Aleš Kozár

Narodil se 24. 2. 1975 v Mostě.

Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, obory český jazyk a literatura a slovenistika, v současnosti studuje doktorandské studium obor slovanské literatury.

Zabývá se překládáním ze slovinštiny do češtiny, přeložil romány V. Bartola Alamut (Albatros 2003), F. Lainščka Halgato (Dauphin 2004) a výbor z básní Iztoka Osojnika (Nakladatelství M. Turňa 2005). Spolupracoval také na výborech povídek Vně hranic (Albert 2003) a Promlky času (Větrné mlýny 2004). Příležitostně píše recenze pro české literární revue a přednáší o slovinské literatuře.

Zaplatit tisíckrát ohmatanou mincí

Řeka jde opačným směrem, než je domov. Divuplné jaro se obráží v oblázcích na jejím břehu. Svist hmyzích křídel pohmoždil bolestiplné studně ticha. Každé záchvěví života obrací vzpomínku tam a zpátky, jako by slepá toužila obkroužit do výšivek teplo hvězd. V času země není samoty. Jen lidské srdce musí vyprodat své jizvy, odchody a zbavit se francouzských holí. Proud jde totiž opačným směrem, než je domov.

Rašení a uvadání je nutností pro let ptáka. Ale vidíš, že bytí člověka a jeho role jsou stále jen parafráze sebe samých. Hořčičná zrna, z nichž oni lepí oněmělá termitiště. Potoky deroucí se k prameni tě otupí a pak neuvidíš sloku týdne končícího nedělí. A náruč slaných slz je jen vzedmutým příbojem…

Břehy krajiny se vpíjejí do tvých kroků
a zavírají nad tebou hladiny tekutých písků
vysoko, truchlivě vysoko visí lano, jímž
bys rozhoupal zvon.
Nad zástupy lovců, můj rarohu, oněmíš.

Všech svatých

Cyklus míjení je otevřený do zimy.
Svíce jsou dokumentem tlačícího nebožího prázdna,
prostírají k uctění.
Jsou námi tvořeným odleskem ohně,
naší dnešní odpovědí
na naši otázku po věčném rozloučení.
Spokojeni odcházejí.

Hartusení se však nevzdávají.
Lační po mrhavé svobodě, jež je zbraní proti věčnosti,
je zplihlým pohodlím bez povinnosti.
Nepotřeba uspokojila své svědomí.

***

Hebké štůčky ranních mlh
zakrývají ševelící dnění.
Očekávané tolárky slov
uprazdňují jiskření významů.
Prošedivělé skráně metafor
o samotě dopíjejí ranní kávu
a ptají se na svůj dluh.
Zaplatit tisíckrát ohmatanou mincí nezamázne
útratu z papírových lokálů.
Skrývá se důvěra
v přimhouřených gestech odestřených očí?
Hebké štůčky ranních mlh
zakrývají ševelící dnění.

(současná tvorba)