literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Kulaté číslo bývá důvodem k oslavám. Padesátka Divokého vína je pro mne spíše zadostiučiněním, než důvodem k veselí. Kdo by se radoval, že je o padesát let starší, viďte, moji milí? Historicky první číslo Divokého vína vyšlo 19. září 1964 z tryskající hyperaktivity mé, Mély Machálka a několika našich spolužáků, studentů gymnázia Na Zámečku v pražské Libni. Škola se tenkrát jmenovala SVVŠ. Neznáte-li význam zkratky, zeptejte se mých vrstevníků. Studium na SVVŠ jsme zakončili maturitou v roce 1965. Moje cesta vedla na novinařinu v Celetné. Škola se tenkrát jmenovala FON, pak taky FSVP. Aha, zase nevíte..? Učil se na ní vědecký komunismus, politická ekonomie, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ruština, ale taky literatura a psychologie. Jejím učitelem byl legendární profesor Milan Nakonečný, dnes můj přítel. Milan je dokonce ještě starší, než jsem já, leč stále psychologii přednáší. Pomohl mi koncem šedesátých let s vydáním čarodějnické knihy Magia Innaturalis. Zkuste ji dnes sehnat. Mélovy kroky směřovaly na zemědělku do Suchdola, věnoval se vědecky slepicím a jiným užitečným zvířatům, dodnes radí severočeským rolníkům, jak získat korunky od jakýchsi fondů.
Píšu to, abych vysvětlil Mélovu další absenci v Divokém víně. Zůstal přítelem nejvěrnějším. Ten památný den 19. září 1964 jsme s Mélou recitovali ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici verše Michelangela Buonarroti v pořadu pojmenovaném Titan a člověk. Ty víš, že vím, že víš, jdu jen, abych u tebe se zhříval. Ty víš, že vím, že víš, jsem, jak jsem býval… Ve sklepě byla jako vždy zácpa – tělo na tělo, do sklepní místnosti s klenutým stropem se vešlo i sedmdesát posluchačů. Čekal tu na ně celý náklad našeho časopisu – tisíc výtisků formátu 105 x 297 mm o 32 stránkách. Zvláštní formát tvořila A4 přeložená na výšku. Snášeli, falcovali a sešívali jsme jej sami ve sklepě. Naši posluchači si kuriózní tiskovinu rozebrali po desítkách a roznesli většinou po pražských středních školách. Divoké víno se prodávalo za 2 Kčs. Na příští představení nám kamarádi přinesli vybrané korunky. Stačily na vydání dalšího čísla i na občasné jízdy taxíkem do školy, když jsme nestíhali příchod po ranní návštěvě třeba v tiskárně. Platba za jízdné se v roce 1964 obvykle vešla do desetikorunky. Obávám se, že profesorský sbor naše dojíždění do školy taxíkem snášel jen těžko. Představte si honosnou budovu gymnázia Na Zámečku na kopci Schlossberg, funícího profesora stoupajícího do kopce od třídy Rudé armády, a dva floutky ve vytahaných svetrech a v pohorkách vystupující před branou budovy z exkluzivního vozu značky Volha! Ve svém nostalgickém textu na naše počátky a nerozborné přátelství vzpomíná i Méla Machálek.


Dřevořezy Karla Hrušky

První číslo ilustroval svými obrázky kreslenými speciálním inkoustem přímo na kovolisty Karel Hruška, podstatně starší výtvarník jakéhosi ZPA, n. p. kdesi v Nuslích. Díky Vilému Stránskému a jeho internetové aukční síni www.artbohemia.cz se podařilo pro jubilejní číslo získat hejno Hruškových obrázků, včetně jím mnohem později navržené dvacetikoruny s Janem Žižkou.
S přibývajícími čísly se připojili další, třeba uhlazený a upravený pracovník telefonní ústředny a básník Petr Cincibuch. Dostal na starost grafickou úpravu časopisu. Vzpomíná na ni v souvislosti s Hrabalovým přítelem a výtvarníkem Zdeňkem Bouše, grafikem nakladatelství Svoboda, jenž nám za pár babek na speciálním psacím stroji přepsal několik čísel přímo na kovolisty. O vzpomínky jsem požádal i básnické fenomény Divokého vína – Jirku Žáčka, jenž svoje první básničky publikoval v roce 1965 právě v Divokém víně, Karla Sýse, nesmělého mladíčka z Písku – vyhledal nás v karlínském pionýrském domě a vezl se mnou na vozíčku náklad časopisu na poštu na Cyrilometodějském náměstí, chotěbořského samce Jardu Holoubka, který se o našem Klubu poezie dočetl na vývěsce v Divadle komedie v Hybernské ulici. V pionýrském domě se za ředitelování Oty Mageta sešla všelijaká umělecká sebranka, já jsem tam poznal mimo jiné textaře, skladatele a režiséra Vaška Bártu a třeba i svoji první ženu Naďu.


