Jan Kux

JEDINÝ OBYVATEL V KRAVÍ HOŘE POLÍBENÝ MÚZOU

Letošní zima nebyla nic moc, ale v den kdy jsem se synkem jel na krátký pobyt do Bořetic, byla dokonce hustá sněhová vánice. Zrovna u Hustopečí, dálnice byla téměř neprůjezdná, ale po 15 kilometrech náhle, jako když kouzelník mávne kouzelnou hůlkou - klid. Po pravé straně silnice označující obec, si na pylonu pyšně trůní letadlo Morava. Asi si brouká něco o jeho slávě, kterou šířilo světem. Záhy je před námi údolí a recesistická republika Kraví hora. Vůkol jen vinohrady a zase vinohrady zimou trpící a čekající na svůj čas. Sklípky a sklípky a mezi nimi penziony. Výkřiky podnikatelského ducha. Čekal na nás i jediný trvale zde bydlící obyvatel O. Roy. Dlouho jsme se neviděli, a o to bylo setkání srdečnější. Pod pseudonymem je skryt básník Oldřich Damborský, téměř šedesátník, zdejší rodák, který má na svém kontě již šest vydaných básnických sbírek. Držím v ruce tu poslední Ohňostroj ztracené touhy. Na obálce je nevtíravá kresba ženského aktu jakoby chtěla něco napovědět o obsahu sbírky, ale není tomu tak! Jak dávno je tomu, když na gymnáziu začínal psát … a pak tu byly literární soutěže Trapsavec, Maják, Modrý květ, Literární Čáslav, Severka a další. Ale na polici jsou i jeho pýchy - Ceny, které v průběhu let ozdobily nejen jeho jméno. Říká, že je skeptický optimista, ale i kamarád bez vinohradu, čímž se nepochybně vymyká z množiny zdejších vinařů. A není to jen to! Uznává přátelství muže a ženy, obrazy Salvátora Dalího a neuznává matematiku vyjadřovanou v penězích. Z jeho domku se dívá na blízký rybníček jako básník – král mocného slova. Zamýšlí se nad věčně opěvovanou láskou tvořenou hořko sladkými úděly jejích protagonistů. Že ho psaní naplňuje, že rád hledá vtipné metafory je pro něj důležitější než hrdlo smáčet třeba vlašským ryzlinkem, který se zde taky rodí! Což se jistě nedá říci o každém umělci. Skromný od své podstaty, s pokorou vážící se k daru života, kterým byl obdařen, aby realizoval své sny slovem a písmem, jímž odemyká citlivá srdíčka. Ohňostroj ztracené touhy má své fáze, věnované marnosti nebo jiný ohňostroj jde se svou kůží na trh, vyznává se k rodnému kraji či k jeho tradicím.“ Život by měl být zářivý, pestrobarevný ohňostroj, plný radostí a maličkostí, aby měl smysl,“ řekl Roy v závěru našeho povídání uprostřed uspěchaného života v recesistické republice. Jak šel čas, je jedna z jeho básní „ a za hlubokých nocí sepisoval oharkem tužky slova, jež měla něhu mechu i sílu opakovací pušky“. Noc padala na údolí, když jsme s Kryštofem zamířili, kam jinam než přece do nedalekého sklípku. Vždyť i proto jsme sem jeli. A záhy jsme poznali, že nejen v básních, ale i ve víně může být pravda. Většinou však až na dně hlubokých pohárů. A básník kraje pod Kraví horou, v tu dobu skloněný nad čistým papírem, nepochybně hledal neposlušný rým.