na další stranu
Zora Wildová
NIC ZNÁT NA SOBĚ NEDAT
Že jsem si ho ještě včas nevyhryzla z těla
a místo něj si nenechala narůst střeva!
K čemu je té neforemné hroudy svaloviny v hrudi třeba?
Vždyť to pouhý dech žebra zvedá!
A když ani radost, ani žal,
ale ani to, bez čeho prý ani ránu nedá,
nedokáže vstřebat
a člověku a světu na sobě znát nic nedat.
TEĎ MĚ JENOM BRAŇ!
Ať komukoliv podám k stisku svoji drobnou
a jenom mělce vyhloubenou dlaň,
musí pocítit, že má v ruce moji nejsilnější zbraň,
kterou právě prosím, žádám, zaklínám,
teď se neotvírej, teď se nezavírej,
teď se všeho rozdávání, ba i braní chraň,
i práce se teď radši straň,
teď mě, má maličká, teď mě jen svým chladem braň
jako ta pravá až do modrofialova rozohněná
pětihlavá saň!
Z VLASŮ PŘADENO
Jen vítr mě tady bere kolem ramenou
a jen stromy mi tu dávají zelenou,
tu už po léta na léto smluvenou.
A v zimě? I v zimě jsou svou kostrou
naholo se klátící nad cestou
můj směrodatný, můj spolehlivě blikající semafor.
Avšak ten jejich povětrný švagr,
ten hrdopýšek pouze vlastním dechem nafoukaný,
co má ale přitom vždycky hubu plnou ničeho,
mi dává najevo, že, ač sama sobě přetěžké břemeno,
on už mě přinutí se lehýnce vypnout na špičce
a točit se na místě mrštně a divoce,
vrtět se přesně po jeho
jako to doposud docela prázdné vřeteno.
Tak zuřivě mnou cloumá,
tak nemilosrdně mě rve za tělo,
tak zběsile mě švihá do lýtek,
že frčím,
až se mi pod nohama hloubí ďolíček,
až se mi z vlasů dělá dlouhé a tuhé hedvábné přadeno,
až mi to ruce vznáší do polohy vzpaženo,
aby mě, s nosem jednou napravo, podruhé nalevo,
do země zavrtal dřív, než povolím v kolenou.
A MŮŽEŠ JAK CHCEŠ CHTÍTI
Chtěla bych více již nechtíti.
Jenom bych se ještě chtěla oběsit na niti.
Na niti života tenké jako vlásek
nebo jako od velikého zklamání zkormoucený hlásek.
Která by však proto mému krku nijak neublížila.
Ani uvnitř, ani zvenku.
Pouze by mi dovolila aspoň na chvilenku,
aspoň při pádu do nebytí,
zlomit mu vaz
a zardousit ten děs i tu bolest býti.
A můžeš nechtít
a můžeš jak chceš chtíti
onu sobě odměřenou nitku žití
ocelovým lanem či řetězem ze zlata nastaviti...
ABYCH VIDĚLA I VĚDĚLA
Už nejednu do stropu prohleděnou noc
mi jen tlumeně svítící lampa nad hlavou dělala
milou a navýsost empatickou společnost.
Lampa, přes den naleštěný parket roztančených much
a v čase, kdy je zdravé spát,
Magnetová hora
a ohnivé popraviště z modročerna stínů vylákaných můr,
mým očím nabízela každý svůj sotva záblesk světla,
jen abych jej v tom správném světle uviděla,
jen abych to její světlo,
tu světlou skvrnu na nyní vskutku temném charakteru okolního světa,
v plném světle uviděla,
a tím tak co nejjasněji nazřela,
až bych hned za oknem tmu, tu tmu pravesmírnou,
tu tmu vševesmírnou uzřela.
A proto si toho temna toho temna ještě tím více hleděla!
Totiž abych viděla i věděla, co mě čeká,
ale taky nečeká,
až obě zhasneme docela.
Až bych tou temnotou pak náhle osvícená,
až bych teprve jí prozřela.
POUZE PRSTEM KÝVNOUT
Neptám se,
jen sama sobě kladu takovou otázku:
když tu přece nejsem jenom něčí loutka,
když tu přece nejsem pro nikoho na pérku
ani na drátku,
nebo ještě spletenějším, cukavějším
a přitaženějším provázku,
proč stačí pouze sevřít pěst,
pouze prstem kývnout
a už se ohneš,
už se klaníš,
maňásku?
(Pro těch pár drobásků
na tácku?)
|
