literární časopis založený v roce 1964

Richard Sobotka

Xandra

Xandra je malá domácí příšerka. Když má na sobě fialové tričko se zelenými pruhy napříč a oranžovými podél a k tomu béžovou manšestrovou sukni a odevšad jí lezou dvě hubené ruce a nohy, rozježená hlava a také kus kombiné, pak už e úplně k polekání. „Já se z tebe jednou snad počurám!“ řekne Mášenka a musí se posadit na zašlapané schody, aby se jí to doopravdy nesplnilo.

„Xandra je divný zvíře,“ povídá Pepa Holc, protože za Xandrou dolejzá a nesedí mu, že si ho Xandra málo všímá.

„Xandra má mnoho tváří,“ bručí domácí. „Jednu, když je špinavá, a druhou, když se umyje. A třetí když má rande s tím klukem odnaproti za řekou.“

Xandra si ovšem nikoho nevšímá. Jen tak si před domácím povyskočí, vykrouží pukrle a jakoby nic se zeptá: „“Už vám, Lojzíku“ padla ta prvá?“ A domácí se začervená, protože má s tou anakondou nepsanou dohodu, že když mu v sázení zabere prvá, bude se v jeho bytě po celý večer producírovat jen tak, úplně nahá.

„Už se nemůžu dočkat,“ povytáhne si Xandra na pravém stehně sukni a lehce odcupitá.

„Panenko Maria Svatohorská!“ zařičí domácí a udeří mohutnou pěstí do hrubého zdiva, až praskne omítka. „Zařiď to nějak, ať konečně vyhraju tu první. Rozdělíš se s ní napolovic. Nechci z těch peněz pro sebe ani halíř!“

V širokých dveřích stál velebníček a sledoval Lojzíkovo utrpení. Madona mia, jak veliká musí být láska, která dožene člověka k tak velkému žalu, pomyslel si. Odsloužím zdarma jednu mši ad maiorem Dei gloriam a pro víru v člověka.

„Jsem zde s posledním pomazáním,“ řekl, když se domácí otočil.

„Krucinál, to je dost, že konečně jdete! Čekám tady na vás od samýho rána, práce mi stojí a Klecandová mele furt dokola, že bez vás neumře, tak už k ní prokrista jděte, druhé dveře vlevo v prvém štoku.“

Táta je druhý případ za posledních deset let v tomto činžáku, kdo přestal kouřit. Prvým byl Karbousek, ale ten přestal kouřit, protože umřel. Máma se dlouho o tátu strachovala, dvě nezaopatřené děti by jí nechal na krku a starost s pohřbem, ale pak to pustila z hlavy. Darmo čekat. Místo toho si všímá, jak se táta přilepí k oknu a kouká přes záclonu na Xandru. A pak mu řekne: „Jen si s ní začni, napaří ti za prznění vlastního dítěte tři roky a já budu mít od tebe konečně pokoj!“ Tahle věta tátu dojímá ze všeho nejvíc. „Vždyť není každý svatý!“ zabručí a jde se podívat na velebníčka, jak ztěžka vystupuje po schodech k umírající Klecandové.

Ze dveří naproti vyhlédne Capl, předčasný vdovec, zkrachovaný chemik, neúspěšný břídil. Celou svou vdovskou kariéru založil na bujné kštici, kterou se mu kosmetickými preparáty vlastní výroby podařilo přebudovat na nablýskanou pleš. Hlava se mu mezi futry matně leskla a v očích mu blikala Xandra, kterou lákával dovnitř slovy: „Mám jedinečnou kosmetickou mast, kde se jí dotknu, tam mi narostou vlasy, nevěříte? Mohu vám ta místa ukázat!“

„Nepotřebuji mazání,“ zavrtí táta hlavou. „Stejně se nechám ostříhat dohola. Ten velebníček jde k vám?“

„Ne, ne, ne,“ zavrtěl Capl upřímně hlavou. „Myslel jsem, že třeba u vás bude něco v nepořádku. Vaše paní si tuhle stěžovala…“

„Moje paní je na játra a vy jste na hlavu,“ zakončil táta rozmluvu.

