na další stranu
Miloň Čepelka
Ze sbírky Mandel sonetů
Sonet o hrůze z toho,
jak jsi daleko
Ledva jsem vypil odpolední kávu,
černou jak duše zlotřilce,
tu sám jsem, rovněž ve chvilce,
propadl do tmy bolehlavu.
Klopýtám tam a nejsem vstavu
uvidět aspoň jiskérku.
Sdírám si duši na štěrku,
a plísníš-li mě, pak jsi v právu.
Je trestuhodná takhle ztrácet
naději ve tvé usmání,
vždyť už mi dávno není dvacet
a nejsem kvítek na stráni.
Přesto, zbaven tvé blízkosti,
celý se třesu úzkostí.
Sonet o starém dilematu
v novém rouše
Propátrám dvě slova, která jsou si
oč vzdálenější, tím víc příbuzná.
První je luna. V noci stříbro trousí,
a to snad pouze robot neuzná.
Ten naopak je blízký, div ne v tanci,
se slovem druhým, jímž je oblá nula.
Kleká před ní jak hříšník před monstrancí.
(Avšak i mnohé z lidí uhranula.)
Luna a nula, nula, luna,
luna jen jedna — a šik nul!
Luna je harfa mnohostrunná,
leč počítač si odkliknul...
A teď, má milá, rozhodni ty:
dát na rozum či na své city?
|
