literární časopis založený v roce 1964

Kristýna Fixlová

Pro autobusy č. 174

„Umím všechno, co ty,“
usmívá se moře.
„Letím k ostrovu,“
vykřikne albatros
a prudce mává křídly.
„Já už tam jsem,“
chlubí se moře.
...z Velké obrázkové knížky o zvířatech

Doupě a hráči

Prsty mi tuhnou zimou. Chumelenice přestala teprve nedávno a já sbírám kompozice z šípkovejch keřů a igeliťáků, stavebních jeřábů, sněhovejch mozaik a všeho možnýho. Jdu směrem k večeru, jdu hrát.

Tenhle kus periferie působí klidně a trochu uzavřeně, jako poloviční vesnice. Asfalt je popraskanej, rostou tu listnáče, voňavý borovice, ošuntělý domy a pomalovaný garáže. A v týhle zřídkakdy oslavovaný části Prahy se scházíme, aby se zahnaly ty vtipný pocity osamělosti.

V pátek a sobotu a jindy — spousta hracích kostek, sem tam trocha kouře, a cesty stovek dnů skrz. Skrz.

Ryjeme rukama v hlíně a máme krevní řečiště jak oceán.

Našinci se snažej laskat navzájem; v malý místnosti se mísí všechno, co jsme zažili v posledních dnech, a stejká po nás jako déšť. Většina se nezávazně rozpáruje a hladí po tvářích a po tělech, vždyť času je málo a oni hledaj chvilku klidu a zrychlenej tep, hřejivej zájem. Každej si pak u dveří nahodí zpátky na záda svůj batoh.

Tohle už není pro mě… hledám jinde, a hledám neúspěšně.

Úspěch.

To vtipný slovo.

Naším prostřednictvím ožívaj archetypy a skládanky, lidský demoverze v mírně nelidským světě, jejich osudy stojej a padaj s kostkama, chřestěj a točej se. A my, hráči… Dvojjmenný, upovídaný i mlčenlivý jako větve ve větru.

Jsme tu v kraji sídlišť. Málokoho ještě fascinujou tisícovky oken, ani moje rozčarování vesnickýho dítěte už mi neotevírá pusu dokořán. Snaha zachycovat obrazy a příběhy může provést člověka vzteklou, bezmocnou křečí až k veselýmu klidu.

Stojím na jedný noze v mokřině, kterou neznám, ale cítím; kolem bzučí komáři a dejchá všechen život se šerejma mimikrama. Čekám na svoji žábu. Oblaka se točej a přeskupujou. Jsem jejich součást, jiskry v dálce i křísnutí blesku a černobílej popel.

Když odcházím, zase sněží. V oranžovým světle pouličních lamp se vločky vlněj jako sněm můrek, a černá obloha nemá pro dnešek moc hvězd.

What are you waiting for?

Postavička na lavici měla začmáraný obličej. Tělo, stejně jako anglický nápis vedle něj, byl vyvedený strohými černými linkami, ale byla to přece jen kráska školní. Měla plavky — červené a květované. Ležela rozvalená na šedém umakartu, mlčenlivé cosi s rukama vyzývavě v bok. Tak k čemu to čekání?

Já zrovna čekám na konec výkladu. Paní profesorka přetahuje, což už je skoro tradiční; a zatímco Ludvík XIV. buduje silný byrokratický aparát a jeho honosný dvůr košatí a rozrůstá se, nám právě od cukrovaru odjíždí bus č. 140. Víme to. Ale i kdyby naše bezhlesná komunikace dosáhla dokonalosti a celá třída naráz s neskutečným lomozem odsunula židle, jí by to nezastavilo. Něco se prostě uspěchat nedá. A to má svůj půvab…

V Letňanech na ježatých polích usedávají desítky vran, krouží a tancují se severákem, a hutná hrudkovitá hlína vsává ledovou vodu přeháněk. Když tudy o pár desítek minut později projíždím na cestě domů, zas mě to zaujme, snažím se odkoukat pohyby křídel při přistávání a vzletu. V bytě pak odsunu stolek a pohovku stranou a zkouším. Svaly jsou střídavě uvolněné a zaťaté, je to jako hladit vzduch a hníst ho. Kroky sirupem molekul a pak ospalost, ta páteční, která slepuje víčka a těší se, že sobotní ráno bude dlouhé.

Během té noci se mi zdál sen. Byl to příběh o nutkání v noční podobě světa. Den a noc nejsou jen metaforický vyjádření protikladů; jsou to odlišný země.

