na další stranu
 Slovo úvodemZemřela Johana Kohnová nebo chcete-li Hana Vondřejcová. Letos počátkem roku skončil její život v sedmdesáti dvou letech věku. Jako bych pohřbil kus svého mládí a počátky Divokého vína osiřely. S Johanou jsme se já a Méla Machálek seznámili v roce 1964 v tramvaji. Vyslechla náš exaltovaný rozhovor o poezii a vstoupila do našeho světa. V našem básnickém mládí stala se nám rádcem sice bláznivým, možná někdy moudrým jindy zmateným, leč poznamenala náš život redaktorský, umělecký i studentský. Rozešli jsme se a znovu sešli a pak rozešli definitivně. Tentokrát už ale opravdu a navždy… Přál bych si, aby Johana ještě chvíli žila — aspoň ve vzpomínkách mladých autorů Divokého vína šedesátých let. Vzpomínáte na ni…? Pošlete mi pár slov o Johaně…! V sedmnáctém novodobém internetovém Divokém vínu se rozpomínám na poslední dvě čísla roku 1968 a první dvě roku 1969. A přináším na tři desítky příspěvků současné tvorby jak staříků — pamětníků tak mladíků. Po třiceti pěti letech si můžete porovnat tvorbu Jiřího Žáčka a Karla Sýse. Objevem čísla se stala brněnská básnířka Ada Petrová. Nechcete-li se zdržovat, čtenáři milí, výběrem básniček ke čtení, klikněte rovnou na její Pokušení. Určitě vás ta básnička potěší. Poněkud přímočařeji zobrazuje obdobné téma ostravský výtvarník Jaroslav Němec. Doporučuji navštívit nejen galérii jeho obrázků v Divokém víně, ale i jeho vlastní webové stránky. Klasikou Divokého vína jsou básně Zory Wildové, z jejíž tvorby přináším druhé pokračování. Na pokračování vycházejí i současné básničky Miloně Čepelky. Mnohem „divočejší“ je Barbar Lubomíra Brožka. Jirka Žáček mi dal k publikování dvanáct fotografií Františka Dostála, k nimž napsal doprovodné texty. Celý soubor pojmenoval Okamžiky. Těsně před vydáním čísla 17 jsem dostal dopis od Marty Ehlové, prapůvodně Adámkové, spisovatelky a advokátky. Její fotografie vyšla v Divokém víně 4/1964 s mojí básničkou Byla panna krásná nahá… Vzpomínáte…? Ludvíku, Vy nejste samozvaný šéfredaktor (opožděná reakce na Váš názor, pokud bude ovšem ještě k něčemu platná). Po čtyřiceti letech jsem se dozvěděla, že jste samozvaný šéfredaktor Divokého vína. Přečetla jsem si to v čísle 1/2002, kde o sobě říkáte: ,,A já po letech opět stávám se samozvaným redaktorem.“ Ujišťujete o tom dokonce i čtenáře časopisu, kterým to v závěru (každého) čísla připomínáte (stejně titulujete i Víta Nováka — správce www). To je ale omyl. Vysvětlím Vám proč. Z úvodníku čísla 1/2002 nazvaného ,,Začalo to rybičkami“ se čtenář dozvěděl historii Divokého vína; v úvodníku jste prozradil i původ názvu časopisu a to, že u jeho zrodu stáli čtyři studenti Gymnázii v Libni. Z textu ,,rybiček“ se také dočítáme, že hlavním motorem z těch čtyř byli dva: Ludvík Hess a Emil Machálek řečený Méla. Vy dva jste také sepsali na navigaci Vltavy pod Libeňským mostem úvodník ,,vysněného“ časopisu a pojmenovali ho ,,Divoké víno“. Tohle všechno se událo v roce 1964. Když listuji v čísle 4/1964 zjišťuji, že časopis vydává Klub poezie, Praha 8 — Krejčího č. 4, v redakční radě jsou — kromě Vás, E. Machálek, J. Osers, M. Polcar, lektorem je J. Vondřejcová, jejím zahraničním kolegou je J. Fiala, tajemníci redakce jsou R. Šmied a V. Hlásek, grafickou úpravu má na starosti P. Cincibuch a cena časopisu jsou 2 Kčs. Pokud jste se do funkce (šéf)redaktora jmenoval v roce 1964, redakce Vás v této funkci respektovala a na toto své postavení jste navázal v současnosti, pak jste (šéf)redaktorem řádným. My, právníci, nazýváme tento projev vůle nevýslovně, t.j. konkludentně (per facta concludentia), za předpokladu, že tento konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit. Z popsaného důvodu se dopouštíte stejného omylu i v případě Vítka Nováka — přítele a počítačového rádce, kterého jste si vybral za správce www.divokevino.cz. Ani tento dobrý muž totiž nemá se ,,samozvanstvím“ nic společného. Oběma vám gratuluji k nápadu obnovit vydávání Divokého vína — v šedesátých letech ojedinělého literárního časopisu u nás. Jeho návratem jsme my, jeho pamětníci, omládli o čtyřicet let! V myšlenkách jsme zasedli ke kulatým stolkům s mramorovou deskou v kavárně Slavia, objednali si kávu a zapálili si cigaretu a debatovali o literatuře a umění. A vůbec jsme nevnímali, jak nám přitom zábnou lokty od toho mramoru, o který jsme se opírali… Ludvíku, díky za to osvěžení. Příštím osmnáctým číslem završí novodobé Divoké víno (v internetové podobě www.divokevino.cz) tři roky své existence. Současně si připomene 41. výročí od svého založení a uvedení prvního pořadu Titan a člověk ve sklepním Klubu poezie v libeňské ulici Krejčího 4. Bude to 19. září a na Hájku se sejdou mladí i staří básníci, ale zváni jsou i příznivci poezie a především chovu koní, protože před třiceti lety, 19. září 1975, se narodilo první hříbě v mém chovu — klisna Alma. Náhoda, ale i moje rády symbolizující představy spojují ten den do jednoho výročí pro mne o to cennějšího. Navíc číslo devatenáct — 19 — je jedno z mých numer nejoblíbenějších. Chcete-li právní názor na „samozvanství“ probrat s JUDr. Martou Ehlovou, přijďte. Marta bude jistě na Hájku taky. Hara Kiri…??
|
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
text doprovázejí fotografie 
