na další stranu
Vladimír Stibor
VAN GOGH V ÚDOLÍ SE STROMY
Užovka se vyšplhala
po měděné římse,
mezi slunečními akrobaty
je nejvyšší.
Nespadne
ani se nevrátí.
Dej si pozor, Vincente,
na cestu kolem jezera;
lodě tu olizují kamenná atria,
posléze stěžně slunečnic
připínají na háčky oblohy
jižní i jihozápadní koleje
přístavní bryčky.
Proti sobě se rozběhnou cypřiše
a ty se rozhodneš
chvíli tu zůstat.
LETNÍ REMINISCENCE
Vyhodím do vzduchu
všechny květiny i s náručím,
z mostů jen ty před sebou,
abych mohl šplhat nahoru
i po všech těch pádech.
Nakonec mlhu
snášející se ve vlastních kruzích;
jestřábím samicím
chystá větve
v korunách stromů.
Slunce se tu drží
větší část roku.
KLAUDIE S MISKOU MOŘSKÉ PĚNY
Tisíc dní
budu vyhlížet tvou loď,
tisíc nocí
spravovat sítě
na rybářském molu
a možná ani to
nebude stačit.
Právě odtud jsem viděl
sluneční skvrny v dálce.
NEJŠTÍHLEJŠÍ TMA
Pozvání na schůzku
s bolestí
nahání koně na Taxis,
na příkop s vodou
mrtvých fen.
Kopyty do oblak
vrývají monogram,
splácejí strach,
nepovinnou daň,
mezi růžemi divoký mák.
Most ještě nepřešla
se zavřenýma očima.
Měl jsem ji zadržet,
ale řekni jak?
Podzimní plot
napouští jedem,
tuláky láká na med
z velkokvětých lip;
mě nechce znát.
OHNIŠTĚ
Ohniště
je jako tratoliště
s červenými psy,
kteří už neštěkají;
olizují stehna oblohy,
déšť přenášejí
v náprsní kapse
i na vahadlech nosiček
lávových kamenů.
Uprostřed náhorní lidské planiny
dohořívá další.
Jako tvůj klín
dlouho do noci.
KASANDRA
Jsem na cestě
ke tvému dětství;
menhiry mezi oblázky,
posléze sníh
přikládaný na znachovělá zápěstí,
aby řeka netekla jinudy.
Budík se zeleným oráčem
přespává v úvratích,
tmu vyzobávají ptáci.
Posléze nosičkám vody
přisypou do věder
nebeskou sůl.
Rozpomenou se
na tvá nahá ramena.
|
