na další stranu
Zora Wildová
JENOMŽE JÁ VEJDU I TAK
Až ze mě jednou bude jenom prach, už nepocítím, co je strach:
už se o svůj sud i osud jako dosud nebudu muset rvát.
Už Už budu mít navždy jisto, že se všude pro mě najde místo.
Kam vítr, tam i já se budu hnát, tam poletím i já
s bratránkem průvanem skočnou na bál bálů tancovat.
A když ho omrzí se se mnou vláčet,
budu se, než sloužit zraku ledva za poprašek,
dál zelektrizovaně vzduchem vznášet,
budu dál rejdit, vířit a kolovat v bláznivém davovém grand sólu
pro nafoukané nýmandské elitáře,
rozdrcena až na tady všude kolem permanentně rozptýlený
a migrující nanoprášek.
Proto bez obav zavítám rovněž tam,
kde mě zatím nikdo nikdy nevítal
a kde by přede mnou chtěli snad dveře i okna na kličku zavírat.
Jenomže já vejdu i tak a nebudu se ptát.
A nebudu čekat na pozvání ani na pozdrav,
vnutím se pro případ,
že by se mnou někdo zapomněl či odmítal počítat.
K čemu, blázínkové, prachovka! Nač vysavač!
A kdo kdy kých´, ten přece ví,
jak tohle bezcílně těkající nakypřené nic
dovede nosánek vydatně potrápit!
Jak explozí bouřlivého kašle přimět hruď zpěčující se plíce vydávit!
A z toho si pak může mravní naučení dovodit,
kdokoli mě uvidí sedat si dřív než ostatní.
Až mně, nepatrné,
bude přes veškeré zákazy a zábrany a protesty přesto dovoleno,
byť maximálně opatrně,
usedat,
až vy, velcí a všemocní a zasloužilí, budete muset
na svých piedestalech třeba ještě celou věčnost stát.
I vleže spočinout budu smět.
A lhostejno, zdali na vámi ztracených či zatracených předmětech.
Sebetitěrnější detail světa i veškeré plochy univerza
důkladně a ze všech stran, kolik jich jen má,
až do nejzazšího záhybu pudrovat,
tence i bohatě ve vrstvách,
do kterých budete leda
nemravné obrázky ukazováčkem rádi kradí malovat.
Poněvadž takové zrnko prachu lze snadno setřít.
Leč, ouha, ono se umí stejně hbitě zpátky vetřít!
A že se dá jediným tahem dokonale smést?
Ale pouze za tu cenu, že se ono hned až do hvězdných sfér
dokáže nad vás, nad váš nevysoký obzor,
nad váš ubohý lidský rozměr vznést.
A zároveň se nad nikoho nepovznést.
A nakonec ani samo sebe,
ani tíhu svého lehýnkého bytí neunést.
To když vlastní vinou padne, kde svojí vahou spadne,
kde klesne zpět do prachu cest;
ó, jaká pro boty budoucích závistihodná čest,
smět mou maličkost na podrážkách nést!
Ovšem ne každému se tím zavděčí.
Ovšem taky ne každý mu je proto nevděčný…
A tak až ze mě už brzy bude jenom prach,
přestanu se bát, že bych někam nesměla; a jak já bývala nesmělá!
A že i příště výhradně v prostorách pro nezvané?
Budu se těšit!
Však se nikde tak dobře my malí a bezvýznamní nevyznáme.
|
