na další stranu
Karel Vodička
Domitius Nero
V moci ďábla
Tam v dáli, kde se klene duha,
jak přes leb v rakvi černá stuha,
chci světu svoje sbohem dát.
Já chlípný stařec prostořeký
do nebe zavyju své skřeky,
v nichž budu osud proklínat.
Skrz mraky ďábel vrhne vidle,
pln hříchu v jeho hnusném sídle
a nebe proklá blesku břit.
Za to, že lásku odřekly mi
v náručí chladné, kruté zimy,
budu se dívkám zlostně mstít.
Té, které oči modře září
a její tělo na oltáři
pod mým se chvělo jako had!
Za její křivé vymlouvání
pošlu jí zmiji v odhodlání,
že se mnou bude umírat.
Mé druhé lásce, té pošlu zas
jen klubko štírů na hodokvas.
— Alespoň nepozná starobu.
A v jejím sladkém křehkém hlasu
naposled pozřu její krásu,
než tělo pochová do hrobu.
Každé se dostane jeden díl,
aby už jiný ji nevlastnil.
V záhrobí budou se o mne rvát.
A snad jim splním velké přání,
že i já ve svém umírání
budu si na ně vzpomínat.
|
