Tomáš Kunát

TESKLIVOST JÍZDY SAMOTÁŘE, ZASTÁVKA, TICHO, SKÁLA

Skřepot kol, ty doprovodu mého ses vždy bála.
V očích druhých je životaprázdno a bědná snaha.
Hypnotizuji se. Žaluji. Jen to mohu zapřísahat.

I dnes se budu divit své divnosti a bláznění.
Vystoupím na několika zříceninách ztracených.
Šlápnu vedle, ztratím se někde ve sklepích.
Volání ustane v posmutném naříkání perleti.

Ležím nebo sedím nebo stojím, odhadnout to nedokážu.
Tísním se v své nejčernější nahotě, sám do sebe vrážím.
Uleknul se rychlosti odcházení, obnošenost a staroba
Neskutečné zrcadlo lhalo mi, nezlobím se, lže mi dál.

K MÍSTŮM VE MNĚ UKRYTÝCH

Přicházíš mi ukrást pocity.
A z obrácené strany mého těla
dutá a mrtvolná zpráva se chvěla.

Signály a množství zrádných východisek.
Neplatí, nefungují, zkoušíš můj horký písek.
Zvětralé mé neobytné, nahnilé části.
Zdlouhavý, mdlý pochod jsi ve mně zastih.

Neříkám, já přítomností sděluji
kudy a jak a co nejrychleji ke dnu jít.
Jak se svázat a jak se co nejdéle trápit.
Pozdě přijít a pozdě se snažit obohatit.

MĚL JSEM CHVÍLI TRPKOU, UPROSTŘED OCEÁNU

Uprostřed života a všech svých plánů.
Nic než voda, vzduch, strach a sůl.
Nemaje stínu, já a mrak plul.

Jako refrén zněly vlny v tomto dni.
Hezká noc podobala se poledni.
Zde bilo jen mé srdce ledem zasypané.
A hvězdy a čas, který si sám pro sebe plane.

Můj letopočet uzavřený v prostoru nade mnou
visel a zářil duhově, zvláštní to tajemno
odkrývalo se mi věčné a vděčné spánku blaho.
Moře žhavé bylo mou pozdní zprávou.

Co dal bych za pohled na slunce mezi stromy.
Ráno v říjnu a žasnout nad světlem, jež se lomí.
Chodit opuštěnými lesy, nechat se ptáky sledovat.
Znát místa, kde mě nic nevyděsí a navždy se tam schovat.