na další stranu
Lubomír Brožek
Barbar
báseň ze sbírky Hra s ohněm, kterou chystá k vydání nakladatelství Mladá fronta
V očích číšnice už dávno není mladá
noc v Baru Bar Bar: Vás, pane, nikdo nepostrádá?
Ach, lásko na věčnost,
plamínku svíce, jež dohořívá na mém stole…
Jsem poslední host:
Poslední, koho bych mohl ještě bolet.
Na sny už pozdě je, daleko do svítání…Odejít, nezaplatit účet,
nechat se vykouřit zubatou ze všech lží a zrad,
celý ten zasraný život na sekeru do kundy nicoty vystříkat,
to umí každý špína…a ani nezabučet
děkuji. Ona však spočítá nás přesně
a neptá se: Kam odcházejí duše?
A odkud. Proč… A co jste mysleli, parchanti,chtěli jste žít věčně?!
Řím možná věčný je- my, barbaři, žijem
pro věčně pomíjivou chvíli,
jediný verš…, deci absintu, když není na rekviem.
Nebojte se, paní, to není krev, jen víno stéká po košili…
Život není klobouk Cyrana, co ze scény, jež zatmívá se,
odhodit lze s grácií, či starý kabát, dávno obnošený,
v němž se prokousaly molí generace
k prázdnotě uvnitř, než za potlesku popadaly k zemi-
k prachu prach…
Život, paní, není ledajaký hacafrak
na zplihlém ramínku, spíš…ohmataná mince v jeho kapse:
Mince sen, mince toužení,
mince talent, ztracená mince na dně tmy…
Mít tak tu minci, co všechno bych si mohl dát!
Hemingwayův mozek, například,
tu krvavou kaši stékající po sklence pomerančové šťávy.
Van Goghovo ucho, jež se zřeklo hlavy,
když zešílelo steskem po slůvku miluji.
Klec, v níž Pounda vlekli městem.
Artaudovo zoufalství, jak zvíře ve sluji
uvězněné v lebce.
Taková mince, paní, a co za ni člověk může mít,
Dostojevského běsy, Rimbaudův syfilis,
prázdnotu ženoucí Ortena pod kola osudu,
Holanovu hamletovskou noc sebevražedných přeludů,
Hrabalův pád z okna, plašící holuby na nemocničním dvoře.
Taková mince, paní…, když hluše pleskne o zem…
Štamgasti se ani neotočí. Ti, co slyší
trávu růst a zpívat slavičí jazýčky na vavřínu.
Ti dobytým světem dobití.
Ti hlučně tiší. Vrhači stínů.
Ti s pavím perem v krku v téhle komedii ke zblití.
Ti s ústy jež melou naprázdno. Ti jako živí.
Ti, co se rozšoupnou — jen když platí jiní.
Ti s očima, jež ze stěn prázdně civí.
Ti, co o život si nikdy ruce neušpiní.
Ti, co staví vzdušné zámky z prdů
a pak si je závidí.
Ti, co říkají láska mrdu
a děti mají jako alibi.
Ti věčně na odchodu a každý ve svém rámu,
pod jazykem malé hořké sbohem z velikého milování.
A durman a blín a oko vraní…
A rulík zlomocný, Atropa belladonna.
Jméno smrti je Krásná paní,
po které se celý život stoná.
Na sny už pozdě je, na nedohled k ránu,
když něžní barbaři odcházejí. Beze slov.
Štamgasti by sotva pochopili,
že ti, co doopravdy žili,
si můžou doopravdy …sáhnout na život.
…
Když mince hluše pleskne o zem, krásná paní
usměje se na barbara, jak to umí jenom ona.
Noc v jejích očích dávno není mladá,
její hlas zní jako hrany —
belladonna, belladonna…:
A vás, pane, nikdo nepostrádá?
|
