na další stranu
Zora Wildová
PSÍ MAJSTRŠTYK
Na nástupišti stanice Hůrka metra linky B,
nechť trasa A pro tentokrát promine,
se, jémine, událo něco dosti nezvyklé.
Propukl křik, jen svůj pohled, a vzápětí i psi,
svou nevábností s jistým odporem k sobě přivábil.
Jakýsi mladík tam na svého habánského čokla povyk zdvih,
i vodítkem po zadku ho lísk, po hřbetě švih za to, že si tam na úhledně položeném ušlechtilém,
a do blýskava vyleštěném žulovém dlažebním kameni
určeném lidem k esteticky povznášejícímu popocházení po Zemi
architektonicky náročně pojednaném, leč poněkud sterilním prostředí,
že si právě tam v nestřežené chvilce ulevil,
že tam popustil svému dlouho hromaděnému ničivému přepětí,
že tam vykonal svůj možná největší tvůrčí čin,
svůj trojrozměrný, svůj sochařský majstrštyk.
To je tedy síla, slečna vedle mě jeho kvantitu i kvalitu ohromeně a upřímně ocenila
a honem od onoho konkrétního, byť svým výtvarným stylem spíše abstraktního díla
o pár kroků odstoupila,
neboť zmíněná skulptura měla rozměr, barvu, tvar i pach, které si doslova vynucovali v úžasu je obzírat
pokud možno na distanc.
Byl to výtvor vskutku výstavní, který se nikterak neztratil ani jako v hangár rozlehlé, prostorné a čerstvým průvanem provětrávané prostoře přepravní.
Protože se dokázal svou formou, pojetím, provedením i účinkem na davy opravdu prosadit
byl to fakt artefakt, jemuž není rovno, ač to bylo jen přírodní psí…
Bez skrupulí požívat výsady
rozdmýchávat mezi diváky kontroverzní nálady, probouzet dva různé avšak vzájemně se nevylučující názory
rozdělující publikum na dva brblající tábory.
První jej zahrnul odsudkem: Jak skandální zrovna zde prezentovat tak banálním počin anální, zatímco druhý vyrukoval s opatrným obdivem:
Jak šokující, jak neobyčejně exkrementální se jeví zejména v kulise takto vysoce moderního nádraží tento naprosto standardní projev fekální!
Shodu našli toliko v jediném,
že ať tak či tak zavání až moc naturalismem.
A že by páníček už mohl pohnout
s tím jeho nenadšeným úklidem.
PRO SLZU, KTERÁ SE ULILA
Na to se nedá zapomenout, jak usilovně jsem kdysi přikládala do ohníčku ve tvých očích,
jak jsem tam házela všecko, co aspoň trošku hoří, aby tvůj pohled rychle vzplál a dlouze žhnul,
aniž by kdy pohasl.
Abych se napořád mohla hřát u těch fajrujících kamínek,
byť z nich občas vyšlehl zlobný plamínek,
byť z nich někdy vypadl hodně žhavý uhel
a i já ihned viděla ho svítit rudě;
nebylo potom snadné zlikvidovat požár,
jímž jsi mě ve chviličce infikoval,
jimž jsme vzápětí chytli oba;
a chtěl při tom tuplovaném spalujícím žáru bez hydrantu,
při těch nekontrolovaně do nebe uletujících plamenech,
či akutním ohrožení na životě,
při ohrožení toho nevyššího stupně,
ještě něco zachraňovat pro příště,
na které již nelze sjednat žádné pojistné.
Tak jsme jednou vyhořeli až do základů,
a pak neměli kam složit svoji žhářskou dračí hlavu.
My nevěděli kam se svýma vyhaslýma očima;
poslední jiskru v nich ulila jakási slza zpozdilá.
Ta, která se z hašení předtím bůhví proč ulila.
Však taky ona jediná tu pohromu přežila.
|
