literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Ať žije Pavel Hudec Ahasver, velký fotograf český a slovenský! Právem se ptáte, moji milí, proč to nadšené zvolání. Pavel 14. listopadu oslavil životní jubileum. Gratuluju! Aha. Chtěli byste vědět, jaké číslo se k němu váže. Jak znám mladičkého fotografa, kvůli holkám by tu informaci raději nerozhlašoval. Ani oslavu neuspořádal, leč jeho dcery Dita a Josefína tatínka vylákaly do Kávovarny v pasáži Lucerna ve Štěpánské ulici na skleničku. Očekávaly jej tam davy přátel.
V Kávovarně je stálá prodejní výstava Pavlových fotografií, ale ve svém obchodě se starožitnostmi v malostranské Prokopské ulici 3 je nabízí i krásná Pavlova dcera Dita. Obchod pojmenovala po tatínkovi Ahasver (antique@ahasver.com, www.ahasver.com).
Pavel Hudec Ahasver je autorským pilířem Divokého vína od šedesátých let. Otiskl jsem samozřejmě i jeho dnes už světoznámou Babičku s kopretinami.

« Pro vás, milí moji čtenáři, kteří jste Romanci o klisničkách a balady o ženách sledovali na pokračování, ji přikládám celou (PDF - 13 MB).

L. H.

Minulost

první kapitola z knížky Stařec a Kuře

„Tady Ketty!“ ozvalo se z Jaroslavova mobilu, když ho nepříliš nadšeně v pátek večer zvednul. Číslo neměl uvedeno v paměti přístroje a to mohlo ve víkendový předvečer znamenat spíš nepříjemnost než něco milého. Stařecky nakřáplý hlas volající ženy by starému muži zákonitě neměl přinést žádné potěšení. Sám nemladý, stáří nemiloval. Přesto s sebou hlas okamžitě přinesl zapadlé a dávné vzrušení. Cosi mladého a bůhvíproč i přitažlivého.
„To jméno nepatří staré ženě,“ uvědomil si Jaroslav, „je to jméno mladé holky, jenom její hlas zestárl.“ U postele na poličce pod starou mosaznou lampou už dlouhou dobu leží Nesmrtelnost a Jaroslav ten román četl už poněkolikáté. Nebo přesněji řečeno ho otvíral před spaním a při nahlédnutí si znovu vybavoval obraz staré ženy, jež komunikovala se svým plavčíkem mladým gestem, tak dívčím, až jeho nesoulad s jejím stářím dovedl mladičkého plavčíka k výbuchu smíchu.
„Vy si na mě nebudete pamatovat, viděli jsme se, když vám bylo devatenáct a mně osmnáct,“ pokračovala žena příběhem, skrývajícím v sobě jisté dávné milostné dobrodružství.
„My jsme si vykali, Ketty?“ zeptal se starý muž o rok mladší ženy. Připomínka setkání před čtyřmi a půl desítkami let, tedy takřka dětského, se náhle objevila v ostrém kontrastu s poměrně oficiálním způsobem, jakým vedla rozhovor. Jaroslav jako by Ketty ve svém mládí tušil. Dokonce ho napadlo, že je to žena, která se mu v myšlenkách objevuje častěji. Vzpomínka letmá a nejistá, jak jen může být něco tak dávného, jako pírko průsvitného a lehkého.
„Jistěže jsme si tenkrát tykali. Telefon na vás mi našla dcera ještě ve Španělsku na internetu,“ vysvětlovala a důsledně pokračovala ve vykání. Jaroslav často zažil, že se k němu hlásili dávní kamarádi, protože ho zahlédli v televizi, slyšeli v rozhlase nebo uviděli jeho fotku v novinách. Že by něco o něm publikovala média i ve Španělsku se mu ale nezdálo.
Pak si uvědomil, že mu píše a posílá fotografie z mládí stejně stará žena z Austrálie – nádherná holka, která se pohybovala před více než čtyřiceti lety v pražské umělecké kolonii na Vyšehradě, v domě číslo 14 v ulici Pod Vyšehradem, známém, ale dnes už jen pamětníky nazývaném Hanzlberk.