Zpátky mě přivítalo ráno, venku jiskřila námraza a světlo teklo s jistou dávkou lenosti. Byla to skoro svatokrádež, vyrazit ven, klapat kroky po mrtvých ulicích, kde jen občas sykla zápalka projíždějícího auta, a zaznamenávat intimně odhalené obrysy budov. A spousta tagů, kam se člověk podívá… Já vím, podpisy, črtání teritoria, kohoutí zápolení. Ale stejně si občas představuju, že je to grafická podoba bezděčných lidských postřehů, co se zachytily na stěnách. To by byl za chvilku svět až nesnesitelně barevnej.

A pak odejdu s porcí obrázků a na chvilku si sednu v malé pizzerii u metra, dám si dvojku vína a sodovku a nechám to plavat. Za oknem začne sněžit, tisíce a tisíce drobných a precizních předloh pro háčkované dečky mé zesnulé babičky, a budou na tvářích šimrat, chviličku chladit, než je roztopí horká krev.

Cestou zpátky půjdu parkem, černá kapuce na hlavě bude mokrá a já si zazpívám do kroku jednu z těch hodně starých písniček. Konec listopadu.

What am I waiting for?

Léto v prstech

Vyšla jsem z metra dřív a nechala svý srdce roztepat novým větrem a vůní zostřenýho slunečního světla. Štěrk zimního posypu ještě křupe pod nohama, ale svět už chladí jen příjemně. Shody se vybíhaj, vevnitř vlaju jak papírový dráče. Zdá se to povědomý, na tyhle kousky se nikdy nezapomíná úplně, a stejně je překvapivý je po půlroce najít, jako by byly první. Asfalt a žlutá, stříbrná, světle zelená, modrá a cihlová, ocel, beton, sklo nově vyrostlejch domů, který ještě neopršely, jsou mladý a strnule neklidný jako naše uběhaný srdce před dvěma lety. Byl to tenkrát tak novej kraj, tak těžko uvěřitelnej. Po trojím stěhování mhouřit oči a lepit flastr na flastr, tiše a mimochodem, klepat hlavama jako tažný koně, zmožený trošku svejma žitnejma stéblama... Nadšení přesto bylo. Nadšení se naštěstí obnovuje v pravidelnejch intervalech.

Zdá se, že je tu ještě poloprázdno, prostranství pospává, chřestivý umělohmotný kelímky od kafe a cáry minulejch novin poskakujou po dlaždicích Slunečního náměstí a hladěj je. Tohle je z většiny místo přistěhovalců, jak mi dosvědčil Sergej, jeden z těch, co se životaschopnou a přizpůsobivou rodinou přišel do Čech před několika lety.

A jaký jsme my, přizpůsobiví a životaschopní?

Kreslívám do vzduchu křídama svejch prstů, snílek ve mně zůstává a neodchází. To je tak trochu v rodině. Mám domů ke kořenům blíž než Sergej, blíž, než jsem si myslela. Říká se, že tvrdohlavci musej běžet dost daleko, než pochopěj, že řešení je na samým začátku. Dubový palice se asi taky dědí.

I dnešní večer měl chuť léta, tu divokou, která zůstane v ústech jak kousek třešňový dužiny, noc vonící pravěce jednoduchejma zážitkama, který motaj hlavy až v zimě, kdy je na to čas. Je cejtit zemi a zmoklej prach, pozdější déšť sám zní jako sypání písku.

I osamělý siluety patřej do letní noci, poetický nepodarci, který zpomalujou krok a obdivujou stínohru na omítce světa, nechávaj si ujíždět autobusy a jdou tiše podél cest do tmy, zasvítěj na chvilku u majáku busový zastávky, a zas jsou pryč.

Přecházení

„Let´s all get drunk tonight
Hopin´ there´ll be no run for life tonight
Let´s all get high tonight
Maybe there´ll be no death tonight“
...z rádia

Řidič troubil a nebrzdil. Byla jsem chodec uprostřed přechodu, křehká lidská keramika na asfaltu, kterej ví, jak zapomínat. Auto prosvištělo tak těsně a rychle za mnou, až to bralo dech. Můj dech ale byl stále pravidelnej. Jsme asi tak udělaný, že si výhru dalších minut života opravdu uvědomujem až dodatečně, pár minut poté, co uskočíme kolům, minutu potom, co lidi na zastávce přestanou vyděšeně zírat.

Dívám se přes průklepák okamžiku na náčrtky jinejch možností s poklidnou otupělostí, která přeživším náleží. V jedný z alternativních realit už jsem jenom vzpomínkou, rozmaseným flekem na silnici za domem. Cítím se chvíli zvláštně, nadbytečně, důležitě, těžko říct — a taky vděčně za možnost snažit se tu dál — a pak jsem zpátky, jeden člověk v autobuse, cestující na konečnou a z konečný pěšky kolem rozestavěnejch cihlovejch činžáků, hustým a lepivým bahnem, strmým svahem, kterej se někde drolí a jinde kypí jako hnědý těsto. Trsy tuhý žlutý trávy a skalnatý podloží, který se na mnoha místech kopce zubí ven z hlíny, žíznivý vrstvičky lišejníků, les a odpadky, tu a tam vyhozený oblečení, kus něčeho rezavýho, opuštěnej betonovej a cihlovej trůn, černá asfaltová slina, vyplivnutá na opuštěnou mýtinu, střepy, konzervy, obloha povzbudivě modrá.