Pavel Hudec Ahasver vyfotografoval Dominika Tatarku při jeho návštěvě v Praze v roce 1977

Do konce roku 1964 vyšla ještě čtyři nudloidní čísla, počátkem roku 1965 další čtyři. Jenže to už náklad časopisu stoupl na několik tisíc výtisků. Těsně před maturitou v roce 1965 jsme jich dokázali ručně poštou rozeslat i více jak čtyři tisíce, většinou na poštovní paušál Pionýrského domu. Korunky se vracely na jakýsi účet ve spořitelně složenkami. Věřte nevěřte, bylo to tak! Při pátém čísle roku 1965, tedy celkově devátém, změnilo Divoké víno formát na zmenšenou A 4. S grafickou úpravou nám pomáhal fotograf a výtvarník Jaroslav Krejčí, toužící po mé tehdejší krásce Heleně Pěkné. Helenu jistě přefiknul, ale za odměnu mě seznámil s Pavlem Jasanským, fotografem a grafikem, jenž naordinoval Divokému vínu jinou a skutečnou výtvarnou podobu. Do roku 2007 pro mne byla tvář Zory Wildové, jistě nejvýznamnější ženské básnířky Divokého vína a možná celé české země, zcela neznámá. Škoda, milá Zorko. Zblízka jsem poznal fotografa Pavla Hudce Ahasvera. O šest let starší Pavel, dobyvatel dívčích srdcí a klínů, poznamenal svými nonkonformními fotografiemi časopis zásadně. Významné žijící autory Divokého vína, jež jsem nejmenoval, prosím za odpuštění.


Pavel Jasanský – fotografie Bohuslava Reynka publikovaná v DV v roce 1971 a Ruce na klávesnici pořízené v Americe

Od roku 2002 vychází Divoké víno jako internetový časopis. V jeho 72 elektronických číslech provždy archivovaných Národní knihovnou publikovali básníci, prozaici, fotografové a výtvarníci v celkovém množství 647 kousků, dnešním číslem se jejich počet přehoupne snadno do druhé poloviny sedmé stovky. V tištěných historických číslech se jich budoucnosti dochovalo 360. Je to málo? Je to hodně? V 73. čísle novodobého Divokého vína publikuje symbolicky přesně padesát autorů. Dominuje mezi nimi Jindřich Štreit, největší český dokumentární fotograf a můj současný a jistě poslední učitel fotografie. Má v tomto čísle dvě galerie (jednu z nich doplnil svými verši Josef Mlejnek) a jeho fotenky ilustrují díla skoro všech autorů. Pro potěšení čtenářů jsem mezi ně zařadil i skutečné kuriozity. Vyhledejte si je sami, moji milí!


Fotenky Jindry Štreita ze souboru Cesta ke svobodě

Ludvík Hess

V cirkusu Berousek jsem si otlačil ukazováček pravé ruky

Mnozí cirkusy zavrhují, jiní o nich píší literární díla, někteří artisty kreslí či malují, já je aspoň fotografuju. Nevybral jsem si fotografování jako atraktivní výtvarnou disciplínu, prostě malovat neumím, i když jsem se o to jako malý kluk dost snažil. Když to nešlo, začal jsem fotit. Je to ideální disciplína pro ty, kteří se chtějí výtvarně vyjádřit a nemají na to, aby malovali nebo vytvářeli třeba sochy. Což bych samozřejmě chtěl ze všeho nejvíc, jenomže pracnost sochařské tvorby je značná, připočtu-li k tomu časté odstraňování soch poté, co vyjdou z módy, nebo ideově už nevyhovují, rozhodl jsem se, že budu klauny raději fotografovat. Za dvě hodiny v cirkusu Berousek jsem pořídil tisíc pět set fotografií. To by už musela být mimořádná nešikovnost, kdyby se mi při použití dokonalého nikonu nepodařilo vybrat aspoň pár fotek. Náklady na ně jsou poměrně nízké – zaplatil jsem jen za vstupenky – samozřejmě za celou rodinu. Ale kluci mají cirkus rádi stejně jako já, takže jsem si připsal kladný bod v kategorii otcovské lásky.
Jsem odvážný, když jsem svoje fotografie pořízené za dvě hodiny nominoval do čísla mezi fotenky Jindřicha Štreita, mnohaleté dílo Pavla Jasanského nebo Pavla Hudce Ahasvera. Jsem spíš drzý, viďte, navíc jsem přece samozvaným šéfredaktorem.
Uvidíte sami, moji milí, kdo se mi v cirkusu líbil nejvíc. Ani nevím, jak se jmenuje. Postavičku má ale mňam mňam.
Ludvík Hess

obr. 1	obr. 2	obr. 3	obr. 4	obr. 5
obr. 6	obr. 7	obr. 8	obr. 9	obr. 10

Galerie obsahuje celkem 60 obrázků.
1-10   11-20   21-30   31-40   41-50   51-60