit, sem šlápnout. Pomalu přesunout váhu. Uf, to je dřina. K úspěchu zbývá už jen kousek. A jsem nahoře, dokázal jsem to! Samou radostí přestávám dávat pozor, náhlá ztráta koncentrace se tomu říká. Ruce sklouzly po ocelovém rámu a já letím dolů. Ani jsem nestačil zazvonit na zvon. Sakra! Vypadlo ze mne a už ležím vedle pohozeného kabátu. Já blbec. Pak si toho moc nepamatuji. Příjezd veliké záchranky a pak až nemocnici. Ležím na takovém tom složitém zařízení a moc se nemohu hýbat. Stará se tu o mne taková milá mladá doktorka. Malinko přísná. To už mladí na nás starý v těchto případech bývají. Pak se rozrazí dveře, dovnitř vletí má milovaná manželka. Vlasy jí vlají jako za mlada. I ten jiskrný zrak se jí vrátil. Moc dobře ji znám, zuří. Co jsi prosím tě dělal? Nemůžeš na sebe dát větší pozor? Víš kolik ti je? Mlčím. Nejlepší obrana v těchto případech. Má mě ráda, vím své. Aby zakryla své pocity, začne mi zbytečně upravovat polštář pod hlavou. Za chvilku bude brečet, možná ještě tady v místnosti. Doktorka mlčky pozoruje monolog a prolomí nastalé ticho: Pán uklouzl na mokrých schodech, zlomeniny se brzo zahojí. Je na tom fyzicky dobře, doplní a spiklenecky mrkne. Je stejná jako naše dcera. Chce se mi spát. Zavírám oči a myslím na prolézačku. Taková výzva…

NEČEKANÍ SPOJENCI

Starý činžovní dům, sám jediný uprostřed moderní výstavby. I přesto zástavba nových domů spíše jeho majestát vyzdvihuje. Možná víc, než si moderní stavitelé přáli. Na tehdejší dobu úctyhodných pět pater dosahovalo zhruba šesti pater nových domů. Pochopitelně, v té době měli místnosti v bytech mnohdy i přes tři metry na výšku. Mnoho lidí si v takových bytech vyrobilo pak postel v jakémsi patře. Stačilo několik trámků a šikovné ruce. Zvláště u malých bytů to bylo praktické řešení místa. Tenkrát se stavěli domy s ústředním širokým, žulovým schodištěm, jaké dnes potkáte možná v divadle. V každém patře se do stran rozbíhaly dlouhé studené chodby. Podlahu měly také žulovou. V létě opravdu výborná věc. Stejně je vybudován i tento dům. V něm až skoro v podkroví bydlí jeden takový starý mrzout, jehož oblíbeným koníčkem je popíjení v místních barech a vzpomínání na staré dobré časy. Někdy se vrací domů k ránu, kdy budí sousedy lamentováním nad neúprosností těžké cesty do schodů. Schodům lamentování nevadí, za léta toho už zažily. Mrzoutův byt má dva pokoje. Jeden vetší, ústřední, druhý je malý, dříve sloužil jako pracovna, dnes je z něho ložnice. Z druhé strany většího pokoje je malá rohová kuchyňka a za ní komůrka s toaletou a malou koupelničkou. Vybavení bytu je starodávné, spíše starožitné. I dnes by mělo velikou hodnotu, pokud by ho chtěl majitel prodat. Luxusní dřevěná sedačka, jedno mohutné křeslo a taburet. Vše potaženo kvalitní látkou. Na straně je masivní knihovna, sousedící s těžkou skříní. V kuchyňce je s příborník s dřezem. Nad příborníkem se krčí poličky. Vše je vyrobeno z dubového dřeva. Kromě látek na potazích je vše lakované do tmavé, leštěné hnědi. Podlaha bytu je vyrobená z parket. Nikde v bytě není žádný koberec. Těžká, velká skříň sloužila k ukládání šatstva. Toho moc majitel nemá. Tak je teď dobrá k odkládání všeho, co zrovna v bytě překáží. Anebo nemá být na očích. Jednoho dne se ve skříni objevila stará akustická kytara. Předtím visela nad sedačkou, ale mrznut se o ní několikrát praštil do hlavy a tím měl nástroj osud zpečetěný. Skříň z nového návštěvníka žádnou radost neměla, už tak je dost přecpaná krámy. Kytara je zase uražená ze ztráty výsadního postavení v bytě. Nějakou dobu obě mlčí. Pak skříň, která si už léta nemá s kým popovídat, potichu konstatuje: Už šel zase do putyky, to zase bude ráno rachot. Stále ještě nafouklá kytara mlčí, ale ani jí to nedá. Taky si s ní nikdo nepovídá. Už si ani nepamatuje, kdy mrzout, kdysi virtuos, na ní něco hezkého zahrál. Je to starý nevděčník, prohodí na adresu mrzouta. Pak, to aby neztratila tvář, prohodí ledabyle: A vy v noci taky pěkně vržete! Skříň je o dost starší než kytara, nad podpíchnutím se s nonšalancí povznese. Pamatuji vás, jak jste hrávali. Víte co? Co kdybyste zahrála mně i ostatním v bytě, když jsme tu tak sami? Ale jděte, odpoví kytara, ale ladicí kolíčky v hlavě se začínají pohybovat. Ladí. Chvilku to trvá, pak najednou kytara vydá první zvuky. Nejdříve hraje andante, pak s přibývající radostí, že má posluchače, změní náladu na allegro. Tóny kytary stoupají a klesají. Nepřetržitě hraje snad všechny známé skladby. Dlouhé vystoupení zakončí adagio. Klidně. Celý byt s úžasem naslouchal velkolepý koncert. Taková krása, vydechne užasle skříň. Je pro mě čest, že jste mým významným hostem. Ne, ne, brání se skromně kytara. To já jsem poctěna vaší pohostinností. A víte, že se mi to vaše noční vrzání docela líbí? Dojatá skříň nemůže najít slova. Pak se vzpamatuje: Zítra si znovu zahrajeme, co říkáte? Ano, budu ráda, odpoví kytara.
Na schodech je slyšet hluk. Opilý mrzout se vrací z tahu. Doma ho přivítá mlčící byt.