Zchátralý dům získal jméno podle prvního osadníka, Leoše Hanzla, tehdy kulisáka v Divadle Na Zábradlí. Dnes bychom o těch, kteří stavbu postupně osídlovali, mluvili jako o squatterech, jenže o existenci takového slova v šedesátých letech nikdo neměl tušení. K Leoši Hanzlovi se postupně přidali herec a mim Boris Hybner, fotografové Pavel Hudec Ahasver a Ivo Gill, grafička a malířka Ivana Pavlová a k nim desítky dalších. Občas tu žil i Jaroslav se svou první ženou Naďou. Fenomén Hanzlberk se stal rovnítkem k avantgardnímu umění.
„Žiješ ve Španělsku, Ketty?“ zeptal se Jaroslav, aby rozhovor nezávazně pokračoval.
„Moje dcera Soňa žije ve Španělsku, druhá Valérie je v Praze. Té se teď zrovna narodilo děťátko, tak jsem v Praze,“ vysvětlila Ketty důvod svého pobytu. „Valérie má nádor na mozku,“ doplnila druhou, dramatickou část svého současného života. „Ale neví, jestli je nádor zhoubný,“ snažila se ulomit hrot blížící se tragédii.
„A kolik máš vnoučat?“ pokusil se Jaroslav změnit téma.
„Valérii se narodilo už třetí, kluk Jirka, Soňa má jen jednu holčičku,“ přidala i Ketty dobrou zprávu.
Za běžných okolností by získané informace Jaroslavovi stačily, aby se z dalšího rozhovoru slušně vypoklonkoval. Obvykle nemá velký zájem vytvářet si nové kamarádky ve své věkové kategorii, navíc je přebírat i s jejich osobními neštěstími. Jenže Ketty se od prvního slova stávala jakousi neukončenou epizodou, motýlkem vyzývavě unikajícím dosahu roztoužených očí dávného diváka. Jaroslav ji náhle zřetelně viděl v domě číslo 4 ve Vozové ulici, jak leží v posteli uprostřed bytu plného elektrického harampádí, rozpadlých a rozložených zvukových aparatur, starých mikrofonů a amplionů. Drobnou přitažlivou postavičku Ketty, po které se toužebně natahuje. Snad dokonce za Ketty přelézá nábytek, nahromaděný v bytě v obrovském nepořádku, zatímco její štíhlounké holčičí tělo před ním uniká s kočičím půvabem. V secesním domě na kopci nad Rajskou zahradou, v ulici tvořící rozhraní patricijských Vinohrad a chudinského Žižkova, žil někdy v roce šedesátém šestém s Naďou, tmavou vlasatou židovskou holkou, kterou si v devatenácti letech vzal za první manželku. Ženu, s níž prožíval neuvěřitelnou chudobu, s hladem, bez bot a v jediné rozpadávající se košili a v jediných kalhotách. Bídu náhle vystřídanou relativní zámožností, obědy a večeřemi v luxusních pražských restauracích, mezi nimiž přejížděl taxíkem v doprovodu svých tří psů.
„Viděly jsme vás s Josefínou, jak sedíte na chodníku mezi auty, a tak jsme si řekly, že vám dáme každá z jedné strany pusu,“ přerušila Ketty vyprávění o vlastní rodině a vrátila se o čtyřicet pět let zpátky. Jako kdyby vytušila, že právě teď musí Jaroslava zase něčím zaujmout. Pokračovala však v oficiózním vykání. A Jaroslav si vybavil setkání na náměstí Dr. Vacka mezi Klementinem a Městskou knihovnou, v níž často navštěvoval expozici moderního umění Národní galerie. Josefíně se říkalo Joja a byla na rozdíl od Ketty tlustá a nepohledná. Ketty měla na hlavě pánskou kšiltovku koupenou za korunu v Kotcích. Na sobě upnutý kožený kabátek a dlouhé kalhoty rozšiřující se podle tehdejší módy od kolen do zvonů. Přes rameno tašku z provázků, kterou si sama upletla, na nohou podobné boty. Holky byly tenkrát jakési předchůdkyně bezdomovců, i když tenhle název v té době občanských průkazů nikdo neznal a tedy ani nepoužíval. Pravděpodobnější se dnes zdá, že byly na útěku od rodičů, k čemuž v té době docházelo zřejmě dost často. Ketty utíkala od rodiny z Pardubic, žila na Malé Straně u kamarádky, jenže ta zrovna vyhořela.
