literární časopis založený v roce 1964

Lenka Vitvarová

KRÁSNÝ SEN?

Odpoledne, sedím, odpočívám, prohlížím fb stránky, upoutal mě příspěvek... večer bude vidět vesmírný "vlak" Elona Muska, prý internetové družice, dobrá, když neusnu po náročném dni, tak snad. Večerní zprávy moc neposlouchám, pak detektivní příběh, u kterého se mi zavírají oči, ale tam někde v hlavě se ozývá ... vesmírný vlak, nezapomeň. Čas 21:25, no tak tedy vstanu a jdu se dívat na ten zázrak, přebíhám přes byt od balkonu k balkonu, od západu na východ, ve 12. patře fouká ledový vítr, obléknu si bundu, dávám kapucu na hlavu a vykláním se z balkonu, je jasno, spousta hvězd, ale nic se nehýbe, až najednou.....že by letadlo?.....vždyť teď skoro nelétají a za ním za chvíli další?... a pak ho vidím, ten "vlak" ...nade mnou letí, za chvílí další a další, ve stejné dráze... stojím a zírám, nádhera, úžas, jsou tak blízko, nebo daleko.
Zavírám balkony a jdu spát. Mám sen... vznáším se nad sídlištěm, nad naším domem a v hlavě mám myšlenku tam dole bydlím... něco mě táhne vzhůru, obrovská síla a rychlost, všechno se točí a... najednou tma, ticho... kde to jsem? ... a pak vidím z výšky zem, je modrá, krásná a kolem v jednom směru světélkující had... nedýchám, ne, nemám tělo, jen jsem, ještě chviličku, říkám si, ale místo toho přichází zase ta síla... vrať se dolů, domů... převaluju se v posteli, krásný sen?

DEN V JINÉ DOBĚ

Slunečný teplý jarní den, beru kolo a jedu se projet, první jarní vyjížďka, co na to řekne tělesná schránka. Jsem v lese, nádhera, snažím se trochu makat, jde to skvěle, najednou přede mnou místa, která neznám, do dálky je vidět cesta, která se houpe, nahoru dolu, jako život, někdy nahoře, někdy dole. Vydám se po ní a nepřemýšlím, jen si užívám, dýchám a dívám se kolem. Všude vykvetlo tolik jarních květin, všechny neznám, bílé, modré, žluté, fialové, doslova koberce, kvetou plané ovocné stromy v lese a vůně se line cestou, hlavou vědomím... něco je jinak, příroda ukazuje, jaká byla a jaká by mohla zase být, jen jsme nějak zapomněli a hnali se kupředu ...najednou jsme nuceni zastavit se, být sami se sebou a zamyslet se.....večer se vracím mezi loukami, kde se vznášejí dva dravci, volně svobodně létají, krouží sem a tam, přiletí až nade mě, skoro se zastaví.....divám se a přemýšlím, poselství pro nás dole, ještě je čas....ještě večer mám v myšlenkách atmosféru toho dne.

POHÁDKA PRO VELKÉ HOLKY

Ona a On, dospělá žena s odrostlými dětmi, víc dospělý muž se stříbrnými vlasy... potkali se náhodou nebo právě ne náhodou, jejich životní cesty se potkaly. V době setkání ona byla zraněná, on byl jen sám se svou prací, tak jak bylo, je zvykem. Pár dopisů, SMS zpráv, telefonátů, první setkání očí, rukou... najednou bylo zase jaro, plné radosti a štěstí....podnikali spolu spoustu bláznovin, vodili se parkem, prohlíželi dospělé stromy, hledali ptáky v jejich korunách, dívali se na oblohu, denní nebo noční, chodili na procházky, navštěvovali místa, která muž znal a chtěl je ženě ukázat a obohatit tak její duši, kouzelnými pohledy do krajiny, atmosférou, rozuměli si ... navštěvovali společně výstavy, přednášky, koncerty, divadla... procházeli městem, v létě sedávali u řeky, u rybníka s malým občerstvením, neustále si měli co říct...v zimě, ona zachumlaná, on prostovlasý a bez rukavic jako kluk... trávili společně hodně času a jejich náklonnost se prohlubovala... jindy byli jen doma, žena se starala o domácnost, vařila a muž se věnoval své práci, psal - psal nádherné básně a ona poslouchala a oči se jí leskly...tolik citu, radosti, naplnění bylo v jejich duších… Ona a On, dospělá žena s odrostlými dětmi, víc dospělý muž se stříbrnými vlasy...