literární časopis založený v roce 1964

Pavel Hudec Ahasver

Smrt pro Čabákovou

Slunko vyšlo nad její stříbrnou hlavou. Útlé, teplé paprsky zvlnily dýchající slovenskou zem, jejíž dech se mísil s ranními výpary. Hron se neochvějně plazil k jihu. Stará Čabáková tam stále na návrší v tom nekonečném přírodním dění a měkkou rukou si zacláněla zrak. Takovým ustáleným způsobem se už patnáct let přesvědčovala o své existenci. Od té doby, kdy ji poslali z nemocnice se slovy beznaděje, celý ten dlouhý čas žila ve skromném očekávání vlastní smrti. Její slabý vybledlý zrak bloudil po rozpustilém údolí. Za jejími zády v objetí ovocných stromů netečně čněla její prastará chalupa. Jeden košatý strom stál na stráži u potoka, stékajícího se ctnostné hory. V tom zurčícím potoce se stařena umyla. Umyla se pod žlábkem zarostlým mechem a třpytivé krůpěje jí stékaly po propadlých lících. Vrátila se do domku a započala obvyklý život. Okolí zvučelo hlasem rozechvělé přírody. V korunách stromů švitořili ptáci opilí jasem slunečného dne.

Rakev si koupila ještě před tou hroznou zprávou, která v jistém smyslu byla pro ni vysvobozením. Dlouho šetřila na velkou pohodlnou truhlu z dobrého dřeva, ve které by v tichosti počkala na poslední soud. Rakev, černá a mohutná se stříbřitou papírovou ozdobou, stála v šeru půdy na dvou švestkových polenech jako nafouknutá zdechlina ďábla.. Tento dřevěný výtvor vyvolával denně křeč v očích stařenky. A ona s tajemným vzrušením odstraňovala prach zvířený vlašťovčími křídly. Denně rakev utírala, leštila, nadzdvihovala víko a upravovala polštář, vycpaný dřevěnými pilinami. Potom stála v tom prostorném příšeří půdy s rukou na stříbrném reliéfu kříže a myslela na důstojné zakončení trpkého života. Převaha těch myšlenek určila sled jejího každodenního života. Přišly i rušné časy, které jí nedovolily pokračovat v tom snění. Často jí zaujala práce důležitá pro ostatní lidi, ale vždy si uměla najít čas na cestu do ticha půdy. Stále převládalo vžité očekávání vlastního zániku.

Její život byl rychlý a krutý. Jako dvacetiletou ji vdali za drsného, mlčenlivého sedláka, se kterým obdělávala kus kamenité země, a přivedla na svět tři udivená stvoření. Ještě před narozením třetího dítěte přišla lhostejná zpráva z ruské fronty o smrti muže. Nezlomila ji tato událost, kterou si ani nestačila uvědomit, a v neustálém lopocení sháněla potravu pro tři řvoucí hrtany. Dědici utrpení vyrůstali spolu s domácími zvířaty. Ty statné, fazolemi vykrmené postavy, se rozutekly po světě, okřídleny vlastními touhami. Zůstala sama stařenka Čabáková v dlouhém selském domě s rakví na půdě. S lhostejným nezájmem přežila druhou válku a granáty, zanechané ustupujícími Němci, vyhazovala do hnoje. V jejím troufalém mozku se nezrodila důvěra k neslavným výrokům doktorů o její blízké smrti ani po létech. Útok staroby nepodlomil ospalou mysl. Po skončení války se s novou duševní silou oddala svým snům. Malý okolní svět znovu ovládla předsmrtná pokora.

Její starost o rakev, do které po dobu války schovávala skromné zásoby, znovu vypukla. Znovu vytahovala své vyzáblé tělo do podstřešních stínů, kde se mazlila s necitelnými, chladnými tvary rakve. Jednoho mlčícího dne – dne, kdy lidské bytosti pociťují mrazivé chvění v zádech, stařena Čabáková objevila v hladkém víku rakve dírky od červotoče. To by stačilo, aby se z rakve stala starožitnost, ale stařena neměla smysl pro takové věci a tělem jí proběhl závan nepokoje. Ve svých sedmdesáti letech byla zatížena neřešitelným problémem. Na novou truhlu neměla a pokořovala ji myšlenka, že bude ležet v té ohlodané bedně. Rozhodla se, že tu ohroženou schránku věčnosti přemístí dolů do přízemí, do hlavní prostorné světnice s okny na tři světové strany. Stůl odsunula k oknu a dvě dubové stoličky měly sloužit za podstavec. Do dvou vysokých cínových svícnů připravila tlusté, žluté svíčky, jejichž plamen by osvětloval bezduché tělo při večerních modlitbách. Vylezla na půdu a odložila víko rakve. Na chvíli se zatřpytilo stříbro Krista a potom ho táhla za sebou. Vlekla to těžké víko rakve po měkkém koberci rozdrobeného sena. Potácela se k světlému čtverci padacích dveří s modlitbou na rtech. V těch těžkých krocích otroka vzdala poslední hold svému bohu. Ďábelský orchestr zakvílel, když padala po schodech do nekonečné propasti smrti. Víko s rachotem zakrylo to neúnavné, zdravé tělo.

(publikováno v Divokém víně 6 / 1968)