na další stranu
Zora Wildová
IHNED ZBABĚLE NEUTÉCI
Také by se mi chtělo stanout u brány,
která nikomu, která se ničemu nebrání,
a vzít ji prudkou ztečí a jakmile se otevře, ihned zbaběle
od jejího zdupaného prahu, od jejích naplno rozp(ř)ažených křídel neutéci,
nýbrž sotva dovnitř vstoupit, už být tebou polapený ptáček v kleci.
VŠECKO MI VEZMOU
Až umřu, všecko mi vezmou a nic nenechají.
A jestli chci či nechci, se ani nezeptají,
když mě pak nahou, pokořenou a poplakávající
poženou ohněm a popelem a sazivým kouřem k nebeskému ráji,
kde se jen zahálením a potěšením zabývají.
KAŽDÉHO DNE JINÁ
Jste tulák, který se co chvíli ztrácí kamsi do světa.
A čím větší vzdálenost nás potom dělí,
tím bližší a povědomější je mi vaše každého dne jiná mně neznámá adresa.
Takže pak ani to užuž na jazyku, to už dávno v hlavě přichystané, nemám kam odeslat.
Ušetří mi to sice spoustu námahy a peněz, ale mohl jste mě i méně potrestat.
SNAŽ SE TO POCHOPIT
A tak jako prve ty mnou
od nynějška zase já tebou pohrdám,
smiř se s tím, snaž se pochopit,
že nejsem tvůj statek, natož zásluha,
živote, jakýs byl, nebyls moje zlatá, ale ani ocelová ostruha.
PO TRÁVĚ TRÁVNÍKU
Chtěla bych se projet po trávě trávníku
na splašeném a rozvrzaném lučním koníku.
Nebo což takhle hladové létající kobylce na kobylku dostat se?
A taky houslím - nejlépe loňským koňským ocasem.
Prostě pěkně divoce se povozit, ale na zem shodit nikdy nedat se.
NENÍ PROČ VZPOMÍNAT
Co se stalo, a že toho zlého bylo vždycky víc,
je už bohudíky pryč.
A taky na to dobré brzy pak kolikrát není ani proč vzpomínat.
Ale já, než začnu večer usínat,
běžím s každou troškou, troštičkou do mlýna.
JENOM PRVNÍ ŘÁDEK
Dnes mi z tvých dopisů stačí jenom první řádek.
Ten začínající vždycky stejně a psaný už jen pro pořádek.
Ten čistý list papíru opatřený, ovšem jen když si vzpomeneš, místem a datem.
A pod nimi jednou čarou neuměle a kostrbatě načrtnutý plánek,
kde naposledy stál tvého úzdravného čaje hlasitě vysrkaný šálek.
|
