na další stranu
Ada Petrová
Básnířka ještě mladičká narodila se a žije v městě Brně. Studuje vysokou školu. Vysílala v Zeleném peří a získala v roce 2004 Cenu města Brna. Říká o sobě: „Miluju básně a život.“
Pokušení
Dech se mi zprudka zatají,
když přejíždím po jeho okraji,
ach ta hebkost s ladným tvarem,
krev mi v žilách kloktá varem!
Jak působí náhle velce,
pne se ke rtům v celé délce!
jazykem dávám mu znamení,
že se mě zmocnilo vzrušení.
Chytnu ho pevně, beze zmatku,
nenechám na zmar ani kapku,
vysaju toho naháče!
Už dlouho jsem neměla lahváče...
Vodovodní kohoutek
Byl tu a sloužíval spoustu nám dní
rezivý kohoutek vodovodní,
z čilého mládence starý je kmet,
dočkal se špíny a ctihodných let.
Zleva se loupe, zprava i hnije,
vrže si stárnoucí melodie,
vždycky já ptám se ho při styku,
omšel-li za častých dotyků.
Naštvaně soptí mi do ruky:
„Tohle je práce pro kluky“!
Když naposled dávám ho do chodu,
tak lžu mu o kohoutím důchodu….
Requiem
Kousky svých jater snad miluju tě,
když bodáš mě noži nevšímání,
jsem hladová již (ač vzhlížím sytě)
po lásce a jemném polaskání.
Žíti si šťastný je ti as líno,
jaké jen je to, když bez lítosti
zapíjíš rudé to portské víno
každodenní černou zahořklostí?
Miluješ mě kapkami své žluče,
jsem víla tvá malá a zasněná,
však tobě se vrhnout do náruče
znamená být téměř pohřbená!
Za deště
Nahý déšť ti lepí řasy,
říká pravdu o nás, vím.
láska? zplihlá kreslila si
v rohu okna šrámem rým.
Splíny stínů poničeně
plazí se z tvých strohých vět,
že jsi vězněn světem v ženě,
v ženě, co ti vzala svět.
Telefonní číslo
Píšu ti propiskou v dlaň číslo telefonní,
číslo na telefon, jenž nikdy nezazvoní,
píšu ti propiskou rychle svoje vyznání,
devět malých čísel krčí se ti na dlani.
Třeba je to náhoda, třeba je to osud,
že telefon můj mlčí, neozval ses dosud,
třebas je to náhoda, třebas malá lest,
že jsem místo sedmičky psala číslo šest.
Kdo je více?
Mám se cítit zneváženou,
že mě mnozí zvou být ženou?
Mě již vážně nebaví
hledat lepší pohlaví!
Kdo je více? Žena ? Muž?
Rozesmát mě nechtěj už!
A netvař se naježeně,
vždyť jsi mužem nejvíc v ženě!
Láskosmutnění
Šedý večer barvou snovou
maluje mi na tvář vrásky,
z klína, z hrudi silou novou
vzdech se z čisté dere lásky.
Lásku vidím v kávě ranní,
když ji v žalu lásky piju,
lásku šeptám beze spaní,
láskou mřu a láskou žiju.
Ač se vzdávám pochybnosti,
v hlavě mám přec otázku,
je-li možno bez lítosti
s láskou myslet na lásku?
Prázdnomyšlenka
Zdála se být zaskočenou, že pro ni teď — v rozloučenou tančila noc valčík, obloha šeptala „Spánku si loknem“..., ztemnělým dívaly hvězdy se oknem a plaše ptaly se, zda smějí dál a tichý vál hvizd praskajících střech, po zčernalých městských zdech vyplazil se noční chlad — ztichlé noci líný had syčel v její lalůček, a tak „krůčku po krůček“ vemlouval jí šera hlas sladkou bolest v krajky řas z bezkřídlého anděla, chtěla ho či nechtěla? Věděla jen jediné, v pátek bude nad vínem prázdnomyšlenka.
Vyznání lásky studenta informatiky
(aneb SEXUS TECHNICUS)
Nastává okamžik kritický,
proběhne kontakt fyzický?
Bych bránil DNA replikaci,
přemýšlím o možné amputaci.
Gravidita? Teď? Je hnus!
Bych vyloučil předčasný orgasmus,
pěstuji k němu si averzi,
když myslím na světelnou disperzi.
A téměř v souladu gravitace
probíhá naše integrace,
mou erekci tvoří mi velice
kontrakty tvojí sliznice.
A na nárok tvojí dělohy
adaptujeme polohy,
ač bez ignorace jemnocitu,
emocí stíráme realitu.
Však zážitek i taký veliký
podléhá zákonům logiky
a než bych propadl euforii,
studovat jdu raděj historii.
|