Ostatně tenkrát na trvalém útěku od rodiny, tou dobou jistě už ročním, byl i Jaroslav.
Ketty a Joja přijaly jeho pozvání a rády se ubytovaly v secesním vinohradském domě vedle Riegrových sadů, v bytě, který Nadin otec zaplnil nevykliditelným množstvím nepotřebného harampádí.
Když nebyl byt ve Vozové volný, přestěhoval Jaroslav Ketty a Joju na vyšehradský Hanzlberk, do domu, v němž vládly poměry daleko tvrdší. V přitažlivé postavičce Ketty zákonitě našel zalíbení zkušený milovník a svůdce Boris Hybner. Jak mohl Jaroslav takové nebezpečí přehlédnout? Nebo snad doba lásce přála natolik, že si kluci holky navzájem přátelsky přenechali? Ketty ráda zaměňovala kalhoty do zvonu za sukýnku, na tehdejší dobu neuvěřitelně krátkou. Jak by mohl Boris její štíhlounké nohy přehlédnout?
Nadin otec v bytě ve Vozové ulici nebydlel a jeho budoucí a pak i současný zeť Jaroslav ho spatřil jen jedenkrát v životě. Když vstoupil do bytu, uviděl starého muže ležícího či spícího v kuchyni na jakémsi kanapi. Nežádaný a nepoznaný zeť vycouval, aniž by jeho tchán dal sebemenším způsobem najevo, že ho Jaroslav vyrušil. A dnes už se nedozví, jestli opravdu spal a neprobudil se, nebo ani on neměl chuť do rozhovoru se zetěm. Není vyloučeno, že o něm ani nevěděl, protože jeho osmnáctiletá dcera svatbu uchystala sama a bez větších příprav.
Prostě jednoho rána Jaroslava budila: „Vstávej, rychle, za hodinku máme svatbu!“ A navlékala na něj oblek a boty, které mu k té příležitosti bůhvíkde sehnala. Naďa na rozdíl od Jaroslava chodila elegantně oblékaná, po téhle stránce se o ni staraly dvě staré tety, majitelky tuzexových kont. Jisté je, že na svatbě byla ve vlastním světlounkém tyrkysovém kostýmku, jehož sukýnka zvláště půvabně obepínala její hezounký kulatý zadek.
Zda se Ketty a Joja do děsivého bytu ve Vozové ulici nastěhovaly po svatbě či před svatbou, není jisté, spíš to bylo v době, kdy Jaroslav s Naďou spolu už nežili. Naďa i Jaroslav si často užívali každý svůj život, v němž se střídala vzájemná planoucí láska s podobným citem, věnovaným ovšem někomu docela jinému.
„Když jsem nechtěla vstávat z postele, poslal jsi na mě bernardýna Mojše,“ zdůraznila Ketty vzpomínky na soužití ve vinohradském bytě. Jaroslavovi bylo jasné, že jeho životního druha psa si vymyslet nemohla. Kromě Mojše ho doprovázela úplně všude především boxerka Creya a později taky afgánský chrt Corvus. Zatímco boxerka a bernardýn se od Jaroslava na krok nehnuli, chrt využil sebemenší příležitosti, kdy nebyl na vodítku, aby si užíval svobodného života.
