na další stranu
Vladimír Stibor
POUŠTNÍ MODLITBA
Až se ve mně rozlije poušť,
ukážu poutníkům záda
nahá, rozpraskaná,
nařezaná na důtky
k mrskání malověrných.
I mne,
ale snad až nakonec.
Až se ve mně rozlije poušť,
pozhasínám louče kalvárie,
svíčky z medu náměsíčných včel
na oltáři skrytým pod obyčejným prostěradlem,
neboť ten Nejvyšší uprostřed
proniká jako meč
mými příběhy – a chtěl by ještě jiné!
Padám a vstávám;
nemohu se vyvléknout
z jeřabinových kazajek.
Tu poušť,
můžeš-li,
mi přej.
V nejvyšším patře
umyji okna z pozemských vitráží.
O ČESKÉM HŘÍCHU
Neshoří-li kazatelna,
je možné vymyslet větší hřích?
Nebo se v noci pokřtí nejštíhlejší žena?
Rozlomí růži, egyptský baldachýn.
Pouštní smrt v dálce
rozpustí slova, vlastní stín,
přinese sépii, zlomí mravokárce.
Vyčesá si vlasy jak u Příčov větrný mlýn,
když se přestěhoval do české nížiny,
kde se křižují slova, v nichž sny i vidiny
zapadají u zídky sebevrahů.
Hořce se tam odpouští pády i modřiny;
opodál stromy i ptáci z oblačné kotliny
cukrují zem trny milodarů.
|
