literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Stibor

V OBJETÍ OTÁZEK

V otázkách nejsme sami;
jen nevíme, kdy objevíme zeď,
mohylu z kamenů,
z popínavých břečťanů.
Pak se najdou šílenci
rozdělávající ohně.
Na co si pak vsadíme?
Na palčivou bolest mezi koleny
nebo si počkáme,
až se na dně objeví
písčitá pláž, sépiové růžence
z toho nejlepšího obsidiánu.
Teď mi řekněte,
že to nedává smysl.

V otázkách nejsme sami,
stejně jak mezi velkým a malým vozem
není rozdílu.
Boří se do bahna
v době odlivu.

TROCHU JINÁ PLÁTNA

Ve 3D obrazech
jsou také louže slz,
a ne že ne.
Vanilkové háje spálí mráz;
do kopce se dřou
maminky s kočárky.
Déšť omyje rty i šlépěje,
na strništi přesazuje chrpy
a vlčí máky.
Čas jako znamení vysychá a praská.

RANNÍ KÁVA

Ani té nejmenší bolesti neutečeš;
zprávu píšeš dlouho do noci.
Nejmenší radosti do rukou bereš,
náhle v nás procitají proroci,

co nemají právo na vlastní život;
chodíváme po hliněné dlažbě
a žasneme, díváme-li se na strop,
kde ptáci usínají zcela běžně,

ale vidíš na nich, chtěli by vyprávět
o zemích pomerančů, kastanět.
Tam padá noc ve jménu příběhů.

Lovcům nelze odpustit, jen rozumět,
jména rukojmích se učí nazpaměť.
Káva ve tvém klínu chladne na něhu.