Michaela Kloudová

V noci

Usínám s můrou
šimrá mě na stropě
pošitá flitry nočních ryb
a pokaždé vzdychne když dosedá

Je zmámená letem
a slupky vápenné omítky
mi padají na čelo v pravidelných intervalech

Procitám bílá
a poprvé slyším
jak tluče srdce smrtihlava

K úplně cizí dívce

Tak jako rybky
tenounce narážejí
na stěny akvária
osahávám tvoji duši

Tak jako hbité střelky
vydávají se na cestu
zmámené příběhy o skleněné dálce
stejně i já vysílám paprsky

Ochránci světla
pak vplouvají Dovnitř
to abych viděla víc

Tam a zpět
k tobě a k sobě
jedna přes druhou
tam a zpět

Ač tichým klepáním
volám tě k hostině
otvíráš ústa
a vyplouváš k hladině

Září

Slunce objímá les
a sahá na tisíce hlav
dlouhovlasých dívek
Jsou poskládané tváří k zemi
slunce jim laská temena

Chomáče lesní trávy
vždycky mi přivolají obrazy žen
které si v lázních myjí vlasy

Koupou se v záplavách slunce
co stéblo to vlas
Sběračky plodů jim hřebeny
češou cesty
po kterých smíme chodit bosky

Dnes ráno

Jsem strašně zúžená
úzkostí ztenčená struna hodin
Nezním
Tisknu se k tichu
věřím, že uslyším pohyby jeho víček

Dnes ráno mi ublížil čas

Jsem k sobě sblížená
s blízkostí stavená hraju hru hodin
Nejím
Tisku je k břichu
ačkoliv vím že mne otráví fosforem z ručiček

Smrtí rozklížená
věčnosti zbavená
u svého budíku stojím
Rozkročená v tichu
však naprosto smířená
velikým úderem zabiju čas!

Průnik

Uprostřed toužení je uzounká dírka
tou se prosáknu
Prolnu se v prostor tisíce krystalů
líně mne obtečou
Tmy žízeň se vysvlékla
a ty se díváš otvůrkem v bolesti
jestli jsem neokorala

***

...Přichází tma, má roztažená křídla a poslední paprsky světla jí prosvítají skulinami mezi pery. Dýchá hluboce, hlavu vztyčenou zobanem k vertikále. Je štíhlá a našlapuje měkce. Ozvěna vzdechu dne provoněla les. Ptáci se choulí k sobě a jantarová očka si navždy zapamatovala to důstojenství. Je po dešti, mezi vrstvami kůry se peleší vlhký dech rána.

V mechu se protáhl slib dnění, jeho štíhlé prsty se slastně boří do kořínků kapradin. Tetelí se touhou. Už brzy se rozkročí v celé své kráse. Ptáci poprvé vyslovili slovo slunce, nevýslovně se těší.

Potok hýčká břehy, konejší kameny ve svém dně. Blíží se k chrámu. Zelenomodrý odlesk ještěřích těl obtančil každý jeho pór. Dívám se mu do srdce a cítím, jak stojí tvá bosá chodidla na chladných deskách, které už tisíce let nepromluvily.

Je to svatá chvíle, jsi sám, zaplněn prostorem a tíže tvých minulých prožitků je nesmírná. Skláníš se k zemi až políbíš temenem vlastní nárt. Vlasy se rozprchnou do dálky. Povědět všem, že skončila vážná chvíle tvého života...

(současná tvorba)

Ostatní tvorba Michaely Kloudové publikovaná v Divokém víně:
DV 16/2005: Návštěvy u sebe, Letní