Ne, nejsem odsud.

V jiným kusu Prahy vyrostl les, kam „patřím“ mnohem víc, jinej vypravěč, jiný obdélníky toho samýho asfaltu, spousta jemností, v kterejch se každý místo odlišuje a který si lze vepsat pod kůži v době, kdy potřebujete tak moc věřit, že odněkud opravdu jste.

Ale teď bydlíme tady, chodím pěšky skrz pořád víc, hodiny a hodiny beze spěchu, protože nemám kam spěchat, a novej kus světa mi nastavuje zrcadlo ve svý nesourodosti. Ani město, ani venkov, koláž lesa a měsíční kolonie, fosílií a novejch mrakodrapů, příběhů, čmáranejch po nebi křídlama holubů a letadel, a lidí s igelitkama, který se držej při zemi.

Tenhle kraj je staveniště, zbrázděný cestama. Křižovat park po zamrzlý nádrži a drát se co nejvíc srdnatě rostoucíma závějema na vrchol kopce, kterej tu nebyl a zdá se, že znova nebude, protože ho kus za kusem srovnávaj se zemí kvůli stavbě dalších domů… Procházet holejma náručema rondelů a ještě něčemu věřit, divit se, rozhlížet — kdoví, jak dlouho mi to vydrží.

Zvídavost je konečně vzhůru a bez sedativ, dřívější přechodný bydliště jsem neposlouchala nijak pozorně, připadalo mi snad trestuhodně bez užitku poflakovat se po jejich ulicích, nebo mi to nešlo, dělat něco jen tak. Chtěla jsem bejt moc rozumná. Ne že by to tak tehdy vypadalo… Byla to spíš křeč než zodpovědnost.

A tak to napravuju dodatečně.

Do

Vcházím do lesa, černýho nocí. Křída v ruce už se vydrolila, její zbytky ležej s prachem na asfaltu v ornamentech slov. Psala jsem, až jsem se dostala na kůži svejm prstům, a poslední drobeček jsem hodila po pouliční lampě. Bylo to osobní.

Fakt voní noční les jinak než ve dne, nebo si to jenom moje hlava hraje na efekt? Mám uši nastražený, oči se ostřej, ale nic naplat, vidět je měkce, málo a zvuky jsou hlasitý. Kolem je spousta šramotu, snad že se všechno malý seběhlo podívat na klátivýho dvounožce, kterej tu dupe půlnocí. Takovejch zvuků… Silně vdechuju vůni země a loňskýho listí. Kolem nohou mi poskakujou žáby. Jejich kuňkání mi zprvu znělo jako nějakej alarm, tak hloupnou lidi ve tmě, televizní paranoia osamělýho chodce. Potkám tu spíš bezdomovce než nějaký robotický strašidlo. Teoreticky by mě to mělo uklidnit.

Mířim si to oklikou ke starýmu komínu, kterej stojí, sám a nepotřebnej, uprostřed stromů a obrůstá mechem. V tý tmě vypadá ještě víc jako spalovačskej památník v Planescape: Tormentu. Sem ale vyrejvali svý jména lidi sami, snad že neměli co dělat, snad z hecu, kdoví. Dan. Bára. Deid wahn. Záznamy o nějakejch láskách a o nějakejch touhách, jako ve školních lavicích a zastávkách autobusů.

Přihopkala žába a sedla si proti mně a začala kuňkat. Znělo to naléhavě. V odpověď jsem odšustila dál do tmy, z kopce, po kroutivý pěšině. Nevěděla jsem, kam vlastně jdu. Koruny listnatejch stromů pily světlo úplňku a mě zas praskala kůže na rukou — ochladilo se.

Došla jsem k místu, kde se kříží jedno vodou opuštěný koryto s potokem. Voda zpívala svý nezpochybnitelný sólo, velkou noční hudbu. Křesťanstvu umíral právě Mesiáš na kříži, ale málokdo se bál. To je tak, když lidi znaj pointu.

Šla jsem zas vzhůru, kolem mě se nakláněla rokle svejma stěnama, vrstva za vrstvou podzimního listí, který tlelo, a skrz proráželo další jaro. Byly tam spadaný stromy, polámaný větve, kmeny s kořenama ve vzduchu, černý a ostnatý křoví. Minula jsem opatrně nějakej tvar, mohlo to bejt stejně dobře velký mraveniště i malá lidská chatrč.