„Ale jinak jsi na mě byl hodný, ležel jsi vedle mě a pořád mě hladil. A díval ses na mě svýma modrýma očima…“ Jaroslav poslouchal Kettin starý hlas, který zněl v mobilu obzvlášť nakřáple. Věděl, že zatímco mu před očima tančí, podobná letnímu motýlku, štíhlounká dívčina, mluví se stařenkou. „A pak jsi mě pořád vozil taxíkem. To bylo tvoje – jezdit taxíkem,“ zařadila vzpomínku do doby, kdy Jaroslav už zřejmě nežil v trvalé bídě a nouzi. „Jezdili jsme po Praze a sháněli papír do tiskárny. Nebo jsme jeli do restaurace. Tvoje oblíbená byla Demínka na Vinohradech.“
„Hráli jste s Ostermannem v kostele svaté Kateřiny Obestín,“ připojila informaci tak konkrétní, že rázem umístila jejich někdejší souznění do let 1966 a 1967. Jaroslav tehdy nabídl svému recitátorskému idolu a zakladateli pražské poetické vinárny Viola na Národní třídě Jiřímu Ostermannovi pomoc. Z Violy ho totiž v době jejího největšího úspěchu vyrazili. Polohomosexuální herec jej rád přijal coby producenta s ideou realizovat surrealistickou báseň Milana Nápravníka Obestín. Jaroslav se sice poněkud obával, že Jirka s ním bude chtít navázat nějaký milostný vztah, ale tahle představa se ukázala být zcela lichá. Navštěvoval charizmatickou obtloustlou recitátorskou hvězdu v jeho podkrovním bytečku v domě číslo 13 ve staroměstské Liliové ulici, dokonce u něj přespával, leč žádná milostná nabídka nepřišla.
Chodili s hercem na dlouhé procházky po staré Praze a Jaroslav měl jediný úkol – poslouchat Jirkovu recitaci. Najednou si užíval obdivovaného Ostermanna sám a velice si toho vážil. Večer šli spolu třeba do kina. V Metru na Národní třídě dávali film s Belmondem a Ostermann si představoval, že jednou bude žít jako slavný francouzský herec.
„Budu mít vilu s bazénem. Vlastního sluhu a maséra. Všichni se budou o mě starat!“ rozvíjel svoji představu života filmové hvězdy.
Ostermann nebyl jen na kluky. Jaroslav se u něj v bytě seznámil s představitelkou pražské beat generation Vladimírou Čerepkovou, básnířkou přesně na den o rok starší než on sám. A jak už to tenkrát chodilo, jejich seznámení mělo zákonitý průběh. Jestli se Vladimíra zamilovala víc do Jaroslava nebo do jeho boxerky Crey není jisté, ale nakonec sdíleli jednu postel všichni tři. Ostermann si možná zrovna v té době přivedl domů Janu Černou alias Honzu Krejcarovou, dceru Mileny Jesenské. Jaroslav našel ve svém trezoru seznam osobností té doby psaný na stroji. Rukou Jiřího Ostermanna je na něm dopsáno: Jana Černá, Praha 7, Korunovační 32.
Dodnes na herce v dobrém vzpomíná Martin Černý, její syn: „Když k nám domů měly přijít sociální pracovnice na kontrolu, strejda Ostermann mámě půjčil čisté povlečení…“ Jaroslav ten byt často navštěvoval o dva roky později. S Janou Černou ho seznámila Johana Vondřejcová-Kohnová. Ve svém časopise Divoké víno jí publikoval několik povídek a pod názvem Otisky duší Janinu autentickou a na vlastní kůži zažitou reportáž z ženské věznice v Pardubicích. Tenkrát to byl literární počin! Jana alias Honza si odseděla rok nebo dva za špatnou péči o své děti. Černá byla jediným autorem Divokého vína, který za publikované texty obdržel honoráře. Nakonec Jaroslav vydal i Janinu knížku vzpomínek na maminku – Adresát Milena Jesenská. Vstoupil tím tenkrát nic netuše do literární historie, protože z Mileny Jesenské, maminky Jany Černé, se jakožto z milenky Franze Kafky stala druhá nejznámější Češka ve světě – po Martině Navrátilové.
Za tři dny po prvním Kettině zavolání zatoužil Jaroslav po návratu do mládí a tančícímu motýlkovi sám zavolal. Stařenka byla zřejmě ráda a potěšila nostalgii starého muže dalšími vzpomínkami. Nechal si zopakovat, jak byl na Ketty hodný, hladil ji a díval se na ni oddaně svýma modrýma očima.
