literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Lejček

PO X-LETECH.

Přišla mi pozvánka na setkání maturantů po x-letech. Trochu mne termín zaskočil, od soboty jsem měl být v jižních Čechách. Pak mne napadlo zavolat do hotelu, že přijedu večer. Řekli žádný problém.
L. je vlídné město, v sobotu parkovné nevybírá. X-let po maturitě je hodně roků, setkání začalo prohlídkou školy. Dá se říct, že ve škole bylo zmodernizováno a zrekonstruováno, co se dalo, nejvíc se líbila tělocvična a obdivuhodné propojení školy s valdštejnskými domky v jeden provozní celek.
Setkání pokračovalo ve „sklípku“. Úvodem O. přivítal naše dva učitelé, doktorku D. a inženýra L. Po té informoval, co se událo od minulého setkání. Hned po něm nás M., zpaměti, v abecedním pořádku, všech jednatřicet, vyjmenoval. A to včetně těch čtyř, co na setkání nejezdí a těch tří, co už bohužel nejsou mezi námi. Pak postupně o sobě krátce, či déle mluvili naši učitelé, a my, spolužáci. Připadalo nám, že ti dva se vůbec nemění, asi kromě vrozených dispozic, i díky tomu, že když nás učili, byli mladí a pomaturitně se s námi pravidelně setkávají. Většina spolužáků podniká, či pracuje v „odbornosti“, kterou vystudovala. A to jak u nás, tak v Německu, Africe a Kanadě. Většina žije v manželství, někteří a některé v druhém a má děti, někteří, či některé, „moje, tvoje a naše“. A všichni, stejně jako paní D. a pan L., zdáli se být spokojeni a vypadali skvěle.
Díky zmíněné nutnosti být večer jinde, jsem strávil se spolužáky asi tři hodiny, s řadou z nich si popovídal, dokonce se všichni, kvůli mně, rozhodli, hned po „mluvení“, fotit. Než jsem odešel, s každým jsem si podal ruku a rozloučil se.
Cesta trvala něco ke třem hodinám, zapomněl jsem se podívat, v kolik jsem vyjel. V hotelu byli milí, pokoj solidní, vysprchoval jsem se a šel spát.

