literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Lejček

NEPTÁM SE

nehledám
jen tak si žiji
tak trochu z antiky
a v poezii

Den za dnem
uniká
v počasí vlídném
sem tam zní muzika
či končí týden

V okolí minima
málo se děje
má láska
v samotě
jak může hřeje

Ležaté osmičky
do noci září
plus mínus
tam či tam
co chce se daří

2021

Jeden impuls nula - jedna
známý svět se těší z ledna
budoucnost má paletu

s mojí milou cosi kreslí
obrázky se kamsi vznesly
karty tančí v baletu

Podivný rok v dějepisu
nový se snad usmívá

má milá si cosi kreslí
pro mě činnost nezbývá

NIC NEVYDRŽÍ VĚČNĚ.

„Poslyš“, oslovil, po sobotní přednášce, komisaře spolužák, „čekám tu na tebe s takovým návrhem. Kdybys, na chvíli, ke mně mohl na kafe …“ a odmlčel se.
„No, kafe jsem měl akorát ráno, takže mohu.“
Když před ně postavil kávu, a posadil se, tak začal:
„Ještě tě baví existovat mimo obor? Slyšel jsem, že u vás probíhá nějaká celostátní změna.“
„Baví, moc. Jenže něco běží, a zdá se, že pro naše pracoviště nevýhodně. Nabídli nám dvě možnosti. Buď přejít na jiná pracoviště, nebo odejít.“
„A?“
„No, byl za mnou Karel z DT s tím, že se z TV dozvěděl o těch změnách. DT se rozšířilo do Německa, tak nám nabídl několik míst. Shodou okolností jsou moji kolegové většinou původním vzděláním také z našeho oboru, takže jsme se rozhodli, že začátkem příštího měsíce do DT všichni půjdeme. Malý problém je v tom, že, kromě z Trojměstí, jsme i z Tábora. Ale v době internetu by to měla být zanedbatelná maličkost.“
„Z Tábora?“
„Jen jeden, já. Teda na 99%, trvalé bydliště mám v Trojměstí, ale díky štěstí jsem i táborská náplava.“
„?“
„Můj miláček se rozhodl, že si mne vezme. Tak jsem jí řekl, že je to nejlepší rozhodnutí, co od ní znám, a oženil jsem se.“
„Škoda. Teda ne to, že ses oženil, to je úžasná zpráva, ale ta dílna a ten Tábor. Domnívali jsme se, že bys tu mohl učit na plný úvazek.“
„No až se rozkoukáme, tak za tebou přijedu, možná se domluvíme jinak. Třeba by někdo z vás chtěl s námi spolupracovat.“

Oba se chvíli odmlčeli. Vzpomněli si, jak se s Karlem seznámili. Před časem pro studenty zajišťovali v DT, několik stáží. Hvězdou DT je Ing. Karel Vysypal, který tam přišel z významného projekčního ústavu. Jednou se rozpovídal, proč z ústavu odešel:
„Víceméně kvůli organizační změně, která nás rozdělila do specializovaných týmů. Já díky ní pracoval ve středisku, které projektovalo kotelny. Práce to byla hezká, lidi vlídní a odborníci. Jenže časem mi šla na nervy s prací spojená jednotvárnost, začal jsem být, na věci týkající se vytápění, alergický. A když mi začala vadit i tak důležitá domácí práce, jako je přikládat do kamen v naší chalupě, potkal jsem pana Vachtu, a ten mne přesvědčil, abych šel do DT“.

Pak se spolužák ještě zeptal, kde teď DT v Trojměstí sídlí.
„Tady máš Karlovu vizitku, dal mi jich víc. Je to taková vila. DT ji má v pronájmu od rodičů Karlova známého, ti se v důchodu rozhodli bydlet na chalupě. Ten známý, se svou láskou a s jejími rodiči, odjel na několik let do Ameriky.“
„Od nás jedna kolegyně, Američanka, se nedávno, z rodinného důvodu, do Ameriky vrátila. Třeba to byla ta láska.“
„Třeba.“
Pánové si ještě chvíli povídali, pak se rozloučili a komisař se vrátil domů.

