na další stranu
Vladimír Stibor
NA BŘEHU
Na mělkém břehu
tvé oči neseberu –
prosívají stotinky zlata
jako pocestničky atria,
kde zimním bičem domina
osekává stromy.
Ale v bazénu pro hosty
dělá noc fialové vlny...
Vlny s vnitřním podsvícením.
TÉ, KTERÁ CHODÍ PŘEDE MNOU
Má za sebou lán cesty,
ohně v keřích,
sůl, po níž sládne chléb;
kapličky plačící v tůních
i ve tvém náručí.
Má za sebou cestu k obzoru,
zrcadla z obsidiánu
s jasnou čárou uprostřed.
Má za sebou příběhy
divokých lesních včel –
přilétaly na znamení
teprve k ránu.
Tvou duší jsem
padal zpět.
O SPALUJÍCÍ TMĚ
Tma ve tmě
kamenuje proroky
a vždycky si ještě vyšlápne
na jeden břeh,
z něhož se dívá do omrzení
/a ještě o chvíli déle/
na tvé ruce
chránící prošlé vteřiny
kolem náhorních plání,
kde i vítr zakopává
o kříže obrácené hlavou dolů.
Uvnitř hořícím orchidejím
nastavují tvář.
|