Druhý den jsem „odjel za Emou Destinnovou“.
„To nás pěkně vypekli,“ řekla dívka, která mne došla, když jsem vycházel ze zámecké zahrady.
„Co naděláte. Pan průvodce se zřejmě zaposlouchal do svého povídání do té míry, že zapomněl, co nám slíbil, a přízemí, kde snad mají expozici týkající se Emy Destinnové a pouští nahrávky s jejím zpěvem, vynechal.“
„Myslíte?“
„No mohlo to být i jinak. V každém případě jsem přijel kvůli E. D., a zbytečně. Doufám, že vylákané vstupné věnují na nějaké bohulibé účely.“
„Zdá se, že písnička s Karlem Zichem, která pravděpodobně Emu Destinovou suplovala, vás neuspokojila. Pokud máte čas, tak v Jindřichohradeckém muzeu je ´Síň Emy Destinnové´.“
„Děkuji za informaci. Zajdu tam.“
Usmála se, pozdravila a odešla. Také jsem pozdravil. Pak jsem si vyfotil vstup do zahrady a vrátil se do hotelu.
Druhý den jsem jel do Jindřichova Hradce. Do muzea jsem přišel po jedenácté hodině, chvíli trvalo, než si paní pokladní vyřídila nějakou neodkladnou věc s jakousi známou, koupil jsem si vstupenku a vyšel na chodbu. U schodiště jsem potkal paní průvodkyni, ta mne upozornila na fakt, že od dvanácti mají přestávku a laskavě mi nabídla, že po třinácté mohu přijít znovu, a to, co teď nestihnu, si prohlídnout. Poděkoval jsem jí a zeptal se, kde mají ´Síň Emy Destinnové´. Poslala mne do prvého patra. Tam mi pan průvodce nabídl připojit se k prohlídce „jesliček“, poděkoval jsem, že nemohu a vešel do „Síně“. Ve zbývajícím čase jsem si stačil trochu prohlédnout i několik dalších expozic prvého patra , a šel do města.
Po třinácté hodině jsem se vrátil, pan průvodce si mne pamatoval a rozsvítil mi ve výstavní síni. Když jsem vyšel na chodbu, potkal jsem onu dívku ze včerejška. Pozdravil jsem, ona také, a zeptala se:
„Jak se vám tu líbí?“
Odpověděl jsem:
„Oproti včerejšku jsem spokojen. Je tu i milá průvodkyně a vlídný průvodce. Ještě jednou děkuji za tip. Patro jsem si trochu prohlédl dopoledne, teď mi zbývá skoro celé přízemí.“
„Mně také,“ řekla.
„A vzala byste mne sebou?“
„Když nebudete zlobit …“
„Pokusím se.“
Pak jsme pocházeli expozici za expozicí (výstavní síň jsem díky ní viděl dvakrát), povídali si, a mně se zdálo, že k sobě patříme. Když jsme vyšli před muzeum, řekl jsem:
„Včera jsem byl na toho človíčka ze zámku naštvaný, teď jsem rád, že se choval, jak se choval.“
„Já také,“ usmála se, „ a co bude dál?“
„No snad bychom mohli jít na náměstí do cukrárny na kávu, vy i na zmrzlinu, teda nemáte-li lepší nápad.“
„Nemám, váš je geniální. Váš kolega Einstein, kdyby vás slyšel, tak by vás určitě pochválil.“
„Také si to jako skromný muž myslím,“ poznamenal jsem.
V cukrárně jsme si něco povídali, teda já spíše mlčel, až řekla:
„Ale vy mně vůbec neposloucháte.“
„Ale ne, celou dobu jsem ve střehu, jen teď jsem se mírně zamyslel,“ protestoval jsem.
„Tak znova, máte nějaký plán na zítřek,“ zeptala se.
„Mám dva. A ještě jsem se nerozhodl, který je lepší. V tom prvém bych chtěl nakouknout do „Terčina údolí“ v Nových Hradech, druhý mne posílá do Třeboně a na Světskou hráz. Ale kdybyste mne ještě jednou chtěla vzít někam sebou, rád se svých plánů vzdám.“
„Ještě bych to mohla jednou či dvakrát zkusit, v podstatě nezlobíte, jsou prázdniny, zítra bych asi radši tu procházku.“
„A kam mám pro vás přijet,“ zeptal jsem se.
„No, máte-li to cestou, tak do Třeboně, nemáte-li, tak bychom se sešli na náměstí v Nových Hradech.“
„Mám to cestou.“
„Tak budu v uličce před kruhovým objezdem, co mu dominuje kapr třeboňský, kolem jedenácté dopoledne. Není to moc brzo?“
„Je, ale překonám se.“
Zaplatili jsme a vyšli na náměstí. Podívala se na hodinky a řekla:
„Čas se nějak rozběhl, musíme se rozloučit.“
Podala mi ruku, pozdravila a odešla směrem k Masarykovu náměstí. Také jsem pozdravil, vrátil se na parkoviště a odjel zpět do hotelu. Už se mi nikam nechtělo.
Kolem jedenácté jsem zabočil do uličky před kruhovým objezdem. Byla tam, tak jsme se, po té, co nastoupila, vrátili na hlavní ulici a kolem kapra zamířili dál. V Nových Hradech jsme zastavili na parkovišti na náměstí a rozhlíželi se, po parkovacím automatu.
„U nás jsem parkovací automat já,“ oznámila nám paní, která k nám hned přišla. Zeptali jsme se ji na cestu do údolí. Byla milá, vysvětlila nám kudy pěšky a kudy autem, a doporučila auto. Poděkovali jsme, poslechli ji a dorazili na parkoviště u údolí. Tam jsme další milé paní zaplatili parkovné a podle její rady se vydali na cestu. Procházka byla úžasná, opět jsme si něco povídali, tu a tam fotili, až jsme dorazili k vodopádu. Dál už se nám nechtělo, takže jsme se obrátili zpět. Cestou tam jsme potkali pár lidí. Za to cestou zpět, v jednom úseku, možná stovky. Pak se procházka vrátila k téměř liduprázdnému normálu a úžasnosti. U jakéhosi jezu řekla:
„Támhle je lavička, co kdybychom si odpočinuli.“
Přikývl jsem, ona šla k lavičce a já vyfotit zmíněný jez. Když jsem se k ní vrátil, pokračovala:
„Od setkání v muzeu se mi zdá, že k sobě patříme. A mám pocit, že se vám to zdá také. Co kdybychom si tykali, vykání se mi sice líbí, ale mám-li pravdu, tak už se nehodí.“
„No tykání je hezčí,“ navázal jsem a řekl své křestní jméno.
Řekla své také a políbila mne.
Naše zdání se tím mělo stát skutečností. Jenže, to vše se stalo vloni a mně připadá, že sen trvá.