V pondělí, ráno, se komisař vydal do Trojměstí. Za dvě hodinky byl na parkovišti u práce. Na náměstí, před divadlem, seděla na lavičce malá holčička a brečela. Sedl si vedle ní a pozdravil. Také pozdravila a řekla:
„Ty mne znáš?“
„No, zdáš se mi někomu podobná. Nemáš hlad?“
„Mám.“
„Já taky. Nepůjdeme si něco koupit?“
„Nemám korunky.“
„Já mám. Támhle kousek je krám, kam často chodím, třeba si něco vybereme. Jsou tam hodné paní prodavačky, když nebudeme vědět co, poradí nám. Tady máš kapesník, utři si oči, já zatím zavolám do práce. Co piješ? Čaj?“
„Čaj, taky.“
„A jak ti říkají?“
„Klárka.“
Komisař zavolal paní sekretářku. Pozdravil ji s tím, že si dojde něco koupit. A že prosí o dva čaje, pro Klárku s cukrem a ten druhý bez. Paní sekretářka se zeptala, pro jak velkou Klárku.
„Klárko, paní sekretářka se ptá kolik je ti roků?“
„Pět.“
Tak jí to zopakoval. A poprosil, aby zavolala do naší školky, že se tam s Klárkou na chvíli, kvůli Klárčině hygieně, staví. A vyřídila inspektorce Novákové, že ji prosí, aby se případem Klárky zabývala. Například, zda se na náměstí, a v jeho okolí, něco nestalo nějaké mladé paní, či někomu, ke komu by mohla Klárka patřit. A zda by nebylo možné něco odvodit z ranních příjmů v nemocnici. A aby se paní inspektorka spojila kvůli Klárce s jeho známou psychiatričkou. Pak podal Klárce ruku a zašli k novinovému stánku. Tam poprosil paní prodavačku, aby tomu, kdo by hledal Klárku, dala vizitku, kterou jí podal. Poděkoval a vydali se nakupovat, a po té, přes mateřskou školku, k němu do práce.
V práci je paní sekretářka usadila v návštěvní místnosti a řekla:
„Čaj máte v konvici a cukr v krabičce, v sáčcích. A kdybyste něco potřebovali, zavolejte. “
To, co koupili, dala na talíře a talířky, pak odešla.
„Dobrou chuť,“ popřál komisař.
„Děkuji,“ usmála se Klárka, „ty nebudeš jíst?“
„Budu, za chvíli, ještě musím párkrát zavolat. A s plnou pusou telefonovat neumím, ale dám si ten čaj.“
Zatímco Klárka jedla, komisař vyřizoval zmeškané hovory. Pak někdo zaťukal, komisař otevřel dveře a dovnitř vstoupila paní doktorka.
„Ahoj, jela jsem kolem, tak mne napadlo se stavit.“
„Ahoj“, pozdravili téměř dvojhlasně, komisař s Klárkou.
„Dáš si něco? Třeba kafe, čaj nebo něco co jsme s Klárkou koupili?“
„Co bych si, Klárko, měla dát?“
„Loupák.“
„Tak si dám loupák a čaj.“
„Čaj je v konvici, cukr v krabičce, loupák na talířku, dobrou chuť,“ řekla Klárka.
„Děkuji.“
Zazvonil telefon.
Komisař zvedl sluchátko.
„Nováková. Můžete na chvíli ke mně?“
„Jistě,“ odpověděl komisař a zavěsil.
„Dámy, potřebuje mne na chvíli paní inspektorka Nováková. Vydržíte to chvíli beze mne?“
„Já, jo,“ řekla doktorka.
„Já taky,“ přidala se Klárka, „ale jen málo.“
„To jsem rád, budu se snažit, abych byl brzy zpátky,“ usmál se komisař a odešel.
Zatímco inspektorka Nováková měla pro komisaře samé dobré zprávy, doktorka si povídala s Klárkou.
„Nakoupili, jste dobře, ani jsem nevěděla, že pan komisař to tak umí.“
„No, on to umí, já taky, a ještě nám poradily paní prodavačky.“
„To jste měli štěstí.“
„No, nejdřív ne. Maminka šla nakupovat, mne bolely nožičky, tak jsem na ni čekala na lavičce.“
„Tak jsem také čekala na maminku, když jsem byla malá.“
„Já ale čekala dlouho, tak jsem začala bulet.“
„To bych také bulela.“
„Pak si ke mně sedl ten pán a řekl ahoj, já jsem totiž někomu podobná.“¨
„To asi budeš.“
„Mám štěstí.“
Vešel komisař a řekl:
„Dámy jak jste na tom? Jely byste se mnou na krátký výlet?
„Já ráda,“ řekla doktorka.
„Já také ráda,“ přidala se Klárka.

Výlet byl krátký, za to úžasný. Klárka jela v autě s komisařem, doktorka sama. V nemocnici na Klárku čekala maminka s babičkou, maminka trochu pobledlá, ale v pořádku. Tak komisař vzal do auta maminku s Klárkou, doktorka babičku a odvezli je domů. Když se rozloučili, doktorka s komisařem ještě odjeli k doktorce do ordinace na kávu, ordinace sice byla mimo provoz (sestřička úřadovala), ale káva se tu našla a sestřička ji uvařila. Což bylo další štěstí, doktorka vařila kávu jako Angličanka, pro Angličany OK, pro ostatní horrible. Pak si spolu trochu povídali, komisař jí dal Karlovu vizitku, poděkoval jí za pomoc a rozloučili se. Komisař ještě zajel k novinovému stánku. Paní prodavačce poděkoval s tím, že Klárka je už u maminky, takže je vše v pořádku. Paní mu vrátila vizitku, řekli si na shledanou a komisař se vrátil do práce.