Na asfaltce vpravo od lesní pěšiny bylo napsáno velkými, trochu kostrbatými písmeny:

PŘESTÁ VÁM SE BÁ T

BEJT T VOŘIVÝM PO DIVÍNEM DÍ KY

A jezevci si v norách vyprávěli, co se jim zdálo při zimním spánku…

Ma

Byla to radost, sedět na skále nad řekou a poslouchat, jak moje sevřená, cynická část mlčí… Její strach odcházel, odchází, a je to úleva, shazovat tak nadbytečnej krunýř z ramen. Najednou už to není tak hrozný, vycházet s vlastní divnou povahou, s konfliktem tvůrčího chaosu, kterej jde zevnitř, chrlí nápady a pálí mi diáře, a řádu, kterej pomáhá učit se líp z vnějšího světa. Spěchala jsem ven, rychle ven, hlavně neusnout ve skleněným zámku, neubednit se ve svým světě, neumřít jako moucha za sklem. Hnala jsem se a vytrousila někde kousek duše.

Je možný, že jsem o něco míň nemožný pako než dřív; je možný, že mám větší nadhled, jakýsi povědomí o tom, kde přibližně hledat cestu k objektivním lokacím STK a herních checkpoitů, a jak se úplně neztratit ve slepencích a osamělejch scénách těch subjektivních — ale objektivita?

Ani náhodou.

Lidská hlava navíc nemá sama o sobě pro objektivitu předpoklady, je to malej a koncentrovaně živej prostor tmy, obklopenej ochranitelskou kostěnou náručí, s očima a nosem na jedný straně, ušima po stranách a slepotou v týlu. Co je ale důležitý, je snižování rozdílu mezi řečeným a myšleným, a postupně se to daří — vim, že před pár lety byl obrovskej.

Můj život je většinou v pohybu mezi řádem a chaosem. Čtrnáct dní nebo měsíc chodim do školy, se zaujetím pro nadpoloviční většinu denních částí a učebních hodin a cest metrem. Nadává se, to je folklór, ale negace je úsměvná a chvilková, úlitba špačkovský tradici, hold lavicím, který jsou v nudnejch minutách jako zpovědnice pro studentský lihový fixy. A taky je to solidární rituál.

Skrz něco blbýho se lidi vždycky spojovali naprosto úžasně.

Po čtrnácti dnech nebo po měsíci přijde zezadu chaos — a já o něm tak trochu vim, větřim ho jako ostražitý psisko už někdy ve středu před soumrakem — a zaťuká mi na rameno a chytá za ruku a dává svou hlavu k mojí v pozvání, vidim tu otevírající se škvíru v rozvrzích. To se pak rvu, protože víkend nestačí a já cejtim vůči řádu výčitky, vymlouvám se z vejletu s argumentem, že je nesmyslnej, a chaotik se na to směje a opisuje rukou celej kraj a já vim, že řád není rovnej smyslu, mám taky v srdci rezervovanost ke kolonkám, k iluzi kontroly kousku světa, která není pravdivá, a směju se s nim.

A následuje chůze po sídlištích, dopoledne prázdných, dutých, s novou rezonancí. Antikvariáty. Cesty bůhvíkam, cesty navíc, cesty, co mě těšej.

Řád a chaos jsou způsoby nakládání se světem, ne míň, ne víc. Kdyby řád sám byl dobro, stačilo by možná uctívat pracovní tejden a víkendový nákupy v hypermarketech a rodinný dovolený — a miliony lidí by měly předplacenou nirvánu.

Vědět nebo tušit, že řád a chaos jsou jenom způsoby, hodně odlišný, ale rovnocenný styly spolupráce člověka se světem, podobně jako já teď recyklovat už mnohokrát řečený pravdy tak dlouho, dokud je mysl sama nepochopí, a neutopit se v tom, nevzdát se zodpovědnosti za svý chování, tady venku ve velký krajině mimo i v kolonkách školních rozvrhů, utkanejch z šipek a z pocitů, na jejichž uklidňující přítomnost nás společnost zvykala odmala… Chovat se tak, aby se nebylo nutný stydět a prožít duševní implozi ze samýho strachu, až se Tajemství bude ptát, jestli jsme dokázali milovat a nesekat lidi vejpůl…

Brrr.

Tak to vidíte.

Za šest tejdnů mi bude devatenáct. Nikdo ode mě ještě neslyšel vyznání lásky, a nechci lhát, až to budu říkat.

„A pak že nejsi idealistka,“ dodává cynickej glosátor.

Na to se jenom usměju, vstanu ze židle a jdu házet míček psovi.

(současná tvorba)