„Trochu jsem se tě bála. Připadal jsi mi strašně velký a silný. Nosil jsi dlouhé vlasy a dlouhé vousy,“ poslouchal Kettino současné vyprávění.
„Ale líbilo se mi, že všude s sebou bereš svých pět psů!“
„Pět psů mám dnes, ale tenkrát jsem měl snad jen tři,“ vracel Ketty do reálu Jaroslav. „Ale máš asi pravdu, možná jsem s sebou vodil i psy kamarádů,“ vzpomínal Jaroslav na dobu, kdy bez psů neudělal ani krok. Vozil je s sebou taxíkem a chodil jen do těch restaurací, kde psi měli otevřené dveře. Od boxerky Crey se pokud možno nevzdaloval vůbec, vzal ji s sebou i na představení do Národního divadla.
Creyu milovala i Vladimíra Čerepková a stalo se, že s ní Jaroslavovi zmizela. V době, kdy i obyčejný domácí telefon byl mimořádností, nebylo nijak snadné ztracenou a toulavou básnířku s boxerkou najít, a tak zatímco Vladimíra si užívala psice, Jaroslav doslova šílel.
Jaroslav obstaral souhlas Muzea hlavního města Prahy, které v kostele sv. Kateřiny zřídilo depozitář soch. Věž svaté Kateřiny se podobá minaretu a ční do výšky pěti pater a necelých šedesáti metrů nad zahradou psychiatrické kliniky, zvané podle svého nejslavnějšího přednosty U Vondráčků.
Do zahrady se vchází branou na nároží Kateřinské a Viničné. Ve vratech se u malého stolku usadila Jaroslavova milenka a pozdější první manželka Naďa Stibitzová a vybírala vstupné. Jaroslav tak obsadil klíčovou finanční pozici. Kolik činilo vstupné, si už nepamatuje.
Návštěvník stoupal do mírného svahu zahradou mezi povalujícími se sochami Masaryka a jiných velikánů – depozitářem dějin. U úpatí soch rozsvítil Jaroslav svíčky. Z kostela zněl mohutný hlas varhan, u jejichž kláves seděl vousatý Jiří Růžička, měchy šlapal kamarád Pepík Svoboda. Jaroslav měl důležitý úkol – přivést z nedaleké vinárny Split zpěvačku Evu Olmerovou, která zahajovala představení písněmi z repertoáru Mahalii Jackson. U vrat do zahrady vyskočil z taxíku Jiří Ostermann, vybral Nadě z pokladničky potřebnou hotovost a v běhu hodil peníze řidiči drožky. Představení začínalo.
„Nevaří špatně stařena Mařena, zvláště ty pláště, zvláště ty koláče…“ opakoval se refrén surrealistické básně Milana Nápravníka. Posluchači se v chladném kostele třásli zimou a mnozí z nich nevydrželi.
Kulturní odbor Národního výboru hl. m. Prahy po deseti reprízách představení zakázal.
Jaroslav si pronajal letní divadelní scénu v Ledeburské zahradě a poskládal jakýsi kompilát představení pro cizince. V pokladně opět Naďa. Režie se ujal Vašek Bárta. Jiří Ostermann recitoval německy jakousi humornou povídku. Zpívala skupina Skiffle Kontra Jiřího Traxlera, jejíž vystoupení střídali mimové Boris Hybner a Ctibor Turba. Divadlo se jmenovalo Loto a honosné plakáty navrhl Pavel Jasanský. Opravdová tragédie.
Nad tím vším se třepetal a tančil letní motýlek Ketty, doprovázený svou masivní kamarádkou Jojo.
„Představ si, že bydlím v Kamenické 50 v bytě, kde žila Eva Olmerová!“ doplnila absurdní drama Ketty informací, kterou by Jaroslav nečekal ani ve snu. Eva Olmerová je pohřbená na malém hřbitůvku ve Strojnické ulici v pražských Holešovicích. Jiřího Ostermanna přežila o tři roky. Emigroval a zemřel v roce 1990 v kanadském Torontu ve věku 55 let.

Ludvík Hess