„Tudy, velebný pane,“ ukazoval Vaňous na dveře, za kterými umírala Klecandová. „Jenom ji proboha zpovídejte tiše, jdu na noc do služby a ne a ne usnout,“ a spolkl dvě bílé pilulky. „Tak to už jich mám v sobě osm a pořád nemohu usnout,“ zašeptal. Pak se chytil za hlavu a klesl na špinavou dlažbu.

„Neudělalo se mu nevolno?“ podivil se velebníček.

„Kdepak nevolno,“ mávl táta rukou. „Ten kam lehne, tam spí.“

„Však kdyby nebylo té vaší nestoudné holky!“ zahrozil tátovi Hampejz. Ten už od jara láká Xandru na plný slamník peněz, ale ona se nedá, ať prý jí někdy po ránu ukáže zadnici, jestli má na ní otištěnou korunu. Jednou tu udělal, ale místo koruny se mu tam obtiskl tátův extrovní střevíc.

„Nikoho jí nenutím,“ ukázal táta dlaně. „Koho si oblíbí, s tím ať se vyspí.“

„Moje řeč, tatíku,“ křikl domácí. „To budeš valit bulvy, jaké s ní udělám tóčo, až chytnu první cenu!“

„Vrahovi by ji cpal do rukou!“ bil se Hampejz do hlavy.

„Co urážíš, dědku, máš na své tvrzení důkazy?“ uchopil domácí Hampejze za límec a třásl jím.

Ale Hampejz se domácímu vytrhl a vběhl do jeho pokojíku: „Jen se podívejte, jen se podívejte! Celé dny nedělá nic jiného, než sedí a brousí nože. Přesně šest nožů: Vaňous, kluk Holc, já, ty fotr a tvoje stará. Jen si šáhněte, jak jsou už ostré!“

„Jste blázniví dědci!“ křikl Pepa Holc, když už ho to chvástání přestalo bavit. „Xandra by musela být hluchá a slepá a ještě mít nějakou jinou vadu, aby si s některým z vás zadala!“

„Ty buď hezky zticha,“ usadil ho táta. „Jestli tě někdy uvidím, že bys ji ošahával, tak ti pracky zpřerážím, že tě to nadosmrti přejde!“

Křik byl tak velký, že to dočista vzkřísilo starou Klecandovou. Velebníček se přežehnal a vyslal k oblakům střelnou modlitbičku.

V tom dole na schodech zadupal hasič v polní uniformě a zasalutoval: „Hlásím, že dole po řece pluje vaše holka Xandra. Neopětovaná láska,“ dodal a zlomil se mu hlas.

V té chvíli všichni ztichli a zůstali jako zkamenělí. Ale jen na chvíli. Pak horempádem seběhli dolů a napříč ulicí a rozestavili se podél železného zábradlí a koukali dolů na řeku a na Xandru, jak ji tam vlnky nadnášejí, a bylo to jako legrace a jako ohromná zábava, také na ni mávali a pokřikovali, mohla se každou chvíli otočit, vyplavat a něco křiknout. Xandra má ohromně ráda legraci. Voláme na ni, jak se jí plave a jaká je voda, je to ohromná junda a mohla by být ještě větší, nebýt toho, že se nám pro toho pitomýho kluka odnaproti přes řeku a z nešťastné lásky k němu dočista utopila.

„Teď vjede na jez,“ řekl táta.

„To jsem zvědav, jak proplave,“ strkal velebníček nervózně růženec mezi prsty.

„Vezmi to kraulem, holka, zaber pár temp a seš v ráji!“ křičel za ní Lojzík. „Tam se osuš a dej si velkýho ruma, ať se nenastudíš!“

„Dnes mají zavřeno,“ poznamenal suše Capl.

Pak se tam zachytila o nějaký klacek a proud ji docela strhl pod hladinu. Bylo po podívané.

Táta si odplivl a zabloudil očima k rackům nad hladinou: „Setsakramentská holka, ta se navyvádí!“

A šli jsme domů.

(publikováno v Divokém víně 2 / 1969)