Jiří Roubíček

„Jsem osmdesátý ročník, celý život jsem trávil v rodné Roudnici nad Labem. Psát „básně“ jsem začal asi v devadesátém šestém roce. Inspirace vcelku jednoduchá — život sám, příhody místního maloměsta, první pokusy o lásku, pivo, cestování a ne úplně nakonec Bukowského dílo.

Za největší úspěch považuji několikero málo čtení v místních „kulturních osidlech“ a hlavně otištění dvou básní v časopise Host (č.03/05).“

čekání na vyvolenou

Podupával patou
Boty sešmajdaný
Tkaničky rozvázaný
Sledoval cvrkot na ulici
Odhodil nedopalek
Popošel k další výloze
Zevnitř ho pozorovala prodavačka
Zrovna neměla zákazníka
Zaujal ji nápis na jeho zádech
Čekal na kurvu kterou tu potkal před týdnem
Hodlal ji zase pozvat na skleničku
Čekal každej den dvě tři hodiny
Zamiloval se?
Nebyl si jist
Ale táhlo ho to sem
A stejně neměl co dělat
Na rohu v bufetu si dal kafe
Tak dneska zase nic
Těšil se na zítřek
Snad tedy zítra

zpráva pro dvě holky najednou

Už dávno čekal jsem, až vyjde slunce tak vysoko.
Mírně zhroucen,
čekám, až tvé řasy protnou znovu obzor plný krve,
pak snad posečkám ještě chvíli —
uzřím — a právem — modré nebe,
které na mě čeká v každém zákoutí po předměstích.
A (snad) právem řeknu:
„oh, jak dovedeš být krutá, vždyť ani květ se nezavírá bez důvodu...“

***

Pro jistotu si koupil noviny
Co kdyby
Tam psali něco jiného
Než včera
No
Co kdyby
Netušil
Že tentokrát má pravdu
Zastřelil se prezident Měsíce
No není to úžasná zpráva
Teď se budou moci všichni vrátit
Zpět na Zem
A znovu se ploužit ve stínu
Pouličních lamp

***

Z kůže jí zbily jen cáry
Všude samé malé jehličky
Jako akupunktura
Nebo tak něco
Jak se jí proužek kůže zachytil
Do zipu
Urval se
Zaplakala
Nad dalším ztraceným kusem
Ale život
Život
Ten jde dál
Je to tak
Ani cár kůže v zipu
Ho nerozhází a jde si dál

neustále

Prostřední cestou po které teď jdeme
uprostřed lesa, na kraji horského pásu
potkáváme jen strnulé a velmi tiché stromy
protkané moudrostí staletí
Snaží se nám ji předat!
Bez výsledku — jako již mnohokrát před tím

listí

Vítr se opíral do suchých listů na větévkách
A lístky snadno podlehly snášejí se obloučkem dolů k zemi
Ve vrstvách pobíhají po chodnících opuštěných ulic
Déšť je uspává zastavuje a přikrývá k spánku
schoulené k asfaltu pak dlouho spí

energie

V podzimním světle,
na vyhlídce položené na kraji skály,
díváš se do dalekých hor před sebou.
Bleděmodré obrysy kopců, vrchů, vrcholků, kopulí a homolí
jsou tu a tam skryty za mlžným oparem nebo mrakem.
Tam vpravo se snáší na onen prs jemný déšť,
vlevo zase paprsek zapadajícího slunce rozčísl vrstvu řas,
které pokrývali vrcholek Milešovky.
Až mezi koruny stromu a snad i pod ně se probil vítr,
vítr, který přináší vůni nepoznaných dálek, neznámých citů, nevyřčených slov.

Seběhneš tedy do přízemku,
zabalíš několik málo nezbytností, převlékneš se do lesních šatů a pádíš po schodech dolů k nádraží. Dáš si nezbytné malé pivo a sedneš na nejbližší vlak směr Ústí nad Labem.
Cestou potkáš několik zajímavých lidí, tu na nádraží, tu ve vlaku, tam zase u přívozu přes Labe.
Žádný tě nezdrží na dlouho a jsi v lese na úpatí,
pod stromy, kde se prohání vítr, který tě sem pozval a teď tě bude provázet po hřebenech, sedlech, cestách, necestách a tak dál, až ti dojde dech.
Ta neskutečná krása kolem ti ho vezme!
Zde si uvědomíš, co je život, ta síla staletí ukryta v kmenech stromů ti poradí, předá ti poselství, dá ti směr kudy pokračovat.

(současná tvorba)